U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KONTO-EFEKT, s.r.o., se sídlem Posluchov 25, 783 65 Hlubočky, identifikační číslo osoby 62302485, zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovaným 1) AUDIT-EFEKT, s.r.o., se sídlem Olomouc - Klášterní Hradisko, Jablonského 151/74, PSČ 77900, identifikační číslo osoby 25393766, a 2) Bc. I. V., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 10, o zaplacení 9 808 081 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 99/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 69/2016-525, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 69/2016-525, není podle § 237 o.
s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze uvedla citaci ustanovení § 237 o. s. ř., v němž jsou uvedeny předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak.
Dovolatelka však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze nesouhlasí s právním posouzením učiněným odvolacím soudem ohledně počátku běhu promlčecí doby uplatněného nároku, posouzení, zda jednáním druhé žalované byl porušen princip zákazu konkurence jednatele podnikat ve stejném oboru a porušení povinnosti péče náležitého hospodáře, a též posouzení, zda počínání druhé žalované není v rozporu v dobrými mravy, a posouzení nároku na náhradu nákladů řízení. Nutno však konstatovat, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitka dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce nároku na úhradu ušlého zisku, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť přípustnost dovolání může podle tohoto ustanovení založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní; námitky směřující do vad řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.