23 Cdo 5130/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce L. P., zastoupeného JUDr. A. D., advokátem, proti žalované G. M.
A., a.s., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, o zaplacení 84 007 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 101/2003,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května
2008, č.j. 39 Co 456/2007-205, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. května 2008, č. j. 39 Co 456/2007-205, kterým byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2007, č.j. 43 C 101/2003-176, ve
výroku I. v části o zamítnutí žaloby na zaplacení 84 007 Kč s 6,5% úroky z
prodlení od 11. 3. 2002 do zaplacení, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 14 970,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
M. N., advokáta.
Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení, představující
částku 16 000 Kč, jako zaplacenou leasingovou splátku za leden a únor 2002,
dále částku 486 Kč, jako přeplatek na leasingových splátkách za listopad a
prosinec 2001, a částku 67 621 Kč s příslušenstvím, jako uhrazenou zálohu na
34 leasingových splátek, tedy celkem 84 007 Kč s příslušenstvím, 6,5% úroků z
prodlení od 11.3.2002 do zaplacení. Žalovaná uplatnila jako vzájemný návrh
původně částku 36 833,67 Kč s příslušenstvím, představující žalobcem
nezaplacenou částku po předčasném ukončení leasingové smlouvy po žalovanou
učiněné kalkulaci vzájemných závazků účastníků smlouvy. Posléze vzala žalovaná
částečně zpět vzájemný návrh a předmětem řízení o vzájemném návrhu zůstala jen
částka 2 218,80 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. 39 Co 456/2007-205,
poté co usnesením ze dne 5.4.2006, č.j. 39 Co 449/2005-130, zrušil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.4.2005, č.j. 43 C 101/2003-113, a soud
prvního stupně zavázal právním názorem, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 25. dubna 2007, č.j. 43 C 101/2003-176, ve výroku I. v části o
zamítnutí žaloby na zaplacení 84 007 Kč s 6,5% úroky z prodlení od 11.3. 2002
do zaplacení a ve zbytku výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně zbytku
příslušenství, spočívající v úrocích z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve vyhovujícím výroku III. soudu
prvního stupně o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 2 218,80 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 30.7.2002 do zaplacení, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že ohledně částky 1000 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 4% ročně od 30.7.2002 do zaplacení žalobu zamítl, a jinak uvedený
vyhovující výrok soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci
uzavřeli dne 2.11.2001 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl osobní
automobil za pořizovací cenu 219 000 Kč. Dne 23.12.2001 došlo k dopravní
nehodě, kterou žalobce, jako leasingový nájemce, resp. uživatel předmětu
leasingu, nezavinil, a při nehodě bylo vozidlo úplně zničeno. Z obchodních
podmínek (dále jen „OP“), které byly součástí leasingové smlouvy, soud zjistil,
že v případě zničení předmětu leasingu je uživatel povinen platit sjednané
leasingové splátky podle splátkového kalendáře až do dne plnění pojišťovnou. Z
OP bylo dále zjištěno, že uživatel nese riziko zničení předmětu leasingu, bez
ohledu na své zavinění; k jeho tíži jde rozdíl mezi pojistným plněním a
skutečnou výši škody na předmětu leasingu v případě, že škoda bude vyšší než
pojistné plnění; vede veškerá jednání s pojišťovnou, jakož i s dalšími orgány,
související s pojistnou událostí; po ukončení leasingové smlouvy a učiněné
kalkulaci vzájemných závazků, provedené leasingovou společností, v případě
výsledku záporné částky vyúčtování nese rozdíl ve prospěch společnosti, zatímco
v případě kladné výsledné částky je tato převedena na účet uživatele; jedná-li
se o totální zničení předmětu leasingu, náleží uživateli vrak, který mu bude na
jeho žádost odprodán za smluvní cenu 100 Kč + daň z přidané hodnoty.
Odvolací soud z uvedených skutkových zjištění učinil závěr, že nárok žalované
na zaplacení tvrzené a mezi účastníky nesporné pohledávky na zaplacení
leasingových splátek až do dne plnění pojišťovnou, v souvislosti se zánikem
předmětu leasingu, vyplývá ze smluvní povinnosti žalobce, vyplývá-li z OP,
resp. z leasingové smlouvy sjednané mezi účastníky, že v případě zničení
předmětu leasingu je uživatel povinen platit sjednané leasingové splátky podle
splátkového kalendáře až do dne plnění pojišťovnou, po kterém vznikne žalované
povinnost provést vzájemnou kalkulaci. Přitom bylo zjištěno, že pojišťovnou
bylo plněno 5.3.2002, kalkulace byla vyhotovena 4.7.2002 a byl v ní zohledněn
přeplatek žalobce na leasingových splátkách, jehož se žalobce domáhá, proto
odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby,
upřesněné na částku 84 007 Kč s 6,5% úroky z prodlení od 11.3. 2002 do
zaplacení.
