23 Cdo 5271/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. Č., podnikatele se sídlem Praha - Chodov, Nechvílova 1825/24, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 40579794, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému M. M., podnikateli se sídlem Praha – Chodov, Jažlovická 1332/8, identifikační číslo osoby 16197062, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Voleským, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, o zaplacení 94 292,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 119/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 1 Cmo 213/2014-278, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 1 Cmo 213/2014-278, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel v dovolání pouze uvedl, že nesouhlasí s rozsudky obou soudů vydaných v dané věci, s provedeným dokazováním, resp. hodnocením důkazů (zejména znaleckého posudku) a dovolání doplnil jen tak, že přípustnost dovolání je založena na skutečnosti, že projednávaná věc nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Z obsahu dovolání však není patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, učinil závěr, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaný označil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil, pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a brojí proti hodnocení důkazů. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Rovněž je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2016