23 Cdo 5017/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně Expobank CZ a.s., se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Vítězná 126/1,
PSČ 150 00, IČO 14893649, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, Palladium, PSČ 110 00, proti žalované
Credendo - Short-Term EU Risks úvěrová pojišťovna, a.s. (dříve KUPEG úvěrová
pojišťovna, a.s.), se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, IČO
27245322, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 1745/24, PSČ 110 00, o 105 169 901,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 213/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března
2016, č. j. 6 Cmo 221/2015-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 104
882,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla,
Ph.D., LL.M., advokáta.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, č. j. 39 Cm 213/2013-232, jímž soud prvního
stupně zamítl žalobu o zaplacení 105 169 901,60 Kč s příslušenstvím a jímž
uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady řízení (I. výrok). Odvolací
soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Spor se vedl o výplatu pojistného plnění. Nárok, který byl žalobou uplatněn,
byl založen na tvrzení, že společnost Balli Stell Czech s.r.o. vystavila celkem
sedm směnek vlastních na řad společnosti Slovcast Steel s.r.o. s doložkou „bez
protestu“, které byly avalovány společností Balli Group Plc. Směnky měly
sloužit jako platební instrument v obchodech s ocelovými ingoty a s tzv. redukovaným železem mezi těmito společnostmi. Slovcast Steel s.r.o. později
směnky převedla indosamentem na společnost Swiss Forfait s.r.o., která jako
pojistník a pojištěný uzavřela dne 7. 3. 2008 pojistnou smlouvu s žalovaným. Pojistnou smlouvou byla kryta rizika nezaplacení pohledávek vyplývajících z
financování pohledávek nebo závazků, pojištění se vztahovalo také na směnky,
které pojištěný koupil před datem jejich splatnosti. Dodatkem k pojistné
smlouvě č. 86 ze dne 27. 7. 2012 dala pojišťovna písemný souhlas s převodem
pojištěných pohledávek na žalobce, práva a povinnosti z pojistného vztahu
přešla s pojištěnými pohledávkami na jejich nabyvatele a žalobce se stal, jak
tvrdil, pojištěným proti riziku neproplacení v dodatku specifikovaných směnek. Směnečný dlužník ani aval směnky neproplatili. Žalobce byl na rozdíl od
žalovaného toho názoru, že pokud byly pojištěny pohledávky plynoucí ze směnek,
pak s ohledem na jejich abstraktní povahu nelze odmítnout pojistné plnění s
poukazem na neexistenci podkladové transakce. Odvolací soud vyšel z obsahu pojistné smlouvy a Všeobecných pojistných podmínek
jako její nedílné součásti. Shodl se soudem prvního stupně v tom, že smluvní
ujednání týkající se pojištění pohledávek plynoucích ze směnek musí být
vykládáno ve smyslu definic zavedených pro pojmy obsažené ve smlouvě ve
Všeobecných pojistných podmínkách. Zjistil, že podle definice uvedené v čl. 11
Všeobecných pojistných podmínek se financováním pohledávek rozumí poskytnutí
finančních prostředků pojištěným zákazníkovi za účelem financování pohledávek
zákazníka za dlužníkem vyplývajících ze smluv o dodání zboží za předpokladu, že
na pojištěného jsou platně postupovány pohledávky, kterých se financování týká. Pohledávkou se rozumí peněžitý nárok pojištěného na úhradu zboží nebo služeb
vyplývající ze smlouvy o dodání zboží, pokud byl tento nárok postoupen na
pojištěného. Smlouvou o dodání zboží se rozumí smlouva uzavřená mezi zákazníkem
a dlužníkem, jejímž předmětem je dodání zboží nebo služeb s výjimkou koupě na
zkoušku a závazků na základě komisionářských smluv. Na základě tohoto zjištění
dospěl k závěru, že předmětem pojištění podle pojistné smlouvy nemohly být
pouze abstraktní směnky samy o sobě, tj. bez jejich souvislosti s reálnou
dodávkou zboží. Odvolací soud nepovažoval za podstatné, že společnost Swiss
Forfait s.r.o.
převedla směnku na žalobce jako směnku platební, nezávislou na
smlouvě o dodávce zboží; za podstatné totiž považoval obsah ujednání obsaženého
v pojistné smlouvě. Uzavřel, že měla-li žalobkyně v úmyslu dosáhnout pojištění
závazků plynoucích ze směnky, existence jejíž kauzy by nebyla pro výplatu
pojistného plnění podstatná, měla takové podmínky v pojistné smlouvě sjednat a
nevstupoval na místo původně pojištěného do práv a povinností předmětnou
pojistnou smlouvou již daných. Odvolací soud se dalšími důvody, které mohly
vést k závěru, že žaloba není důvodná, nezabýval. Uzavřel, že nebyla-li
prokázána dodávka železa na základě kupní smlouvy mezi Balli Steel Czech s.r.o. a Slovcast Steel s.r.o., neexistovaly ani pohledávky, které měly být pojistnou
smlouvou pojištěny.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za
přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná z důvodů, které ve svém vyjádření podrobně rozvádí, považuje dovolání
za nepřípustné a navrhuje je odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka ve svém podání nejprve poukazuje na „zcela nesprávnou interpretaci
definice pohledávky“ odvolacím soudem a nabízí interpretaci vlastní. V této
části svého dovolání tedy pouze polemizuje s názorem odvolacího soudu, aniž by
vymezila otázky, které by mohly založit přípustnost dovolání z pohledu
citovaného § 137 o. s. ř.
