U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448,
PSČ 272 01, IČ 62967541, proti žalované dm drogerie markt s.r.o., se
sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19, PSČ 370 01, IČ 472
39 581, zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou, se sídlem v Českých
Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o zaplacení částky 443
967,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 13 Cm 1251/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. července 2008, č. j. 8 Cmo 277/2008-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vladislavy Halodové, advokátky, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla
Otakara II. č. 36.
příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem II). Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 443 967,16 Kč s
příslušenstvím, z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku vzniklé žalobkyni
za období od 1. 9. 2003 do 28. 2. 2004 v důsledku skutečnosti, že žalovaná
porušila povinnost z konkludentního ujednání (žalovaná přijala poplatky za
marketingovou podporu produktů žalobkyně a za náklady spojené s otevřením
nových filiálek, aniž by poskytla protislužbu). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byly
uzavřeny celkem čtyři rámcové smlouvy týkající se odebírání zboží od žalobkyně
v období od 1. 10. 1999 do 30. 9. 2002. Tyto smlouvy se vztahují vždy jen k
jednomu roku, účastníci si v nich sjednali slevy na odebraném zboží, úhradu
tzv. zalistovacího poplatku, splatnost faktur, podmínky reklamace a fakturace. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni, že mezi účastníky došlo k nějakému
konkludentnímu ujednání o tom, že i po ukončení ročních rámcových smluv je
žalovaná povinna poskytovat marketingovou podporu produktům žalobkyně a
umožňovat jejich prodej. Soud prvního stupně nezjistil ani porušení prevenční
povinnosti podle § 415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Porušení
zákonné nebo smluvní povinnosti žalované nelze dovozovat ani z tvrzení o
postupu žalované v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního
styku. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že pokud v řízení nebyla prokázána
existence povinnosti žalované poskytovat marketingovou podporu produktům
žalobkyně a umožňovat jejich prodej, nelze dospět k závěru, že by žalovaná
mohla tuto neexistující povinnost porušit. Nebyla tak prokázána ani žádná
příčinná souvislost mezi jednáním žalované a údajně vzniklou škodou. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. července
2008, č. j. 8 Cmo 277/2008-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel při hodnocení uplatněného nároku na náhradu škody z
§ 373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán vznik žádného
závazkového vztahu mezi účastníky, jehož předmětem měly být v období, kdy měla
škoda vzniknout, povinnosti žalované, jak je žalobkyně tvrdí. Podle žalobkyně
nemělo jít o závazkový vztah o dodávkách zboží (tedy kupní smlouvu), pro jehož
existenci nesvědčí ani tvrzení, ani důkazy. Mělo jít o závazek z jiné smlouvy,
ale nikoli z předmětných ročních smluv, v nichž ostatně tvrzené závazky nejsou
a které byly uzavřeny na období předcházející tvrzenému vzniku škody, ale její
existence a obsah prokázány nebyly. Pokud by jejím předmětem mělo být to, co
žalobkyně tvrdí, pak nebyla uzavřena ani písemně, ani ústně, měla být uzavřena
konkludentně a závazek z ní měl trvat neomezeně. Odvolací soud tuto konstrukci
„smlouvy“ neakceptoval a akceptovat nemohl, a to pro zákonnou úpravu vzniku
závazků.
Nedošlo-li k dohodě účastníků (a ta nebyla ani tvrzena ani
dokazována), pak jediným v úvahu podle zákona přicházejícím způsobem vzniku
smluv je vznik smlouvy postupem podle § 275 odst. 4 obch. zák. Nejenže v
posuzovaném případě nebyly tvrzeny ani dokazovány skutečnosti, jež pro vznik
smlouvy podle zmíněné úpravy zákon vyžaduje, ale s ohledem na tvrzený obsah
závazku ani vznik smlouvy tímto způsobem v úvahu nepřipadá, vyjma smlouvy o
prodeji výrobků žalobkyně žalované, tj. smlouvy kupní (ovšem její existence
nebyla ani tvrzena, ani nebyla tvrzena existence návrhů smluv). V dané věci
odvolací soud neshledal žádné porušení smluvní ani zákonné povinnosti na straně
žalované. Proto dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán základní předpoklad
vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je porušení právní povinnosti plynoucí ze
smlouvy nebo ze zákona, a žaloba je proto nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání dovolatelka
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2
odst. a) o. s. ř.], a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací
důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že
v obdobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni
dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců.
Dodavatel obchodního řetězce je povinen platit obchodnímu řetězci různé
poplatky za služby v řetězcem stanovené výši a přispívat na jeho provozní
náklady, k těmto platbám ale chybí konkrétní, řádné, vyvážené a odpovídající
protiplnění ze strany obchodního řetězce. Obchodní řetězec tak obvyklou míru
obchodního rizika přenáší na dodavatele. Tuto situaci, kdy ve smluvním vztahu
mezi obchodním řetězcem a dodavatelem existuje viditelná nerovnost, nelze v
režimu stávajícího obchodního zákoníku označit za podstupování obvyklého
podnikatelského rizika, ale za hrubou deformaci tržního prostředí. Přesto zákon
dodavatelům obchodních řetězců neposkytuje žádnou ochranu.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů posuzovaly
žalobu v rozporu s jejím skutečným zněním a žalobním návrhem a rozhodovaly tak
de facto jiný spor. Dovolatelka tvrdí, že žalované zaplatila minimálně 466 040
Kč za příslib poskytování předem domluvených služeb (marketingové podpory a
reklamy jejích výrobků na prodejních místech vytvořených pro toto zboží
žalovanou), což dokládají texty na fakturách vystavených žalovanou. Proplacením
těchto faktur vznikl mezi žalobkyní a žalovanou závazkový vztah „faktury
žalované – naše platby za ně“, a proto byla žalovaná povinna žalobkyni
dohodnuté služby poskytovat do doby ukončení tohoto závazkového vztahu a
vzájemného vyrovnání, protože ve vlastních ročních smlouvách konkrétní, řádné a
odpovídající protiplnění za platby žalobkyně stanoveno nebylo. Žalobou se proto
domáhala vydání ušlého zisku, který vznikl z neposkytování těchto služeb
žalovanou dovolatelce po dobu platnosti závazkového vztahu „faktury žalované –
naše platby za ně“. Soudy měly podle dovolatelky nejprve zkoumat obsah a
povinnosti vyplývající stranám z tohoto závazkového vztahu, následně měly
zjistit, zda nedošlo k porušení povinností vyplývajících z tohoto závazkového
vztahu jednou z jeho stran a dále měly zkoumat existenci příčinné souvislosti
tohoto porušení povinnosti se vznikem tvrzené škody. Soudy ovšem hodnocení
tohoto právního vztahu zcela pominuly a obsah práv a povinností z něho
plynoucích nezkoumaly. Namísto toho ovšem soudy posuzovaly spor v rozporu se
žalobním petitem a podstatou podané žaloby z toho pohledu, zda žalovaná byla či
nebyla povinna od žalobkyně odebírat zboží.
Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatelka v tom, že soudy
neaplikovaly na danou situaci § 424 obč. zák., i když tuto povinnost zjevně
měly. Podle dovolatelky soudy pominuly hodnocení právního vztahu označeného
dovolatelkou jako „faktury žalované (za poskytování domluvených služeb
žalovanou nám) – naše platby za ně“, pominuly hlavní žalobní tvrzení
dovolatelky a neaplikovaly na tento právní vztah správné právní předpisy. Soudy obou stupňů dále byly dle dovolatelky povinny seznámit se řádně se zněním
kompletního spisu ve sporu vedeném mezi dovolatelkou a žalovanou u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 307/2005. Znění rozsudku
odvolacího soudu v tomto sporu a rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích sp. zn. 13 Cm 307/2005 si podle dovolatelky odporují, protože
samotná podstata obou sporů je stejná, ale výklady shodných právních norem
užitých v obou případech soudy jsou rozdílné (posouzení sporu dle dobrých
mravů). Vrchní soud v Praze v uvedeném sporu nařídil žalované vrátit
dovolatelce tu část poplatků na podporu otevření nových prodejen zaplacené z
uzavřených ročních smluv, na jejichž vrácení nebyl nárok před podáním žaloby
promlčen. Vrchní soud dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že tyto poplatky
jsou v rozporu s dobrými mravy, když k nim ve smlouvě není stanoveno adekvátní
protiplnění. Odvolací soud ovšem v tomto řízení zcela pominul existenci
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 Cmo 95/2006 a vůbec
se k němu nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nastolilo podle dovolatelky stav, kdy za
poskytnutí plnění není jeho příjemce povinen poskytnout protiplnění, ani se
vyrovnat vrácením přijaté částky. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu, že
žalobkyně v řízení neprokázala základní předpoklady pro vznik odpovědnosti za
škodu, jimiž jsou porušení smluvní nebo zákonné povinnosti. Odvolací soud se
správně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl prokázán žádný
závazkový vztah mezi žalovanou a žalobkyní, jehož předmětem by měly být v
období, kdy měla škoda vzniknout, žalobkyní tvrzené povinnosti. Odvolací soud
správně neakceptoval žalobkyní tvrzenou konstrukci „smlouvy“ a správně uvedl,
že ji ani akceptovat nemohl pro zákonnou úpravu vzniku závazků. Správně
uzavřel, že nedošlo-li k dohodě stran, pak dle zákona jediným v úvahu
přicházejícím způsobem vzniku smlouvy je vznik postupem podle § 275 odst. 4
obch. zák., jenž ale v daném případě s ohledem na žalobkyní tvrzený obsah
závazku vůbec nepřipadá v úvahu. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud uzavřel,
že na straně žalované neshledal porušení smluvní povinnosti, ani porušení žádné
povinnosti z obchodního zákoníku, v jehož důsledku by škoda vznikla.
Správně
tedy uzavřel, že z důvodu neprokázání základního předpokladu odpovědnosti za
škodu podle úpravy obchodního zákoníku nebyla žaloba o náhradu škody důvodná a
nebylo možno přijmout závěr o porušení jiné zákonné povinnosti, např. podle
občanského zákoníku, v jehož důsledku by žalobkyni ušel zisk. Z těchto důvodů
žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně
aby je jako nedůvodné zamítl. Žalobkyně dále ve věci učinila několik následných podání. Podáním nazvaným
„Doplnění a upřesnění dovolání“ ze dne 21. 1. 2009 dovolatelka doplnila
dovolání s tím, že celý případ není možné posuzovat jako samostatnou právní
kauzu, ale jako celý objem identických právních situací vztahujících se na
mnoho subjektů ve stejném postavení. Dovolatelka opětovně namítá, že soudy neposoudily povinnost stran v platném
právně-závazkovém vztahu, neposuzovaly, zda nedošlo k neoprávněnému obohacení
žalované a neposuzovaly spor podle § 424 obch. zák. (zřejmě obč. zák.). Podle
dovolatelky ani jeden z rozsudků neobsahuje výslovné odmítnutí vzniku a
existence právně-závazkového vztahu „faktury žalované za domluvené služby –
platby za ně“, a proto se ani jeden rozsudek nezabýval povinnostmi žalované
vyplývajícími z existence tohoto vztahu. Žalobkyně se žalobou domáhá
poskytování jí řádně zaplacených služeb, resp. splnění povinností založených
vztahem ze zaplacených služeb, tj. podpory prodejce zboží (kterou není možno
činit bez odběru zboží) a to až do okamžiku řádného ukončení tohoto právně-
závazkového vztahu. Žalovaná tento závazkový vztah neukončila a platby
zaplacené žalobkyní si ponechala. Žalobkyně dále odkazuje na závěry rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-277, jimiž
argumentovala již v dovolání. V podání nazvaném „Doplnění dovolání žalobce“ ze dne 11. 5. 2009 žalobkyně
opakuje, že soudy se nezbývaly základní podstatou sporu, tj. posouzením práv a
povinností stran z existujícího a v žalovaném období stále platného právně-
závazkového vztahu z plateb žalobkyně za služby žalované. Zaplacením faktur
vznikl mezi žalobkyní a žalovanou regulérní a platný závazkový vztah, z něhož
je žalovaná povinna poskytovat žalobkyni konkrétní služby spočívající v
marketingové podpoře a reklamě výrobků Lionesse. Tento závazkový vztah nebyl
žádným způsobem ukončen. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího
zakládají stav, kdy za poskytnutí plnění není příjemce povinen poskytnout
protiplnění, tedy plnit své povinnosti z platného závazkového vztahu a dokonce
není ani povinen závazkový vztah ukončit platným právním úkonem. Podáním nazvaným „Vyjádření ve věci samé v návaznosti na Rozsudek Nejvyššího
soudu č. j. 23 Cdo 2184/2007-257“ ze dne 12. 7. 2009 dovolatelka cituje
označený rozsudek Nejvyššího soudu a dovozuje, že žalovaná vybrala od roku 1999
do roku 2002 v rozporu s dobrými mravy od žalobkyně finanční prostředky, s
nimiž žalobkyně následně nemohla v žalovaném období nakládat a generovat z nich
např. svůj zisk, či je užít ke své potřebě.
Dovolatelka proto namítá, že
svévolné neposkytnutí obchodní praxí zavedeného protiplnění (odběru zboží a
poskytování služeb) je po celou dobu držení těchto plateb také v rozporu s
dobrými mravy a tedy s odpovědnostními důsledky pro žalovanou. V dalším podání dovolatelky označeném jako „Vyjádření dovolatelky k vyjádření
žalované k dovolání ze dne 24. 11. 2008“, které dovolatelka datovala dnem 21. 7. 2009, obsahově opakuje námitky, které již vznesla v předchozích podáních. Dále dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 19. 11. 2009 nazvaným
„Doplnění dovolání žalobce z důvodu existence rozsudků Vrchního soudu v Praze,
č. j. 3 Cmo 95/2006 -227, a na tento rozsudek navazujícího rozsudku Nejvyššího
soudu ČR, č. j. 23 Cdo 2184/2007-257“, ve věci stejného skutkového i důkazového
stavu sporu mezi stejnými účastníky, jako je tomu v tomto sporu. Dovolatelka
poukázala na fakt, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že skutkový stav sporu, na základě
kterého soudy spor rozhodly, neodpovídá znění a také logice důkazů založených
ve spise. Soudy obou stupňů porušily svou povinnost posoudit věc a o nároku
rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod uvádí účastník sporu, pokud lze
učiněná skutková zjištění podřadit pod jinou právní normu, než tvrdí účastník
řízení. Soudy obou stupňů takto podle dovolatelky nepostupovaly, a mohly tak
zapříčinit situaci, kdy jejich nesprávná a neúplná skutková zjištění mohla
ovlivnit v neprospěch žalobkyně další postup dovolacího či ústavního soudu,
tedy i hrubě ovlivnit zákonné právo žalobkyně na spravedlivý proces i její
zákonné právo na majetek a jeho užití. Soud prvního a druhého stupně nedostály
svým povinnostem řádného a úplného zjištění skutkového stavu sporu a
zapříčinily nepřípustný stav, kdy znění jejich rozsudků v meritorní části je v
přímém rozporu se zněním rozsudku Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR,
přestože všechny soudy v obou sporech vycházely z naprosto stejných důkazů. V dalším „Doplnění dovolání za účelem sjednocení obsahu všech čtyř dovolání
žalobce, které jsou v současné době u dovolacího soudu mezi stejnými účastníky
za stejného skutkového stavu a důkazních prostředků“ ze dne 3. 2. 2010
dovolatelka rekapituluje všechny doposud učiněné námitky proti rozhodnutí
odvolacího soudu. Navíc namítá rozpor chování žalované s legislativou Evropské
Unie [čl. 81 odst. 1 písm. e) a čl. 82 písm. d) Smlouvy o založení Evropského
společenství]. Ke dni 1. 2. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 395/2009 Sb., tzv. zákon o významné tržní síle, který reguluje vztah mezi řetězci a jejich
dodavateli. Ten zneužití významné tržní síly vůči dodavatelům zakazuje. Podle
toho, jak tento zákon vymezuje zneužití významné tržní síly, je zjevné, že se
jedná o případy, které jsou primárně či sekundárně podstatou tohoto sporu. Situace, že zákon nabyl účinnosti až 1. 2.
2010, nemění nic na tom, že právní
jednání žalované vůči žalobkyni bylo od počátku obchodního vztahu právně
nekonformní a jako takové je měly soudy posuzovat, včetně sankce v podobě
vyhovění žalobě. Podáním ze dne 12. 5. 2010 označeným jako „Doplnění dovolání žalobce č. 4“
dovolatelka odkazuje na nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu sporu,
následnou nesprávnou právní kvalifikaci sporu a v důsledku toho i nesprávné
právní posouzení sporu soudy nižších stupňů. Dovolatelka současně poukazuje i
na údajnou blíže nespecifikovanou vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávní rozhodnutí ve věci. To vše s cílem, aby dovolací soud uvedl do
souladu znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 3 Cmo 95/2006-227, na
tento rozsudek navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č. j. 23 Cdo
2184/2007-257, a rozsudek soudu v této věci. Dovolatelka dále doplnila své dovolání podáním ze dne 27. 5. 2010 označeným
jako „Doplnění dovolání žalobce č. 5“, v němž namítá, že výše citované rozsudky
Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR posuzovaly v řízení zjištěný
skutkový stav podle § 39 obč. zák. jako rozporný s dobrými mravy. Tím, že soudy
nižších stupňů ignorovaly shora uvedené rozsudky, zbavily se možnosti posoudit
spor z pohledu neplatných právních úkonů výběrů všech plateb žalované od
žalobkyně a jejich možnými právními dopady. V dalším doplnění dovolání ze dne 19. 7. 2010 označeným jako „Doplnění dovolání
žalobce č. 6“ žalobkyně opětovně odkazuje na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně otázky zásadního právního významu v tomto řízení. Poukazuje na to, že
za existence stejných účastníků sporu, stejných žalobních tvrzení i stejného
skutkového stavu sporu řešil odvolací soud i následně Nejvyšší soud totožnou
právní otázku ve dvou sporech rozdílným způsobem. Ve sporu 3 Cmo 95/2006-227
věc posuzoval z pohledu plnění získaných absolutně neplatnými právními úkony
pro rozpor jejich výkonu s dobrými mravy, zatímco v tomto sporu věc z pohledu §
39 obč. zák. soud vůbec neposuzoval. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, se může zabývat uplatněnými dovolacími
důvody. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody pouze po dobu trvání lhůty k podání
dovolání. Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání mohl
vycházet pouze z dovolacích důvodů uplatněných v této lhůtě, tj. z dovolacích
důvodů uplatněných v dovolání ze dne 8. 10. 2008. Po tomto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci nebylo
rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný
důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázek souvisejících s
obchodními vztahy mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, tvrdíc, že kromě
rámcových smluv uzavřených mezi účastníky v písemné formě na určité časové
období (dále jen „roční smlouvy“) byla konkludentně uzavřena smlouva, jíž
charakterizuje jako „faktury žalované - naše platby za ně“, podle níž platila
žalovanou vyúčtovanou cenu za služby spojené s prodejem svého zboží v
prodejnách žalované (zejména reklamního a marketingového charakteru) a žalovaná
jí za to měla tyto služby, jejichž splnění předpokládá i odběr zboží žalobkyně,
poskytovat „po dobu trvání tohoto závazkového vztahu, který žalovanou nikdy
nebyl ukončen“. Porušením této povinnosti jí žalovaná měla způsobit v období od
září 2003 do února 2004 škodu ve formě ušlého zisku ve výši částky požadované
žalobou. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu však nevyplývá,
že by tato povinnost žalované zahrnující povinnost odebírat zboží žalobkyně,
resp. umožnit jí prodej zboží ve svých prodejnách, byla obsahem smluvního
ujednání mezi stranami. Pokud žalobkyně namítá, že soudy neposuzovaly obsah
konkludentně uzavřeného závazkového vztahu „faktury žalované za domluvené
služby – platby za ně“, odvolací soud naznal, že ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně nevyplývá, že by mezi žalobkyní a žalovanou
došlo konkludentně k uzavření nějakého závazkového vztahu, jenž by zakládal
žalobkyní tvrzené povinnosti žalované. Dovolací soud přitom není při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se
jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém
rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání
proti potvrzujícímu rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není
správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Nebyla-li v řízení prokázána
existence závazkového právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, z něhož by
vyplývala povinnost žalované umožnit žalobkyni prodej výrobků v prodejnách
žalobkyně v předmětném období, tudíž v tomto období odebírat výrobky
žalobkyně, odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud dovodil,
že nárok žalobkyně na úhradu ušlého zisku v důsledku skutečnosti, že žalovaná v
daném období neposkytovala marketingovou podporu produktů žalobkyně,
nenakupovala a neodebírala od žalobkyně zboží a tím neposkytovala žalobkyni
zaplacené plnění, není po právu. Námitka, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadami, spočívajícími v tom, že
soudy obou stupňů „posuzovaly žalobu v rozporu s jejím skutečným zněním, tím de
facto rozhodovaly jiný spor a použily jiné předpisy, než kdyby posuzovaly
žalobu dle znění žalobního petitu“, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
založit pouze v případě, že
otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů
na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený
případ nejedná. Z formulace tohoto dovolacího důvodu je navíc zřejmé, že ve
skutečnosti nejsou namítány vady řízení, nýbrž nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem, jež dovolací soud - jak je uvedeno shora - neshledal. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v
usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, v němž posuzoval
dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok za období
červen až srpen 2003. Nejvyšší soud současně podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka vícekrát odkazuje, se týkalo
jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci. Dovolání žalobkyně výslovně směřovalo i proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku,
který má charakter usnesení, však nelze dovodit ani z ustanovení § 238 o. s. ř., ani z ustanovení § 238a, či ustanovení § 239 o. s. ř. Dovolání tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.