ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně Česká republika – Správa státních hmotných rezerv, se sídlem v Praze
5 – Malé Straně, Šeříková 616/1, identifikační číslo osoby 48133990, zastoupené
JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského
767, proti žalované KURS Kolín a. s., se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů
98, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 26157454, zastoupené JUDr. Janem
Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o
zaplacení částky 3.648.452,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 13 C 62/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 21 Co 8/2009-286, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března
2009, č. j. 21 Co 8/2009-286, se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 66.528,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám její advokátky JUDr. Marcely Kislingerové, se sídlem v Pardubicích,
Sladkovského 767.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. července 2008, č. j. 13 C
62/2006-242, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení
částky 3.648.452,88 Kč s úrokem z prodlení, jako smluvní pokuty za prodlení s
provedením díla. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 25. září 2001 smlouvu o
dílo, jíž se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni rekonstrukci skladové haly
a následně přístavku v jejím skladovém areálu a žalobkyně se zavázala za
zhotovené dílo zaplatit jeho cenu, a to při převzetí jednotlivých částí díla na
základě předávacího protokolu. Podle ujednání v článku II smlouvy byly finanční
prostředky zajištěny pro realizaci akce pro rok 2001 a v případě nezajištění
finančních prostředků pro dokončení akce v roce 2002 mělo být dílo realizováno
v roce 2003. Z obsahu smlouvy a jejích dodatků podle závěru soudu prvního
stupně vyplývá záměr účastníků zhotovit dílo ve dvou částech, které budou
vázány na zajištění finančních prostředků; ani projektová dokumentace k dílu
nebyla zpracována jako celek, ale na jeho jednotlivé etapy. Soud prvního stupně
vzal za prokázané, že první část díla, rekonstrukce haly, byla žalobkyni
předána protokolem ze dne 30. ledna 2002 (na jiném místě však z tohoto
protokolu zjišťuje, že převzatou první částí díla byla rekonstrukce obvodového
pláště haly a přístavku, včetně přístavby), žalobkyně dílo užívala, žalovaná
tuto část díla postupně vyfakturovala a žalobkyně vyfakturovanou cenu za první
část díla zaplatila. Vady této části díla, zejména na opláštění budovy, byly
důsledkem technologie nevhodně zvolené v projektu, teprve na popud žalované
došlo k její změně a vady jí tedy nelze přičítat. K dokončení projektové
dokumentace na druhou část díla, přístavby a rekonstrukce přístavku, došlo až v
průběhu roku 2002 a ještě v polovině tohoto roku neměla žalobkyně prostředky na
jeho realizaci; proto byla druhá část díla realizována v průběhu let 2003 –
2004. Dodatkem č. 2 smlouvy o dílo uzavřeným dne 17. října 2003 došlo ke změně
ceny díla na pevnou částku ve výši 10.484.052,- Kč a s ohledem na požadované
vícepráce též ke změně termínu dokončení díla do 25. listopadu 2003. Druhou
část díla žalovaná žalobkyni předala až dne 25. května 2004 (na jiných místech
soud prvního stupně uvádí datum 21. května 2004). Žalovaná fakturou ze dne 14. května 2004 splatnou 30. září 2004 vyfakturovala žalobkyni částku 1.010.233,80
Kč jako rozdíl mezi sjednanou cenou díla a plněním žalobkyně; žalobkyně tuto
částku nezaplatila a žalovaná tuto pohledávku, kterou vymáhá v jiném řízení, z
opatrnosti započetla proti pohledávce uplatněné žalobou. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná byla v období od 26. listopadu 2003 do
21. května 2004 v prodlení s předáním druhé části díla, tj. přístavby a
rekonstrukce přístavku, toto prodlení má však původ i na straně žalobkyně,
která včas nezajistila projektovou dokumentaci a finanční prostředky na
dokončení díla, neoprávněně požadovala po žalované opakované opravy opláštění
haly předané v první etapě a bezdůvodně odmítala druhou část díla převzít s
odkazem na nutnost odstranění vad prvé části díla.
Zdůraznil, že žalobkyně
vyfakturovala žalované smluvní pokutu za nedodržení termínu dokončení díla za
dobu od 26. listopadu 2003 do 30. září 2004, avšak pokud jde o výpočet smluvní
pokuty za prodlení s druhou částí díla, svůj nárok nespecifikovala a
nedoložila, jaká byla cena druhé části díla a z jakého základu vypočetla
smluvní pokutu (na jiném místě uvádí, že žalobkyně vycházela z „výsledné“ ceny
díla, resp. z ceny celého díla, tedy i části, která již byla předána). Soud
prvního stupně uzavřel, že fakturu lze považovat za vyúčtování smluvní pokuty,
nikoliv však za výzvu k zaplacení; taková výzva mu předložena nebyla a není ani
„součástí žalobního návrhu“, žaloba byla proto podána předčasně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2009, č. j. 21 Co 8/2009-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co opakoval dokazování listinami, vytkl soudu prvního
stupně, že své skutkové a právní závěry založil též na svědeckých výpovědích. Vyslovil názor, že při zkoumání, zda bylo sjednáno plnění po etapách, je třeba
vycházet z písemných ujednání, tj. ze smlouvy o dílo a jejích dodatků, a
výpovědi svědků a žalované (míněn předseda jejího představenstva) neshledal pro
výklad smlouvy významnými; smlouvu totiž bylo podle jejího ujednání možno měnit
či doplňovat jen písemně. Z žádného smluvního ujednání pak odvolací soud
nezjistil, že by bylo sjednáno plnění po etapách. Konstatoval, že v článku I
bod 1, článku IV bod 4, článku VI bod 1 a článku VII body 2 a 5 smlouvy o dílo
je užit výraz „jednotlivé části díla“ či „ucelené části díla“, podle jeho
úsudku však z těchto ujednání nelze dovodit, že strany dohodly plnění po
etapách, tj. odlišné podmínky pro dokončení díla. Argumentoval, že žalovaná
sice poskytovala plnění podle smlouvy o dílo postupně, ve smlouvě však byl
sjednán jeden předmět díla a jediný termín jeho dokončení a též z dodatku č. 2
je zřejmé, že smluvní strany sjednaly dokončení celé stavby a nikoliv její
části, a dodatek se týká i stavby skladové haly, která podle žalované měla již
být předána. Z listinných důkazů vzal za prokázané, že dílo nebylo dokončeno a
převzato ani k datu 25. listopadu 2003 (dodatkem č. 2 sjednaný termín plnění),
ani k datu 21. května 2004 (datum předání díla dle rozsudku soudu prvního
stupně), a že teprve dne 21. října 2005 byly žalobkyni předány dosud chybějící
doklady o kvalitě některých částí předávaného díla a podepsán předávací
protokol. Na základě toho usoudil, že teprve dne 21. října 2005 došlo k předání
a převzetí díla. Uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána k zajištění závazku
předat dokončenou stavbu jako celek bez vad a nedodělků ve sjednaném termínu,
přičemž byl sjednán pouze jeden termín plnění, a to 25. listopad 2003. Není
proto rozhodné, kdy byla předána část plnění a popřípadě v jakém stavu.