Vytýká dále odvolacímu soudu podle svého názoru nesprávný závěr, že byla
překročena maximální doba splatnosti pojištěných pohledávek, která činila 180
dní. V té souvislosti cituje z judikatury Nejvyššího soudu, která se týká data
skutečného vystavení směnky a data vystavení na směnce vyznačeného, na níž
demonstruje, že rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v rozporu.
Dovolatelka však přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl podstatný závěr o neexistenci
hospodářské kauzy, z níž měly vycházet pojištěné pohledávky. Dalšími důvody,
které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, tedy ani splatností
pojištěných pohledávek, se odvolací soud již nezabýval. Dovolání je přitom
podle citovaného ustanovení § 137 o. s. ř. přípustné jen pro řešení těch
otázek, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Rovněž změny v obsahu závazků, které podle dovolatelky Vrchní soud v Praze
řešil v rozporu s judikaturou, nebyly předmětem jeho právních úvah, ani na
řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil. Dospěl-li totiž (shodně se
soudem prvního stupně) k závěru, že neexistoval závazek, z něhož by plynula
pohledávka, která by mohla být pojištěna, nebyl důvod k tomu, aby se zabýval
změnami v obsahu takového (neexistujícího) závazku.
Námitky vůči závěru, z něhož oba soudy vyšly, totiž že nebyla prokázána
existence pohledávek, které měly být pojištěny, přípustnost dovolání založit
rovněž nemohou. Směřují totiž proti skutkovému zjištění soudů obou nižších
stupňů, dovolání však je otevřeno pouze pro řešení otázek právních. Skutkový
stav věci, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, dovoláním zpochybněn být
nemůže a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. § 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani pro poslední skupinu problémů, které dovolatelka
uvozuje úvahami o abstraktní povaze směnek a přehledem judikatury, s níž je
podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Podle žalobkyně je
rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné zejména proto, že je postaveno na údajné
nedůležitosti směnek a směnečného práva a je v něm naopak kladen výhradní důraz
na ustanovení pojistné smlouvy. Takový postup odvolacího soudu by byl podle
jejího názoru správný jen tehdy, pokud by sama pojistná smlouva výslovně
nepředpokládala pojištění pohledávek vyplývajících ze směnek. Odvolací soud
podle ní za těchto okolností chybně posoudil okolnosti vzniku pohledávek, jak
jsou definovány v pojistné smlouvě. Připomíná, že směnky nabyla indosací jako
několikátá v pořadí, čímž zároveň nabyla pohledávky, které na základě indosace
ztratily svou původní závislost na podkladovém obchodu s redukovaným železem, a
formuluje s opakovanou indosací pojištěné směnky související otázku, kterou
podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil.
Žalobkyně ovšem přehlíží, že neuplatňuje nárok plynoucí ze směnky, ale nárok na
výplatu pojistného plnění, který se tudíž musí opírat o konkrétní ujednání
obsažená v pojistné smlouvě, neboť tato smlouva (nikoli směnka) je titulem pro
výplatu pojistného plnění. S dovolatelkou citovanou judikaturou vztahující se k
povaze směnky (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25
Cdo 1839/2000 a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006)) se tudíž
odvolací soud do rozporu dostat nemohl již jen z toho důvodu, že ve vztahu
založeném pojistnou smlouvou není žalobce směnečným věřitelem a žalovaný není
směnečným dlužníkem. Řešit v daných souvislostech nelze ani obecný problém
opakované indosace pojištěné směnky ve vazbě na podmínky výplaty pojistného
plnění. Bylo již zmíněno, že podle skutkových zjištění, na nichž bylo
rozhodnutí obou soudů založeno, bylo pojištěno riziko nezaplacení pohledávek
plynoucí z financování pohledávek či závazků, jímž podle zjištěného obsahu
smlouvy (podle definice obsažené ve Všeobecných pojistných podmínkách) bylo
míněno financování pohledávek vzniklých z reálného obchodu, tedy pohledávek
vzniklých bez ohledu na způsob platby za ně (tj. též bez ohledu na to, zda
pohledávky byly či nebyly placeny směnkou). Pro rozhodnutí tudíž nebyl
podstatný osud směnky, ale zjištění, zda se realizoval obchod, riziko
nezaplacení pohledávky z něhož plynoucí bylo pojištěno. Žádný takový obchod se
však podle skutkových zjištění, z nichž dovolací soud vychází, neuskutečnil.
Žalobkyně tudíž podsouvá odvolacímu soudu k řešení otázku založenou na jiných
skutkových zjištěních, než která byla základem pro rozhodnutí odvolacího soudu,
proto ani pro řešení této otázky nemůže být dovolání přípustné. Zpochybnění
právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze
kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím
důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu