23 Cdo 4968/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně KUEHNE + NAGEL A.E., se sídlem 330, El. Venizelou Ave, 176 75
Kallithea – Atény, Řecko, registrační č. 42725/01NT/B/99/294(08), zastoupené
JUDr. Michalem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, PSČ
130 00, proti žalované Hungarian Transport CZ s.r.o., se sídlem v Praze 1,
Rybná 716/24, PSČ 110 00, IČO 63979047, zastoupené Mgr. Vladimírem Bendou,
hostujícím evropským advokátem se sídlem v Senici, Hollého 745/34, PSČ 905 01,
s adresou pro doručování v České republice Mgr. Vladimír Benda, Úžice, Hlavní
29, PSČ 277 45, o zaplacení částky 106.344,81 EUR s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 100/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č.j. 12 Cmo
320/2013-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24. 684,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Michala Lorence, advokáta se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, PSČ
130 00.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2013, č. j. 25 Cm
100/2010-312, žalobě vyhověl, když uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku ve výši 106.344,81 EUR spolu s úroky z prodlení (výrok I.) a náhradu
nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 20. května 2014, č.j. 12 Cmo 320/2013-392, ve znění opravného usnesení
ze dne 26. června 2014, č.j. 12 Cmo 320/2013-400, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil co do výroku I., změnil co do výroku o nákladech řízení tak, že je
snížil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním do všech jeho výroků, když
jsou dány důvody dovolání dle § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná setrvává
na svém stanovisku, že od 15. srpna 2009 není s žalobkyní v obchodním kontaktu
a uhradila pouze faktury za přepravy, které si objednala. Závěr soudu není
jednoznačný, prozkoumatelný a vnitřně nerozporný. Soud neuvedl, jak hodnotil
jednotlivé důkazy a odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou týkající se
znaleckého posudku, když sám znalec uvedl, že zpracování znaleckého posudku
bral pouze jako analytickou činnost. Napadený rozsudek vychází z nesprávného
právního posouzení, když je nepřezkoumatelný a soud nesprávně posoudil
předložené důkazy i jejich právní dopad, následkem čehož došlo k nesprávné
aplikaci procesního a hmotného práva. Tyto nedostatky měly být odstraněny
rozhodnutím odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, což se
však nestalo. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek
dovolacím soudem v celém rozsahu zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila dne 24. října 2014 a uvádí, že dovolání
žalované neobsahuje vymezení důvodu dovolání ani tvrzení, v čem žalovaná
spatřuje splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze obecně
odkazuje na ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má za to, že
žalovaná zaměňuje dovolací důvody s důvody odvolacími, jakož i činnost a rozsah
přezkumu dovolacího soudu se soudem odvolacím. Opětovné přezkoumání či
posouzení skutkových otázek, jakož i hodnocení provedených důkazů, není
předmětem řízení před dovolacím soudem. S ohledem na formální nedostatky by
mělo být podání žalované odmítnuto. Pokud dovolací soud neshledá důvody pro
odmítnutí dovolání, nechť jej zamítne a přizná žalobci náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury
dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolatelka v dovolání toliko namítá nesprávné hodnocení důkazů,
nepřezkoumatelnost rozhodnutí a pochybení soudu druhého stupně, když se
nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami. Blíže však nevymezila
nesprávně vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je založeno
rozhodnutí odvolacího soudu. Podstatu dovolání tvoří výhrada, že soud měl
dospět k odlišným skutkovým zjištěním. Dovoláním žalovaná polemizuje se
skutkovými zjištěními a tvrdí vadu řízení. Dovolatelkou namítaná
nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu však není způsobilá vyvolat
přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu
řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze
tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada
řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl,
neboť není přípustné. Dle ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.