Odvolací soud se odmítl zabývat tvrzením žalobce, že se v daném případě jedná o
náhradu škody spočívající v částce, kterou měla žalovaná uplatnit u pojišťovny
z povinného ručení osoby, která nehodu zavinila, neboť žalobce uplatnil tato
nová tvrzení až odvolacím řízení a v systému neúplné apelace nemohl odvolací
soud k nově uplatněným skutkovým tvrzením žalobce přihlédnout.
Namítal-li žalobce, že žalovaná mu způsobila škodu tím, že uplatnila u
pojišťovny plnění z havarijního pojištění, kde byla odečtena spoluúčast, a
nikoliv z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla škůdce,
který nehodu zavinil, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalovaná svým jednáním žalobce nemohla poškodit, neboť žalovaná byla
oprávněna s pojišťovnou jednat, a pokud tak činila, žalobce se o likvidaci
škodné události nezajímal. Navíc žalovaná započetla ve prospěch žalobce částku
121 607 Kč, tedy nejen 97 285 Kč, jako částku vyplacenou za škodnou událost
pojišťovnou, ale i částku 24 322 Kč, tj. pojišťovnou odečtenou spoluúčast.
Odečtení částky spoluúčasti tedy nesla na svůj vrub žalovaná.
Za nedůvodnou považoval odvolací soud rovněž námitku žalobce, že při kalkulaci
nebyla odečtena cena vraku ve výši cca 40 000 Kč, když žalobce měl možnost si
podle smluvních podmínek vrak odkoupit za 100 Kč + DPH, avšak této možnosti
nevyužil, jak správně dovodil soud prvního stupně.
V části o přiznání zbytku příslušenství přiznané soudem prvního stupně odvolací
soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a v této části žaloby řízení
zastavil, neboť v této části žaloby, týkající se zbytku úroků z prodlení, byla
po rozhodnutí soudem prvního stupně připuštěna na žádost žalobce změna žaloby.
Po přezkoumání závěru soudu prvního stupně o vzájemném návrhu žalované,
odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti
žalobce zaplatit žalované částku 2 218,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4%
ročně od 30.7.2002 do zaplacení, je správné jen co do částky 1 218,80 Kč s
příslušenstvím, neboť oprávněnost zaplacení této požadované částky je podložena
výsledkem provedené kalkulace po předčasném ukončení leasingové smlouvy.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za důvodné přiznat
žalované zbytek částky ve výši 1 000 Kč, což byla částka předpokládaná na
odkoupení vozidla žalobcem po řádném ukončení leasingu, k čemuž však nedošlo,
proto nebylo opodstatněné ji zahrnovat do provedené kalkulace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do všech jeho výroků a
namítá, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel je přesvědčen, že oba soudy nesprávně posoudily platnost ujednání v
obchodních podmínkách, které jsou součástí leasingové smlouvy, neboť se v nich
spotřebitel (žalobce) předem vzdává svých práv z titulu náhrady škody podle §
386 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vzdává se možnosti
uplatnit námitky podle § 262 odst. 4 obch. zák. a podle § 415 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zavazuje se k úhradě škody, kterou nemohl při
uzavírání škody předpokládat (§ 379 obch. zák.). Soudy pochybily, jestliže z
úřední povinnosti neposoudily toto ujednání jako neplatné pro rozpor se
zákonem.
Nesouhlasí ani s názorem soudů, že právním titulem k uplatnění nároku je
samotné ujednání v OP. Domnívá se, že titulem k uplatnění konkrétních práv a
nároků mohla být jen dohoda o vypořádání po zániku leasingové smlouvy, ta však
uzavřena nebyla.
Dalším důvodem neexistence žalovanou tvrzeného nároku podle dovolatele je
skutečnost, že spotřebitel nemá právo ovlivnit a kontrolovat správnost
vypořádání, které provedla leasingová společnost (žalovaná).
Soudům vytýká, že při posouzení věci nevzaly v úvahu cenu zbytku vozidla,
nepřihlédly dostatečně ke zjištěním ve znaleckém posudku o ceně zbytku vozidla,
nesprávně právně posoudily skutečnost, že žalovaná přistoupila na návrh
pojišťovny k vyplacení částky za pojistnou událost jen ve výši 97 285 Kč, čímž
žalovaná podle dovolatele neoprávněně snížila aktiva (pohledávky) na straně
žalobce a naopak navýšila svá vlastní aktiva (pohledávky vůči žalobci).
Za další důvod neexistence žalovanou tvrzené pohledávky vůči žalobci považuje
skutečnost, že dopravní nehodu a zničení předmětu leasingu nezavinil žalobce,
jako uživatel předmětu leasingu, ale třetí osoba, proto se domnívá, že správně
měla uplatnit nárok na náhradu škody žalovaná vůči osobě, která nehodu
zavinila, resp. uplatnit nárok na náhradu škody z povinného ručení viníka
nehody, což však žalovaná neučinila.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla zamítnutí dovolání. Domnívá
se, že soudy posoudily věc v souladu se smluvními ujednáními v leasingové
smlouvě, kterou žalobce s žalovanou uzavřel. Má za to, že oprávněný nárok
žalované vyplynul z vypořádání smluvního vztahu, které bylo provedeno v souladu
s leasingovou smlouvou. Žalovaná připomíná, že neuplatnila plnění spojené s
pojistnou událostí u pojišťovny třetí osoby, když sám žalobce při nahlášení
pojistné události žalované uvedl pojišťovnu, se kterou bylo sjednáno pojištění
k leasingové smlouvě a neuvedl žádnou poznámku, kterou by dal žalované na
vědomí, že má být plněno z povinného ručení škůdce. Namítá-li žalobce, že
nebyla při vypořádání smluvního vztahu zohledněna cena zbytku vozidla, žalovaná
poukazuje na to, že žalobce měl právní nárok na odkup vozidla za sjednanou
částku 100 Kč, avšak tohoto oprávnění žalobce nevyužil, když žalované sdělil,
že nemá o vrak vozidla zájem. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl
ve věci správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v části
směřující proti výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení 84 007
Kč s 6,5% úroky z prodlení od 11.3. 2002 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu
bylo podáno proti té části pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v
tomto rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl v uvedeném rozsahu ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud přezkoumal v této části napadený rozsudek v souladu s § 242 odst.
1 a 3 o. s . ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá.
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci,
kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice
aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval
(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní
normy).
Dovolací soud nejprve posuzoval námitku dovolatele, že ujednání v OP o
vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy je neplatné pro rozpor se
zákonem, neboť se v něm spotřebitel (žalobce) předem vzdává svých práv z titulu
náhrady škody ve smyslu § 386 odst. 1 obch. zák., vzdává se možnosti uplatnit
námitky podle § 262 odst. 4 obch. zák. a podle § 415 obč. zák. a
zavazuje se k úhradě škody, kterou nemohl při uzavírání škody předpokládat (§
379 obch. zák.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Žalobce se v daném
případě nevzdává dopředu svých nároků na náhradu škody ve smyslu § 386 odst. 1
obch. zák. Dovolatel pomíjí, že si jako účastník nepojmenované smlouvy sjednal
s druhou smluvní stranou tzv. finanční leasing, mezi jehož základní
charakteristiku mimo jiné patří, že na příjemce leasingu (uživatele) jsou po
dobu leasingu přenášeny základní povinnosti související s vlastnictvím předmětu
leasingu, nebezpečí a rizika vztahující se k předmětu leasingu a k jeho
užívání, včetně nebezpečí plynoucí z něj pro třetí osoby. Nejde o vzdání se
nároku na uplatnění náhrady škody, ale o přechod nebezpečí škody na věci. V
rámci finančního leasingu je tedy na příjemce leasingu přenášena odpovědnost za
předmět leasingu i nebezpečí a rizika vztahující se k předmětu leasingu. Zákon,
resp. žádné kogentní ustanovení zákona, nezakazuje, aby si strany sjednaly v
rámci OP v případě předčasného ukončení leasingu, kterým je i případ ukončení
leasingu z důvodu zničení předmětu leasingu, způsob vypořádání závazků mezi
stranami leasingové smlouvy. Z toho je zřejmé, že ujednání v OP je v souladu se
zákonem. V posuzovaném případě měla leasingová společnost právo vyúčtovat
uživateli leasingu veškeré náklady, které v souvislosti s předčasným ukončením
leasingu z důvodu havárie předmětu leasingu a jeho zničení vznikly. Z čl. VIII.
OP totiž vyplývá, že uživatel nese riziko zničení předmětu leasingu, bez ohledu
na své zavinění. Toto ujednání nemá povahu vzdání se práva, resp. narovnání,
jak se nesprávně domnívá dovolatel. Bezpředmětná je s ohledem na smluvní
ujednání účastníků v OP i námitka dovolatele, že zničení předmětu leasingu
nezavinil. Pokud žalobce dále namítá, že vypořádání by mohlo být uskutečněno
jen na základě dohody o vypořádání, pak takové ujednání z OP nevyplývá. Uvedené
ustanovení OP lze charakterizovat jako zvláštní smluvní ujednání o vypořádání
leasingu při jeho předčasném ukončení.
Leasingová smlouva je zpravidla smlouvou adhezní, tj. že druhá strana má na
výběr, zda uzavře smlouvu tak, jak je uvedena v návrhu poskytovatele (v daném
případě poskytovatele předmětu leasingu) nebo smlouvu neuzavře, či učiní
poskytovateli protinávrh. Nejedná se tedy o libovůli poskytovatele, která by
poškozovala příjemce leasingu, jak poukazuje v dovolání žalobce, či že by se
jednalo o případ, kdy by jednání poskytovatele bylo v rozporu se zásadami na
ochranu spotřebitele. Je na rozhodnutí spotřebitele, zda smlouvu uzavře, tak
jak navrhuje druhá strana, či nikoliv. Nejedná se na straně poskytovatele o
jednání, které by bylo možno považovat za jednání, které je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku nebo dobrými mravy.
Výtce dovolatele, že nemohl kontrolovat vypořádání učiněné žalovanou po
ukončení leasingu, nelze přisvědčit. Žalobci, jako smluvní straně, nic
nebránilo tomu, aby kontroloval dodržování sjednaného postupu vypořádání, které
podle smlouvy, uzavřené jím na základě svobodného projevu vůle, měla vypracovat
žalovaná, poskytovatelka leasingu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená leasingová smlouva, která má povahu
adhezní smlouvy, není smlouvou, která by byla v rozporu s právy spotřebitele.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, týkající se posouzení
jednání žalované a jeho následků v souvislosti s uplatněním pojistné události u
pojišťovny.
Je nutno konstatovat, že za situace, kdy podle čl. IX. OP veškerá jednání
související s pojistnou událostí vede s pojišťovnou, jakož i s dalšími orgány,
vždy uživatel leasingu, tudíž uživatel leasingu je zmocněn k veškerým jednáním
souvisejících s pojistnou událostí, dospěly oba soudy ke správnému právnímu
závěru, že bylo povinností především žalobce, aby uplatnil veškeré nároky u
pojišťovny. Pokud tak neučinil, nemůže se po leasingové společnosti domáhat
nároků z titulu náhrady škody. Namítá-li žalobce, že žalovaná uplatnila plnění
z pojistné události u pojišťovny z havarijního pojištění, místo aby uplatnila
plnění z pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla viníka dopravní
nehody, čímž došlo k nižší výplatě plnění, bylo na žalobci, aby uplatnil nárok
na plnění u příslušné pojišťovny a z příslušné pojistné smlouvy. Mimoto ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil,
vyplývá, že žalovaná započetla ve prospěch žalobce z titulu pojistného plnění
částku 121 607 Kč, tedy nejen 97 285 Kč, jako částku vyplacenou za škodnou
událost pojišťovnou, ale i částku 24 322 Kč, tj. pojišťovnou odečtenou
spoluúčast.
Za nedůvodnou je třeba považovat i námitku dovolatele k učiněné kalkulaci
vzájemných závazků provedené leasingovou společností, týkající se zohlednění
ceny zničeného předmětu leasingu. Soudy správně vyšly ze znění OP, v nichž je
uvedeno, že při totálním zničení předmětu leasingu náleží uživateli vrak, který
mu bude na jeho žádost odprodán za smluvní cenu 100 Kč + DPH. Jestliže žalobce
svého práva daného OP nevyužil, nemůže oprávněně namítat, že žalovaná
nezohlednila ocenění vraku vozidla ve vypořádání vzájemných závazků účastníků
po ukončení leasingu. V této souvislosti je bezpředmětná i námitka dovolatele k
ocenění vraku předmětu leasingu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod uplatněný ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., který vycházel v napadené části rozsudku odvolacího soudu (ohledně
o zamítnutí žaloby na zaplacení 84 007 Kč s 6,5% úroky z prodlení od 11.3. 2002
do zaplacení) z argumentu nesprávného právního posouzení, nebyl uplatněn
důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání
žalobce v této části, směřující do potvrzujícího výroku odvolacího soudu o
zamítnutí žaloby na zaplacení 84 007 Kč s 6,5% úroky z prodlení od 11.3. 2002
do zaplacení, podle § 243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Žalobce podal dovolání do rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu.