Důvody
pro moderaci smluvní pokuty odvolací soud neshledal, neboť usoudil, že sjednaná
smluvní pokuta není nepřiměřená významu a hodnotě zajištěného závazku a její
celková výše je důsledkem dlouhodobého prodlení. Kompenzační námitku žalované
posoudil jako nedůvodnou, neboť podle jeho závěrů dílo bylo vadné, tj. nelze je
považovat za provedené, a zhotoviteli v takovém případě nevznikne právo na
zaplacení ceny díla. Pokud žalovaná započítává dle faktury ze dne 14. května
2004, pak splatnost vzhledem k ujednání smlouvy o platebních a fakturačních
podmínkách nemohla nastat. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a §
241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezopakoval
dokazování výslechem svědků a jejího „statutárního zástupce“, ačkoliv tyto
důkazy mohly vést k jiným skutkovým závěrům. Odvolací soud podle jejího mínění
nesprávně postupoval tak, že nejprve zvolil určité skutkové a právní řešení a
jemu pak podřídil úvahu, které důkazy jsou pro toto řešení potřebné. Dále dovolatelka namítla, že odvolací soud nesprávně hodnotil smlouvu ze dne
25. září 2001, neboť přes rozpory ve výkladu smlouvy se omezil pouze na její
text a nehodnotil okolnosti, za nichž byla uzavřena a realizována. Argumentovala, že smlouvu je nutno vykládat podle informace, že žalobkyně měla
zajištěny finanční prostředky pouze pro první část díla, takže k realizaci
druhé části ani nemuselo dojít, a hospodářským důvodem smlouvy bylo zajistit
nejprve provedení té části díla, pro kterou byly finanční prostředky; tomu byla
podřízena vůle stran. Listina sama (míněn text smlouvy) s plněním po částech
počítá, neboť vymezuje dva předměty díla, konstatuje, že zhotovitel provede
ucelené práce na fasádním plášti skladové haly a přístavku (ucelené části
díla), a smluvní pokutu váže na nedodržení termínu dokončení díla nebo jeho
ucelené části. Plnění tedy bylo dohodnuto po dvou oddělených ucelených částech,
z nichž každá byla předávána zvlášť, proto také dovolatelka prvou část díla v
roce 2001 nejen předala, ale také vyfakturovala, a žalobkyně ji uhradila a
začala užívat. Odvolací soud podle mínění dovolatelky nesprávně vyhodnotil
význam dodatku č. 2, neboť jím nebylo možno měnit tu část díla, která již byla
předána, a došlo jím tedy nikoliv ke změně termínu dokončení díla, nýbrž k
dohodě o termínu dokončení jeho druhé části. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení,
že se dostala do prodlení pouze v druhé části díla, smluvní pokuta je vypočtena
nesprávně a bez změněných žalobních tvrzení ji nelze vyčíslit. Závěrem dovolatelka bez bližšího zdůvodnění vytkla odvolacímu soudu, že
nepřihlédl k námitce započtení, kterou učinila z opatrnosti, a navrhla, aby
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Ztotožnila se s postupem
odvolacího soudu při opakování důkazů i s jeho závěry při výkladu smlouvy o
dílo. Argumentovala, že stranami zvažovaná možnost sjednat v budoucnu část
plnění, vyjádřená v textu smlouvy v závorkách, byla reakcí na sjednané právo
objednatele „jednat se zhotovitelem v závislosti na rozpočtem přidělených
státních finančních prostředcích o etapách díla“, a že „etapovité“ plnění
nakonec sjednáno nebylo, pouze byl s ohledem na později přidělené finanční
prostředky dodatkem č. 2 prodloužen termín pro předání celého bezvadného díla. Z dodatku nevyplývá, že část díla (skladová hala) již byla objednatelem
převzata, naopak byly v něm sjednány změny plnění týkající se této haly. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátkou, jíž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil,
že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je jím napaden měnící rozsudek odvolacího soudu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z
pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené – srov. § 34
občanského zákoníku), zjišťuje se jeho obsah výkladem za použití pravidel
stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v
§ 266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). To platí zcela obecně,
tedy též při výkladu smlouvy v režimu obchodního zákoníku uzavřené v písemné
formě a obsahující ustanovení, že může být měněna pouze písemně (srov. § 272
odst. 2 obch. zák.). I v takovém případě se proto vychází nejen z jazykového
vyjádření zachyceného v listině, ale zejména též z vůle (úmyslu) smluvních
stran, na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných okolností souvisejících s
projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a
následného chování stran.
Obecně vzato tedy může k závěrům o obsahu písemného
právního úkonu vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k
závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím
jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje. Ke skutečné
(dokazováním zjištěné) vůli jednající osoby lze ovšem přihlédnout pouze v tom
případě, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2
obč. zák.). Výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká
vůle jím byla projevena, Nejvyšší soud proto ve svých rozhodnutích zdůrazňuje,
že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev
vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998,
sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
1999, pod číslem 30). Jazykové vyjádření posuzované smlouvy o dílo (ve znění
písemných doplňků) je pak takové kvality (jak bude podrobněji vyloženo v rámci
přezkumu správnosti právního posouzení), že případná skutková zjištění o
skutečné (jiné než z jazykového vyjádření vyplývající) vůli smluvních stran,
založená na dalším dokazování, by nemohla ovlivnit závěry o obsahu písemně
uzavřené smlouvy, tj. o tom, co v ní bylo ujednáno (jakou vůli v ní strany
projevily). Za těchto okolností odvolací soud procesně nepochybil, jestliže
důkazy výslechem svědků a předsedy představenstva žalované neshledal pro
posouzení věci významnými a proto je nezopakoval (srov. § 120 odst. 1 větu
druhou o. s. ř.). Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl tedy uplatněn nedůvodně. Přezkoumat správnost právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí
[srov. dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], z pohledu
obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu znamená posoudit správnost
závěru odvolacího soudu, že posuzovanou smlouvou o dílo nebylo sjednáno plnění
po etapách, tj. (slovy zákona) postupné dílčí plnění. Obsah pojmu „postupné dílčí plnění závazku“ včetně znaků, jimiž se dílčí plnění
liší od plnění částečného (srov. § 329 obch. zák.), a důsledky sjednání (popř. stanovení) dílčího plnění ve vztahu k prodlení jsou (v souvislosti s úpravou
odstoupení od smlouvy a promlčení) vymezeny v ustanoveních § 347 odst. 2 a §
392 odst. 2 obch. zák. Podle ustanovení § 329 obch. zák. věřitel je povinen přijmout i částečné plnění
závazku, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku nebo hospodářskému
účelu sledovanému věřitelem při uzavření smlouvy, jestliže tento účel je ve
smlouvě vyjádřen nebo v době uzavření smlouvy dlužníkovi znám. Podle ustanovení § 347 obch. zák. týká-li se prodlení dlužníka nebo věřitele
pouze části splatného závazku, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy
jen ohledně plnění, které se týká této části závazku (odstavec 1). U smluv s
postupným dílčím plněním lze odstoupit od smlouvy pouze ohledně dílčího plnění,
s nímž je dlužník v prodlení (odstavec 2).
Ohledně části plnění, u něhož
nenastalo prodlení, nebo ohledně dílčího plnění, které již bylo přijato nebo se
má uskutečnit teprve v budoucnu, lze odstoupit od smlouvy, jestliže tato část
plnění nebo toto dílčí plnění nemá zřejmě vzhledem ke své povaze pro oprávněnou
stranu hospodářský význam bez zbytku plnění, u něhož nastalo prodlení, nebo
neplnění závazku jako celku znamená podstatné porušení smlouvy (odstavec 3). Podle ustanovení § 392 obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba
ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba
splatnosti) [odstavec 1, věta první]. U práva na dílčí plnění běží promlčecí
doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého
dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti
nesplněného závazku (odstavec 2). Nejvyšší soud vyložil již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 36/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a s příslušnou právní větou též v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod číslem C 1510, svazek 21), že o dílčí plnění ve smyslu ustanovení
§ 392 odst. 2 obch. zák. se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran,
ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik
relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou
postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách); od dílčího
plnění je přitom třeba odlišovat plnění částečné, o něž jde tehdy, poskytne-li
dlužník věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z
dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové
části vyplývalo. Promítnutí tohoto názoru, od něhož Nejvyšší soud nemá důvod
se odchýlit, v poměrech posuzované věci vede k závěru, k němuž dospěl odvolací
soud, totiž že ve smlouvě o dílo (ve znění jejích dodatků) postupné dílčí
plnění sjednáno nebylo. Plnění zhotovitele sjednané v článku I smlouvy o dílo
(rekonstrukce skladové haly a přístavku ve skladovém areálu objednatele) bylo
smlouvou rozděleno na dvě relativně samostatná plnění, nikoliv ovšem na
rekonstrukci skladové haly a rekonstrukci přístavku, nýbrž na „ucelené práce na
fasádním plášti skladové haly a přístavku“ (srov. článek II bod 5) a na práce
ostatní („dokončení akce“, resp. „dokončení díla“či „dokončení realizace akce“)
[srov. článek II bod 4 a článek III]. Sjednáno bylo rovněž přebírání díla po
jednotlivých částech (článek I bod 1). Pro závěr, zda byla tato plnění zřetelně
oddělena, nejsou k dispozici potřebná skutková zjištění (o obsahu příloh
smlouvy - projektové dokumentace pro stavební řízení a nabídkového rozpočtu
zhotovitele). V každém případě však nebyl splněn druhý z předpokladů, za nichž
je sjednané plnění postupným dílčím plněním závazku; v tom je třeba dát
odvolacímu soudu za pravdu. Smlouva o dílo totiž postrádá ujednání o lhůtě
provedení první části stavby (o době splatnosti prvního dílčího závazku).
Ujednání v jejím článku II bod 5 učiněné v rámci dohody o ceně, že ucelené
práce na fasádním plášti a přístavku zhotovitel provede v roce 2001, navazující
na informaci o stavu zajištění finančních prostředků objednatele v jednotlivých
letech, obsaženou v předchozím bodě, za dohodu o splatnosti dílčího závazku (o
lhůtě provedení první části díla) považovat nelze. Smlouva o dílo zná pouze
jednu dobu splatnosti, totiž lhůtu k provedení celého díla, a to ve dvou
variantách, podle doby zajištění finančních prostředků pro dokončení akce. Též
dodatek č. 2 – oproti argumentaci dovolatelky – nade vší pochybnost upřesňuje
lhůtu dokončení celé stavby (díla jako celku). Na skutečnosti, že v písemně uzavřené smlouvě, obsahující ujednání o
obligatorní písemné formě jejích změn a doplňků, není sjednána lhůta provedení
první části díla, nemohou ničeho změnit ani výpovědi svědků či předsedy
představenstva dovolatelky o tom, co bylo v tomto ohledu úmyslem (vůlí)
smluvních stran; jak bylo vyloženo výše, relevantní je jen ta vůle, jež byla
projevena, a výkladem lze pouze odstraňovat pochybnosti o obsahu projevu vůle,
nikoliv projev vůle měnit či doplňovat. Nebyla-li sjednána jiná lhůta plnění než lhůta provedení celého díla, pak
nepřichází v úvahu jiný výklad ujednání v článku V bod 2 smlouvy o dílo, že
vazba smluvní pokuty na údaje uvedené pouze v závorkách (na prodlení s
provedením ucelené části díla a na její cenu) se neuplatní a objednateli bylo
pro případ prodlení zhotovitele s provedením celého díla založeno právo na
zaplacení smluvní pokuty ve výši počítané z ceny celého díla. Dovoláním
zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je tudíž správné.
Důvodná není ani poslední z dovolacích námitek vytýkající odvolacímu soudu, že
nepřihlédl k námitce započtení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že odvolací soud k námitce započtení vzájemné pohledávky žalované z titulu
práva na zaplacení ceny díla (jejího zůstatku) přihlédl, neboť se jí zabýval,
přičemž jednostranný kompenzační úkon žalované shledal z důvodů označených v
rozhodnutí neúčinným.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je napadené rozhodnutí
odvolacího soudu správné a dovoláním neuplatněné vady řízení uvedené v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(tzv. zmatečnosti), k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), z obsahu spisu
nevyplývají, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.
zamítl.
Žalobkyně, která byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, má podle ustanovení §
142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 větou první o. s. ř.
vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení
vynaložila a které spočívají v odměně její advokátky za zastupování a v jejích
hotových výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokátka žalobkyně učinila v
dovolacím řízení jeden úkon právní služby – vyjádřila se k dovolání. Vzhledem
k ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve
spojení s § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 věty první uvedené vyhlášky a činí
55.140,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v
celkové výši 55.440,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané
hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 11.088,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce
této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137
odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši
66.528,- Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobkyně (§ 243c odst. 1 ve
spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu