23 Cdo 5181/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Jana Huška v
právní věci žalobkyně M. K., , zastoupené JUDr. R. S., advokátem , proti
žalovaným 1) V. M., , a 2) L. M., , oběma zastoupeným JUDr. J. K., advokátkou ,
o zaplacení 807 575 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 13 Cm 765/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. března 2009, č.j. 3 Cmo 301/2008-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. R. S., advokáta.
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze závěru, že mezi
žalobkyní a žalovanými byla dne 13.10.1998 platně uzavřena smlouva o dodávce
zboží na dobu určitou, kterou soud prvního stupně posuzoval jako smlouvu
nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
a odvolací soud jako rámcovou kupní smlouvu. Oba soudy dospěly k závěru, že v
dané smlouvě byla platně sjednána smluvní pokuta za nezaplacení dodaného zboží
včas. Dále vyšly ze zjištění, že dodané zboží žalované převzaly, ale včas za
něj nezaplatily sjednanou kupní cenu. Z uvedeného shodně dovodily, že žalobkyně
má nárok na zaplacení smluvní pokuty v požadované výši. Odvolací soud, stejně
jako soud prvního stupně, neuznal námitky žalovaných k platnosti předmětné
smlouvy zpochybněním zjištění, že za žalobkyni, jako dodavatelku, smlouvu
podepsal oprávněný zástupce P. L. Neuznal rovněž námitky, že za odběratele
(žalované) byla smlouva podepsána neexistujícím právním subjektem C., s
označením IČ první žalované V. M. a DIČ druhé žalované, která smlouvu
podepsala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvu za žalobkyni uzavřel P.
L., jako obchodní manažer, který byl k tomu ze své funkce oprávněn, proto
dospěl k závěru, že za žalobkyni smlouvu uzavřel oprávněný zástupce. Ze
skutkových zjištění dále dovodil, že právní úkon – uzavření smlouvy - za
sdružení, jehož byly obě žalované účastnicemi (§ 829 a násl. občanského
zákoníku - dále jen „obč. zák.“), byl učiněn s ohledem na § 10 odst. 2 obch.
zák., podle něhož, podniká-li více osob pod společným jménem bez založení
právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto
podnikání společně a nerozdílně. Odvolací soud uzavřel, že při solidární
odpovědnosti účastníků sdružení bez právní subjektivity podpis jednoho
účastníka zavazuje i druhého účastníka společně a nerozdílně, tudíž předmětná
smlouva byla uzavřena pod společným jménem sdružení, byť byla podepsána jen
jedním subjektem sdružení, a zavazuje obě účastnice sdružení – žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. námitkou k neúplnému dokazování. Dovolatelky mají za to, že se soudy dostatečně nezabývaly prokázáním
věrohodnosti tvrzení žalobkyně a svědka P. L. ohledně zastupování žalobkyně při
uzavření smlouvy. V této souvislosti zdůrazňují, že v řízení žalobkyně nepředložila žádnou plnou
moc, která by zmocňovala P. L. uzavřít za žalobkyni smlouvu. K otázce prokázání
skutečnosti o oprávnění P. L. uzavřít posuzovanou smlouvu na základě jeho
pracovních povinností podle pracovní smlouvy navrhly dovolatelky provést důkaz
pracovní smlouvou, kterou by si měl soud vyžádat u Okresní správy sociálního
zabezpečení ve S. Dovolatelky dále zpochybnily platnost uzavření smlouvy poukazem na nedostatečné
náležitosti objednávky zboží, neprůkazné údaje v dodacích listech zboží, v
nichž bylo škrtáno. Neprůkaznost údajů je podle dovolatelek prokázána znaleckým
posudkem, který si nechaly žalované za tímto účelem zpracovat. Uvádějí, že jim
předmětná smlouva ze dne 13.10.1998 nebyla nikdy předána a ani doručena. Žalované nesouhlasí ani se závěrem soudu, že nedošlo k zápočtu jejich
pohledávek vůči uplatněné pohledávce žalobkyně z důvodu nezaměnitelné
konkretizace pohledávek. Dovolatelky mají za to, že jejich zápočet vůči
pohledávce žalobkyně byl proveden řádně, vyplývá z něj, o jaké faktury,
reklamace, apod., se jedná, když byla uvedena čísla faktur, jejich popis a
částky. Za otázky zásadního právního významu považují řešení otázky platnosti smlouvy
ze dne 13.10.1998 a zápočtu učiněného žalovanými vůči uplatněné pohledávce
žalobkyně. Dovolatelky navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za správné. Má za to, že odvolací soud správně
posoudil platnost předmětné rámcové smlouvy a rovněž správně posoudil zjištěné
skutečností ohledně započtení. Domnívá se, že žalované neoznačily žádnou
konkrétní otázku zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud řešit. Pokud brojí proti nesprávnému právnímu posouzení platnosti rámcové smlouvy z
13.10.1998 a posouzení započtení, pak jejich námitky se podle žalobkyně týkají
pouze skutkových zjištění. Poukazuje na to, že dovolatelky v dovolání uvádějí
zcela nepřípustně nové skutečnosti, které však nemohou být předmětem dovolacího
přezkumu. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů.
