U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Petrem Líbenekem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64, proti žalovanému Ing. M. D., zastoupenému JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, o obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 56/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. červena 2014, č. j. 5 Cmo 1/2014-1436, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Městský soud v Praze usnesením, v pořadí druhým, ze dne 15. října 2013, č. j. 31 Cm 56/2008-1306, zamítl žalobu, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 56/2008 (bod I. výroku). Dále zamítl návrh, aby byla odložena vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2009, č. j. 31 Cm 56/2008-594, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 195/2010-721 (bod II. výroku). Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud uvádí, že dovolatel zřejmě přehlíží, že podle úpravy dovolacího řízení účinné od 1. ledna 2013 nemohou nesprávná skutková zjištění být způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Argumentací ohledně nesprávného posouzení dvou důkazů tak přípustnost dovolání založit nemůže. Jsou-li součástí námitek dovolatele i výtky k vadnému procesnímu postupu odvolacího soudu, je nutno konstatovat, že touto argumentací dovolatel též nijak nevymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D. předseda senátu