23 Cdo 5057/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Agro Trade Praha, a. s., se sídlem v Praze 9, Pelušková 1347,
PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25793101, proti žalované J. T. AGRO, s.
r. o., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 185/163, PSČ 169 00, identifikační číslo
osoby 27161587, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v
Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, o zaplacení částky 628 209,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 171/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července
2015, č. j. 6 Cmo 110/2015-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 13 455 Kč k rukám Mgr.
Vojtěcha Veverky, advokáta se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 45 Cm 171/2013-123, kterým byla
zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 628
209,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s
ustanovením § 244 obchodního zákoníku. Skutková zjištění soudů jsou neúplná a
nejednotná. Odvolací soud dospěl na základě zjištěných skutečností k
nesprávnému právnímu závěru, že žalované nebyla jednáním žalobkyně způsobena
škoda. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Dále se dovolatelka vyjadřuje
k připravenosti převzít semena řepky olejné. I pokud by se zástupkyně žalobkyně
nedostavila k převzetí zboží, nelze toto považovat za podstatné porušení
smlouvy, žalovaná tedy nemohla od smlouvy odstoupit. Žalovaná nedodala zboží v
souladu se smlouvou, žalobkyně má proto nárok na náhradu škody vzniklé v
důsledku tohoto porušení povinnosti. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhuje jeho odmítnutí,
neboť žalobkyně neuvedla, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost právního
posouzení odvolacím soudem. Dovolatelka zpochybňuje i hodnocení provedených
důkazů a skutková zjištění, jež však nelze dovoláním úspěšně napadnout. Žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II.,
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který byl v době podání
dovolání řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, neboť
pouze cituje znění ustanovení § 237 o. s. ř., a konstatuje, že odvolací soud
„rozhodl v rozporu s ustanovením § 244 tehdy platného obchodního zákoníku“, což
blíže rozvádí. Dovolací soud připomíná, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle §
241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení. Skutkový stav nemůže být
dovolacím soudem přezkoumáván, čehož si je vědoma i dovolatelka (jak vyplývá z
obsahu dovolání), přesto však skutková zjištění zpochybňuje. Žádným dovolacím
důvodem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost rozhodnutí, namítá vadu
řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení této vady však
přípustnost dovolání nezakládá. Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které
trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.