Z obsahu dovolání ale nevyplývá, že by dovolatel napadl rozsudek odvolacího
soudu i v té části výroku rozsudku, jíž odvolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ohledně části úroků z prodlení a řízení v této části zastavil.
Dovolací soud se tedy přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu v této části
nezabýval. Navíc dovolání do této části výroku rozsudku odvolacího soudu by
bylo navíc subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č.
3, ročník 1998, pod číslem 28, kde Nejvyšší soud, jakož i v dalších svých
rozhodnutích, formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je
oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Zrušením rozsudku soudu prvního stupně v uvedené části a
zastavením řízení v této části však nenastala v poměrech žalobce rozhodnutím
odvolacího soudu žádná újma, neboť soud tak rozhodl na základě žádosti žalobce
ze dne 26.4.2005, v níž žádal o změnu žaloby s tím, že nadále požaduje jen
částku 84 000 Kč s 6,5% úroků z prodlení od 11.3.2002 do zaplacení a další
příslušenství této pohledávky již dále nepožadoval. Z tohoto důvodu by tedy
bylo v tomto rozsahu dovolání žalobce stejně zjevně subjektivně nepřípustné
(podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud by je jako takové podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu musel odmítnout.
Dovolací soud se dále přezkoumával námitky dovolání směřující do výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku III. ohledně povinnosti žalobce zaplatit žalované
částku 2 218,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 30.7.2002 do
zaplacení tak, že co do částky 1000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od
30.7.2002 do zaplacení žalobu zamítl a jinak uvedený vyhovující výrok soudu
prvního stupně potvrdil.
Je nutno konstatovat, že nárok se zde štěpí na dvě části, a to na část nároku
ve výši 1000 Kč (měnící výrok rozsudku odvolacího soudu) a část nároku ve výši
1 218,80 Kč (potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ale není dovolání podle odstavce
1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní vztah, když strany uzavřely
leasingovou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obch. zák.
Pokud tedy nebylo uvedeným měnícím výrokem a potvrzujícím výrokem rozsudku
odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je
přípustnost dovolání z toho důvodu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se
částky 1000 Kč a 1 218,80 Kč, tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro
nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Napadá-li žalobce tím, že podal dovolání do rozsudku odvolacího soudu v plném
rozsahu, i výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že
přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238,
§ 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o
nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v
rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu,
týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti
dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení)
odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle § 236 odst. 1 o. s.
ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.
s. ř.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 13 795 Kč určené z částky 86 225,80 Kč, tedy ze
součtu předmětu dílčích řízení 84 007 Kč a 2 218,80 Kč [srov. § 17 písm. a), §
3 odst. 1 bod 2 a 4, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. v platném znění - dále jen „vyhlášky“]. Odměna nepřísluší z
předmětu řízení týkající se zrušovacího výroku odvolacího soudu ohledně úroků z
prodlení, neboť z obsahu dovolání nevyplývá, že by do této části výroku
odvolacího soudu dovolání žalobce směřovalo, a navíc v této části by bylo
dovolání žalobce subjektivně nepřípustné, bylo-li v této části žalobci vyhověno
připuštěním jím navržené změny žaloby. Protože nárok na náhradu nákladů řízení
se v případě zamítnutí dovolání ohledně částky 84 007 Kč řídí ustanovením § 142
odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení v části, v níž bylo
dovolání odmítnuto, je dán ustanovením § 146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se
samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná
část odměny za zastupování (cca 78%) ve výši 10 760 Kč, odpovídající dílčímu
předmětu řízení 84 007 Kč, přísluší zcela, zatímco poměrná část odměny za
zastupování (cca 22%), tj. částka 3 035 Kč, musí být snížena na polovinu –
protože zde bylo dovolání odmítnuto, a to na částku 1 517,50 Kč (§ 14 odst. 1
vyhlášky) - srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2007. Celková odměna za
zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru -
srov. § 16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 12 280 Kč a v paušální částce
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy celkem v částce 12 580 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl
uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k
nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2
větu druhou o. s. ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 2 390,50 Kč. Celkovou náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 14 970,50 Kč je žalobce povinen zaplatit k
rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu