23 Cdo 508/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
G. C. s. r. o., zastoupené JUDr. I. S., obecným zmocněncem, , proti žalovanému
T. L., podnikateli, , zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, , o zaplacení částky
200.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 63/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu
2008, č. j. 3 Cmo 125/2008-88, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 3 Cmo
125/2008-88, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
200.000,- Kč (bod I výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II
výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou uzavřenou dne 19. 4. 2005 se
žalovaný jako podnikatel s živnostenským oprávněním k realitní činnosti zavázal
vykonávat pro žalobkyni na její účet za úplatu ve smlouvě specifikovanou
realitní činnost. Současně se zavázal, že nebude po dobu trvání této smlouvy
vykonávat takovouto činnost jak na svůj účet, tak na účet třetí osob, nebude se
účastnit podnikání jiné společnosti, nebude vykonávat činnost jako člen
statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby a nebude zaměstnancem jiné
osoby, pokud by tyto osoby měly stejný nebo obdobný předmět podnikání jako
žalobkyně. Tyto činnosti se zavázal nevykonávat bez souhlasu žalobkyně též po
dobu jednoho roku po ukončení smlouvy, a pro případ porušení této povinnosti se
zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč. Smluvní vztah
byl ukončen dohodou ke dni 7. 11. 2005 a dne 11. 11. 2005 se žalovaný stal
jednatelem obchodní společnosti se shodným předmětem činnosti jako žalobkyně.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu mandátní podle
ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) a dovodil,
že ustanovení obchodního zákoníku týkající se mandátní smlouvy sice úpravu
konkurenční doložky neobsahují, jsou však dispozitivní povahy a sjednání takové
doložky tedy nevylučují. Při sjednávání doložky účastníci použili ustanovení §
672a ObchZ, doložku však nesjednali za podmínek tímto ustanovením kogentně
stanovených. Konkurenční doložka byla koncipována šířeji, než toto ustanovení
připouští, neboť zákaz realitní činnosti se neomezoval pouze na určité území
nebo vůči stanovenému okruhu osob, a ve svém důsledku by znamenala pro
žalovaného zákaz jakékoliv závislé i nezávislé činnosti po dobu jednoho roku od
ukončení smluvního vztahu s žalobkyní v oboru, v němž působil a k němuž má
živnostenské oprávnění. Fakticky by jej tedy vyloučila z trhu práce. Z tohoto
důvodu soud prvního stupně posoudil sjednanou konkurenční doložku jako
neplatnou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I tak, že zavázal
žalovaného zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Dovodil totiž, že ujednání o
konkurenční doložce obsažené ve smlouvě, kterou rovněž vyhodnotil jako smlouvu
mandátní, je dostatečně určité a neodporuje ustanovení § 672a ObchZ ani
dobrým mravům. Poukázal na to, že žalovaný měl podle smlouvy možnost vyžádat si
souhlas žalobkyně, avšak neučinil tak a neprodleně po ukončení mandátní smlouvy
se stal jednatelem společnosti se shodným předmětem podnikání jako žalobkyně.
Tím porušil závazek z mandátní smlouvy, pro případ jehož porušení byla sjednána
smluvní pokuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost
spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci /dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit závěrem, že
sjednaná konkurenční doložka neodporuje ustanovení § 672a ObchZ. Dovolatel
setrval na své argumentaci uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, že
konkurenční doložka je s tímto kogentním ustanovením v obsahovém rozporu a pro
absenci teritoriálního či personálního omezení zákazu konkurence je natolik
široká, že nepřípustně omezuje právo žalovaného na svobodné podnikání. Závěry
soudu prvního stupně odpovídají podle jeho mínění záměru zákonodárce zamezit
stanovením povinných náležitostí doložky jejímu příliš širokému dopadu a
nepřípustně rozsáhlému omezení povinného. Vytkl odvolacímu soudu, že
nehodnotil, zda sjednaná konkurenční doložka odpovídá požadavkům zákona, a
nevypořádal se s jeho procesní obranou, čímž založil nepřezkoumatelnost svého
rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se
zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř..