S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (11.3.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátkou (§
241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané
věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází z neúplného
dokazování, jak dovolatelka namítá tím, že soud nedostatečně zjišťoval platnost
pověření P. L. k zastupování žalobkyně, nepožadoval-li písemné doložení jeho
oprávnění žalobkyni zastupovat při uzavření smlouvy, by mohla vést k závěru, že
řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto
ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní
povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, napadá-li dovolatelka
pouze zjištěný skutkový stav přijatý na základě provedeného dokazování a namítá
neprovedení dalších důkazů. Navíc námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího
přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš,
Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že P. L. v době uzavření smlouvy v
roce 1998 pracoval pro žalobkyni ve funkci obchodního manažera. Za této situace
je správný závěr odvolacího soudu, že platně podepsal za žalobkyni rámcovou
smlouvu ze dne 13. 10.1998, neboť jednal jako zákonný zástupce ve smyslu § 15
obch. zák. Podle § 15 obch. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy – ve znění před
novelou obchodního zákoníku zákonem č. 370/20002 Sb., platilo, že kdo byl při
provozování podniku pověřen určitou činností, byl zmocněn ke všem úkonům, k
nimž při této činnosti obvykle dochází.
Ustanovení § 15 obch. zák. uvedeného znění (nyní stejně § 15 odst. 1 obch. zák.) zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby
určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou
podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon
neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou
podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze
zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba pověřena,
je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby
vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti
právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich
obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení
ve vnitropodnikových normách (při shodné současné právní úpravě zákonného
zastoupení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2003, sp. zn. 29
Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod
označením SJ 49/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne
23.11.2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004, zveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 3122, sešit 31, str. 48, rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26.1.2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005 a ze dne
15.11.2000). Odvolací soud v daném případě nerozhodl v rozporu s hmotným právem –
ustanovením § 15 obch. zák. v rozhodném uvedeném znění, dospěl-li k závěru, že
rámcovou kupní smlouvu, kterou žalobkyně uzavřela s žalovanými prostřednictvím
pověřené osoby – obchodního manažera P. L., byla uzavřena platně. Je
nepochybné, že obchodní manažer je osobou, u níž je obvyklé, že může činit
právní úkon za podnikatele spočívající i v uzavření smlouvy za podnikatele. Namítají-li dovolatelky, že soud prvního stupně nesprávně posoudil započtení
pohledávky žalovaných vůči uplatněné pohledávce žalobkyně, je nutno
konstatovat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by
započtení žalovaných vůči žalobkyni bylo provedeno. Z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně na straně 5 je zřejmý skutkový závěr soudu, že žalované v daném
sporu nepožadovaly započtení kupní ceny nedodaného zboží ani vyúčtovanou 1%
slevu z odběru zboží ze skladu, resp. u soudu toto své právo neuplatnily. Jak
bylo již výše uvedeno, při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné
změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud
neřešil otázku platnosti smlouvy založené na právním posouzení platnosti
zmocnění k uzavření smlouvy v rozporu s hmotným právem (§ 15 obch. zák.) a
dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Je namístě rovněž připomenout, že dovolací soud nemůže přihlížet k novým
tvrzením a novým důkazů, navrhovaným až v dovolacím řízení. Z přezkumné povahy
činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl
vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován,
proto nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter
přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí
odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo
důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení (viz § 241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolací soud tedy nemohl přihlédnout k tvrzení žalovaných, které uvedly až v
dovolání, že předmětná smlouva z roku 1998 jim nikdy nebyla předána ani
doručena. Nemohl rovněž přihlédnout ani k navrženým důkazům, které v dovolání
žalované označily k vyžádání a provedení (znalecký posudek, pracovní smlouva). Nejvyšší soud učinil závěr, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proto není dovolání žalovaných
přípustné a Nejvyšší soud - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou
se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně
z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinné co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.