23 Cdo 5176/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DOMOFERM Tschechia spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 62419986, zastoupené JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 2002, PSČ 580 01, proti žalované Vše o kovech s. r. o., se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1894/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27316874, o zaplacení částky 999 969,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 22/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 4 Cmo 134/2014-533, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 39 ECm 22/2010-420, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 827 552 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 8. 12. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení 172 144,20 Kč spolu se zákonným ročním úrokem z prodlení z částky 1 827 552 Kč od 15. 9. 2009 do 22. 2. 2010, z částky 827 552 Kč od 23.
2. 2010 do 7. 12. 2010 a z částky 172 144,20 Kč od 15. 2. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 4 Cmo 134/2014-533, rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu I výroku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 827 552 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka hmotného práva měla být odvolacím soudem posouzena jinak, a to tak, že k uznání závazku žalovanou došlo částečným plněním. Dovolatelka má za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva, která se řídí obchodními zvyklostmi vyplývajícími z obchodního styku stran. Zaplacení části faktury mělo být posouzeno jako uznání zbytku závazku. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i stručnost odůvodnění, obzvlášť za situace, kdy odvolací soud posoudil věc právně odlišně od soudu prvního stupně.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje stanovené náležitosti. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze cituje znění ustanovení § 237 o.
s. ř. a uvádí, že „právní otázka hmotného práva měla být posouzena jinak, a to že k uznání závazku žalovanou podle § 323 odst. 1, 2 ve spojení s § 407 odst. 2, 3 obchodního zákoníku došlo.“ Nejvyšší soud podotýká, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. mimo jiné přípustné tehdy, pokud dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že otázka „měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, je třeba připomenout, že tento požadavek významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, namítá vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání nezakládá. Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á předsedkyně senátu