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě
vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle svého obsahu (jenž je vzhledem k § 41 odst. 2 o. s. ř. rozhodný
pro jeho posouzení) nejen polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, ale
vytýká též odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelné. Tím dovolatel uplatnil též dovolací důvod podle ustanovení §
242a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tento dovolací důvod naplněn není. Lze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud
se nevypořádal s jeho právní argumentací a že odůvodnění napadeného rozhodnutí
proto nesplňuje zákonný požadavek přesvědčivosti (srov. § 157 odst. 2, in
fine, o. s. ř.). Skutečnost, že odvolací soud neshledal ujednání o konkurenční
doložce v rozporu s ustanovením § 672a ObchZ, však z jeho rozhodnutí vyplývá a
rozhodnutí odvolacího soudu tedy přezkoumat lze.
Dovolací důvod brojící proti správnosti právního posouzení odvolacího soudu byl
však uplatněn po právu a dovolání je důvodné.
Z vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení vyplývá, že dovolací soud může při přezkumu správnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil. Důvodnost dovolání může přitom založit jen
taková právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (která je
pro toto rozhodnutí určující).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Pro výsledek dovolacího řízení je určující posouzení právní otázky, zda
ujednání o konkurenční doložce postrádající omezení jejích účinků na určité
území či na určitý okruh osob je v rozporu s ustanovením § 672a ObchZ.
Podle ustanovení § 566 odst. 1 ObchZ mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že
pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost
uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a
mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
Podle ustanovení § 652 odst. 1 ObchZ smlouvou o obchodním zastoupení se
obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro
zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále
jen \"obchody\") nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na
jeho účet.
Podle ustanovení § 654 ObchZ předmětem závazku obchodního zástupce je
vyhledávání zájemců o uzavření obchodů, jež jsou vymezeny ve smlouvě (odstavec
1). Stanoví-li smlouva, že obchodní zástupce činí právní úkony jménem
zastoupeného, řídí se práva a povinnosti s tím související ustanoveními o
smlouvě mandátní (odstavec 2).
V posuzované smlouvě, označené jako smlouva mandátní a uzavřené na dobu
neurčitou (čl. VI bod 6), se žalovaný především zavázal (čl. II bod 1) provádět
činnost spočívající ve vyhledávání zájemců o koupi, prodej a nájem či podnájem
nemovitostí, bytů a nebytových prostor apod., s tím, že (čl. II bod 2) při
této činnosti je oprávněn uzavírat s třetími osobami jménem žalobkyně na její
účet smlouvy o zprostředkování či smlouvy o obstarání koupě, prodeje, nájmu či
podnájmu, a žalobkyně udělila žalovanému plnou moc k jejímu zastupování při
uvedených právních úkonech. Odměna žalovaného byla v čl. IV bod 1 sjednána
procentní sazbou z objemu finančního plnění získaného jeho činností na účet
žalované (tedy jako provize). Z popsaného obsahu smlouvy, jenž je pro posouzení
její povahy z hlediska příslušného smluvního typu rozhodující, dovolací soud
dovozuje, že nejde jen o smlouvu mandátní, jak ji posoudily soudy nižších
stupňů, nýbrž jedná se též (a především) o smlouvu o obchodním zastoupení podle
ustanovení § 652 a násl. ObchZ, jíž se obchodní zástupce jako nezávislý
podnikatel zavazuje dlouhodobě (soustavně) pro zastoupeného vyvíjet činnost
směřující k uzavírání určitého druhu smluv (v tomto případě vyhledávat zájemce
o uzavření realitních obchodů) a při této činnosti jako mandatář sjednávat a
uzavírat vymezené obchody jménem zastoupeného jako mandanta a na jeho účet a
činit přitom (ve smyslu § 654 odst. 2 ObchZ) právní úkony jménem zastoupeného.
Je-li posuzovaná smlouva též smlouvou o obchodním zastoupení, pak se na ni
kogentní ustanovení § 672a ObchZ vztahuje (aplikuje se přímo) a nemůže být
pochyb, že se od něho posuzovaná smlouva nemohla odchýlit (srov. § 263 odst. 1
ObchZ); smluvní volnost účastníků byla tedy tímto ustanovením omezena.
Podle ustanovení § 672a ObchZ ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno
písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však
2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu
osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla
předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní
povahu vůči podnikání zastoupeného (odstavec 1). Konkurenční doložka odporující
podmínkám uvedeným v odstavci 1 je neplatná (odstavec 2). V případě pochybností
může soud konkurenční doložku, která by omezovala zástupce více, než kolik
vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného, omezit nebo prohlásit za neplatnou
(odstavec 3).
Při výkladu citovaného ustanovení je třeba vzít na zřetel, že konkurenční
doložka je stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v
hospodářské soutěži; zastoupený se jí chrání před činností obchodního zástupce,
která by měla soutěžní povahu. Požadavkem na omezení zákazu konkurence, jak z
hlediska doby jeho trvání, tak z hlediska jeho územního a případně též
osobního rozsahu (co do okruhu třetích osob), pak zákon sleduje ochranu
oprávněných zájmů obchodního zástupce jako podnikatele; jde o to, aby omezení
jeho práva podnikat mělo zřetelně vymezené hranice, stanovené v konkurenční
doložce (srov. § 672a odst. 1, 2 ObchZ), a aby takto sjednaný (stanoveným
rozsahem vymezený) zákaz konkurence neomezoval zástupce více, než kolik
vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného (srov. § 672a odst. 3 ObchZ). V
ustanovení § 672a ObchZ se tak promítá ústavní princip zakotvený v Čl. 26
Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu
povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou
hospodářskou činnost (odstavec 1), a zákon může stanovit podmínky a omezení pro
výkon určitých povolání nebo činností (odstavec 2).
Ustanovení § 672a odst. 1 ObchZ stanoví, jaké náležitosti musí konkurenční
doložka mít, aby byla platná (srov. § 672a odst. 2 ObchZ). Takovou obligatorní
náležitostí je vedle stanovení doby trvání zákazu konkurence (ne delší dvou
roků po ukončení smlouvy) též stanovení území, na něž se zákaz konkurence
vztahuje; výkladem lze dovodit, že stanovení okruhu osob, vůči nimž nesmí
zástupce na stanoveném území vykonávat činnost soutěžní povahy, podmínkou
platnosti konkurenční podmínky není (srov. dikci „na stanoveném území nebo vůči
stanovenému okruhu osob na tomto území“).
Konkurenční doložka sjednaná v předmětné smlouvě stanovení územního rozsahu
zákazu konkurence postrádá, odporuje tedy podmínkám uvedeným v ustanovení §
672a odst. 1 ObchZ a je proto podle ustanovení § 672a odst. 2 ObchZ neplatná.
Neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o časovém a územním omezení
zákazu konkurence je z logiky věci (jak shora vyloženo) stanovena pouze na
ochranu obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k
ustanovení § 267 odst. 1, věty první, ObchZ může dovolat jen obchodní zástupce.
Ten tak v posuzované věci, ještě v řízení před soudem prvního stupně, učinil.
Nebyl-li platně sjednán zákaz konkurence, pak tu není závazek, jehož porušením
by žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty, sjednané
pro takový případ.
Jestliže odvolací soud dospěl k opačnému právnímu závěru, je právní posouzení,
na němž založil dovoláním napadený rozsudek, nesprávné (zjištěný skutkový stav
mu nedovoloval učinit takovýto právní závěr).
Pro pořádek je třeba dodat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června
2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, na který odkázal odvolací soud, se skutečně
zabývá toliko otázkou přípustnosti sjednání konkurenční doložky v mandátní
smlouvě a jeho závěry tedy na problematiku posuzovanou v této věci vztáhnout
nelze, jak správně namítl dovolatel.
Nad rámec toho, čím se dovolací soud musel zabývat při zkoumání důvodnosti
dovolání, lze uvést tolik, že otázku, zda sjednaná konkurenční doložka omezuje
obchodního zástupce více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného
(§ 672a odst. 3 ObchZ), má význam zkoumat pouze v tom případě, že konkurenční
doložka není neplatná podle ustanovení § 672a odst. 2 ObchZ, to jest tehdy,
obsahuje-li tato doložka obligatorní náležitosti stanovené v § 672a odst. 1
ObchZ.
Vady řízení, k nimž dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé,
o. s. ř. přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti, i když
nebyly v dovolání uplatněny, ze spisu nevyplývají.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto
rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.
zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení /§ 242 odst. 2 písm.
b) o. s. ř./, a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř.
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto
náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu