23 Cdo 5389/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně AHOLD Czech Republic, a.s., se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, PSČ 638
00, IČO 44012373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Zatloukalova 35, proti žalované KIMBEX, s.r.o., se sídlem v Ostravě-
Vítkovicích, Šalounova 40, IČ 19010494, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským,
advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábř. 38, o
zaplacení částky 3 043 926,26 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 18 Cm 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. srpna 2008, č. j. 4 Cmo 212/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Petra Vrchlabského, advokáta, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,
Havlíčkovo nábř. 38.
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 5. 2000
uzavřena smlouva o podmínkách výroby a prodeje zboží č. 05/2000-8, dle které
žalobkyně provedla pro žalovanou sjednané činnosti a dohodnuté úhrady (objemové
bonusy) jí vyúčtovala fakturami uvedenými v žalobě. Následně pak žalobkyně
postupně písemně oznamovala žalované postoupení všech pohledávek z předmětných
faktur za žalovanou na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., vůči níž byla žalovaná
současně v postavení věřitele. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že
patnácti dohodami o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků uzavřenými mezi
žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., které se týkaly zápočtu
pohledávek z faktur, které jsou předmětem žaloby, proti pohledávkám žalované za
společností Mrazírny Brno, s.r.o., došlo k vzájemnému zápočtu pohledávek mezi
žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., v celkové výši 3 043 926,26 Kč. Soud prvního stupně posoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako
inominátní smlouvu dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle § 526 odst. 2 občanského zákoníku (dále jako „obč. zák.“) oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávek postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávek. V takovém případě zaniká
jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení
pohledávek neexistuje. Pro obsah oznámení o postoupení pohledávek nejsou
předepsány zvláštní náležitosti. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že
žalovaná své závazky splnila postupníkovi – Mrazírnám Brno, s.r.o., formou
zápočtu podle § 364 obch. zák. K námitce žalobkyně, že její pracovnice účtárny nebyla oprávněna zasílat
žalované oznámení o postoupení pohledávek, soud prvního stupně s odkazem na §
15 odst. 1 obch. zák. nepřihlédl, neboť oznámení o postoupení pohledávek
nepochybně patří do činnosti pracovnice účtárny. Navíc se nejednalo o
jednorázové oznámení, ale o zavedenou praxi. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o postoupení
pohledávek. V dané věci je tato otázka nerozhodná, protože žalovaná plnila
postupníkovi na základě oznámení postupitele. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikla
žalovaná pohledávka, žalobkyně však žalované oznámila postoupení této
pohledávky na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., a žalovaná ji pak tomuto
postupníkovi splnila formou vzájemného zápočtu. Započtením její závazek zanikl,
a proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. srpna
2008, č. j. 4 Cmo 212/2008-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod
bodem II). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že oznamování postoupení
pohledávek patří do činnosti pracovnice účtárny jako právní úkon, který je
vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklý (§ 15 odst. 1 obch. zák.).
Ohledně posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky odvolací soud
dospěl k závěru, že i když pouze platná smlouva o postoupení pohledávek může
mít za následek změnu v osobě věřitele, je otázka platnosti smlouvy o
postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění závazku dlužníkem
postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, jak se tomu
stalo v tomto případě. Odvolací soud se neztotožnil ani s právním názorem žalobkyně, že dlužník nemůže
přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli po oznámení postoupení
pohledávek jinak než splněním. Neshledal důvod, aby plnění ve smyslu ustanovení
§ 526 odst. 1 in fine obč. zák. bylo chápáno úzce jen jako splnění podle § 559
odst. 1 obč. zák., když žádné ustanovení občanského ani obchodního zákoníku
nebrání širší interpretaci výslovně ani nepřímo. Proto je možné zánik závazku
způsobit nejen splněním, ale i započtením. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které odůvodňuje tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Přípustnost podaného dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda mezi dvěma
subjekty může dojít k zániku závazku započtením, pokud nemají vůči sobě
vzájemné pohledávky. Nejvyšší soud řešil tuto otázku ve svých rozhodnutích jen
částečně a jeho judikatura není v rozhodnutích nižších soudů akceptována. Dovolatelka předně namítá, že v daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o
postoupení pohledávek dle ustanovení § 524 a násl. obč. zák., a pokud by byl
uvedený dopis ze strany žalobkyně odeslán žalované, což však nebylo v
předmětném řízení prokázáno, mohlo by se tak stát pouze v důsledku chyby
pracovnice účtárny. V uvedeném oznámení o postoupení pohledávek není uvedeno,
kdo měl za žalobkyni jednat či kdo ji měl zastupovat. Z toho dovolatelka
dovozuje, že i kdyby bylo prokázáno, že byl učiněn právní úkon oznámení o
postoupení pohledávek, byl by takový právní úkon absolutně neplatný. Nesouhlas vyjádřila dovolatelka i se závěrem odvolacího soudu, že oznamování o
postoupení pohledávek patří do činnosti pracovnice účtárny jako právní úkon,
který je vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklý. Toto skutkové zjištění
nemá dle dovolatelky oporu v provedeném dokazování a ani neodpovídá praxi v
obchodním styku, neboť postupování pohledávek zásadně nepatří do běžné agendy
účtárny. Dovolatelka je toho názoru, že pokud bylo předloženo pouze oznámení,
které nebylo doplněno žádnými jinými důkazy, nelze takový důkaz považovat za
věrohodný. Dle dovolatelky se soudy nevypořádaly s její námitkou, že je třeba rozlišovat
splnění závazku a zánik závazku.
Pohledávka žalobkyně a tomu odpovídající
závazek žalované vůči žalobkyni by v případě právně relevantního oznámení o
postoupení pohledávky zanikl splněním postupníkovi, tj. úhradou finanční částky
společností Mrazírny Brno, s.r.o. Takto nelze postupovat v případě jiných
způsobů zániku závazku, např. započtení. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 606/2003 a sp. zn. 32 Odo 293/2002 na daný
případ nedopadají a odkazy na ně ze strany odvolacího soudu jsou nepřípadné. Skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně údajného započtení žalované
pohledávky považuje dovolatelka za nepodložené a nevycházející z provedeného
dokazování. Dovolatelka v tomto ohledu namítá, že v průběhu řízení nebylo
prokázáno, že by došlo k platnému uzavření dohod o vzájemném vyrovnání
pohledávek a závazků, resp. dohod o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek,
neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná měla platnou a k započtení způsobilou
pohledávku vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a rovněž nebylo prokázáno a
ani tvrzeno, že by společnost Mrazírny Brno, s.r.o., měla platnou a k započtení
způsobilou pohledávku vůči žalované. Z toho důvodu nemohlo dojít k žádnému
vzájemnému započtení. Dovolatelka je dále toho názoru, že soud prvního stupně i soud odvolací
vycházely při svém právním hodnocení ze skutečností, které nemají oporu v
provedeném dokazování, neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených
důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a odvolací soud k této námitce
žalobkyně (odvolatelky) nepřihlédl. Další námitka dovolatelky směřuje k tomu, že i kdyby došlo k právně
relevantnímu a platnému oznámení žalobkyně adresovanému a doručenému žalované,
ve kterém by bylo oznámeno, že žalobkyně postoupila svoji pohledávku vůči
žalované na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., je mezi účastníky zcela nesporné,
že nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a
společností Mrazírny Brno, s.r.o. Z toho důvodu nebyla společnost Mrazírny
Brno, s.r.o., v dobré víře při uzavírání dohody o vzájemném vyrovnání
pohledávek a závazků, že je postupníkem a věřitelem vůči žalované, neboť
věděla, že mezi žalobkyní a společností Mrazírny Brno, s.r.o., nedošlo k
uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Odvolací soud se vůbec nezabýval námitkami žalobkyně, které se týkaly platnosti
dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků s ohledem na naprostou
absenci projevu vůle smluvních stran započíst pohledávky. Uvedené dohody
neobsahují žádné právně relevantní písemné ujednání o započtení a výkladem
projevu vůle nelze nahrazovat neexistenci smluvních ujednání. Dovolatelka je dále toho názoru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož
odvolací soud nepostupoval podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s.
ř.“), když nevyzval žalobkyni k tomu, aby označila potřebné důkazy k
prokázání všech svých sporných tvrzení a nepoučila ji o následcích nesplnění
této výzvy, a dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně
prokázání oprávnění pracovnice účtárny zasílat oznámení o postoupení
pohledávky. Navíc se zde odvolací soud opřel o nepředložení negativního důkazu
o tom, že účetní nebyla oprávněna podepisovat, přičemž důkazní břemeno, aby
prokázala, že účetní měla oprávnění k postupování pohledávek, leží na žalované.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího
soudu. Má za to, že odvolací soud zohlednil veškeré právní skutečnosti
zásadního významu, celou věc správně právně posoudil a že řízení nebylo
postiženo vadou. Žalovaná je toho názoru, že pro posouzení aktivní legitimace
žalobkyně ve sporu je zásadní jiná právní otázka než ta, kterou předkládá
žalobkyně, a sice zda žalobkyně jako postupitelka oznámila postoupení
pohledávky žalované jako dlužníkovi. Podle názoru žalované oba soudy věc
posoudily po právní stránce konformním způsobem, přičemž klíčem problému je
otázka způsobilosti přivodit zasláním oznámení o postoupení pohledávek dlužníku
následek, tzn. oprávnění a povinnost dlužníka plnit v nich označenému
postupníku. Žalovaná v této souvislosti zdůrazňuje, že zasílání oznámení o
postoupení pohledávek bylo rutinním postupem zavedeným mezi účastníky, které se
dělo po dobu 13 měsíců. Sama žalovaná neměla o významu a povaze oznámení o postoupení pohledávky žádné
pochybnosti, a proto se překročení oprávnění osoby jednat za žalobkyni
nedovolávala. Žalobkyně s ohledem na dobrou víru žalované ve vázanost obsahem
listin o oznámení o postoupení pohledávek ve spojení s obsahem smlouvy o
podmínkách dodávek a výroby zboží a vzhledem k bezpečně dlouhodobě zavedené
praxi sama nemůže namítat relativní neplatnost jí učiněného právního úkonu. Žalovaná dále upozorňuje, že polemika žalobkyně o tom, zda vzájemným zápočtem
již závazek žalované vůči postupníkovi zanikl započtením či byl takto splněn,
není pro věc naprosto podstatná, jedná se toliko o rétoriku, když domáhat se
aktivní žalobou zaplacení postoupených pohledávek byly případně oprávněny
toliko Mrazírny Brno, s.r.o. Žalovaná připomíná, že listiny o vzájemném zápočtu pohledávek se společností
Mrazírny Brno, s.r.o., pořízené se žalovanou byly logicky souladné s obsahem
předcházejících oznámení žalobkyně o postoupení pohledávek, časově na sebe
navazovaly, souhlasí i započtené částky a identifikace plateb. Mezi žalovanou a
společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., v tomto ohledu nikdy nevznikly problémy,
žalobkyni nepřísluší, aby se dovolávala jakési relativní neplatnosti těchto
právních úkonů. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto,
resp. zamítnuto. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy
před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k
bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal
a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Dovolací soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání je nutné posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.,
jelikož napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, aniž by byly naplněny podmínky písm. b) tohoto odstavce. Podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Nejprve je nutno předeslat, že dovolací soud se nemohl zabývat otázkou
správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu učiněných v průběhu řízení,
neboť dovolací soud není oprávněn zabývat se při zkoumání přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jinými než právními otázkami a
je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být totiž jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci
uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v
odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou
před dovolacím soudem doznat změny. Dovolatelkou vznesená otázka, zda mezi dvěma subjekty může dojít k zániku
závazku započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky, není otázkou
zásadního právního významu, jelikož na jejím posouzení daný spor nestojí. V
předmětném řízení je rozhodné posouzení otázky, zda oznámení o postoupení
pohledávky vyvolává takové účinky, že dlužník je okamžikem postoupení zbaven
možnosti plnit postupiteli a je povinen vyrovnat závazek vůči postupníkovi, bez
ohledu na to, zda je smlouva o postoupení pohledávky platně uzavřena. S ohledem na výše řečené nejsou námitky dovolatelky směřující proti tomu, že v
daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek dle ustanovení
§ 524 a násl. obč. zák., pro právní posouzení dané věci relevantní. Otázkou,
zda je v případě, kdy bylo dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky, pro
právní postavení dlužníka rozhodné, zda k postoupení pohledávky skutečně došlo
(např. z důvodu uzavření neplatné smlouvy o postoupení pohledávky), se zabýval
velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku
ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010. V něm dospěl k závěru, že ve
vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení
významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k
postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní
skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je
oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k
cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil
tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy
uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se
osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či
smlouva o postoupení byla neplatná.
Pokud dovolatelka namítla, že oznámení o postoupení pohledávek nebylo učiněno
osobou k tomu oprávněnou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka není
opodstatněná. Odvolací soud při posuzování této otázky vyšel ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně oznámila žalované postoupení
pohledávek, jež jsou předmětem sporu, společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a že
tato oznámení podepsala pracovnice účtárny žalobkyně. Jednání podnikatele
upravuje obchodní zákoník v § 13 a násl. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. platí,
že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem
úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně, že oznamování postoupení pohledávek patří do činnosti
pracovnice účtárny jako právní úkon, který je vzhledem k jejímu pracovnímu
zařazení obvyklý. Nejvyšší soud neshledal, že by tento závěr odvolacího soudu
byl v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohod o
vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků. Tato otázka je pro právní posouzení
dané věci věci irelevantní, i když ji odvolací soud nadbytečně řešil. I kdyby
tyto dohody nebyly uzavřeny platně, tak od okamžiku oznámení o postoupení
pohledávek na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná povinna plnit z
postoupených pohledávek společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., nikoli žalobkyni.
Jakým způsobem došlo k zániku závazku mezi žalovanou a společností Mrazírny
Brno, s.r.o., nemá na zánik povinnosti žalované hradit z postoupených
pohledávek žalobkyni vliv. Ze stejného důvodu je třeba odmítnout námitky
dovolatelky, že je nutné rozlišovat splnění závazku a jiné druhy jeho zániku,
tedy že po postoupení pohledávky na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla
žalovaná oprávněna pouze plnit svůj závazek, nikoli započítávat. Způsob zániku
závazku žalované vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., je pro posouzení
žalovaného nároku nerozhodný.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo řečeno výše, při posuzování
přípustnost dovolání se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží. Jen výjimečně může být při posuzování
přípustnosti dovolání relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího)
předpisu. Založí-li v dané věci soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva
(např. na tom, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebo
rozsudku pro zmeškání), je argumentace, kterou dovolatelka proti takovému
výkladu brojí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem),
argumentací uplatněnou (a samozřejmě plně uplatnitelnou) v režimu dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dané věci se však o uvedený
případ nejedná.
S ohledem na výše řečené je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož
se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Nejde
v něm o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny
rozdílně, a odvolací soud nerozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, dovolací soud je, aniž by se věcí mohl dále
zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve pozdějších předpisů) a z částky 2 060 Kč
představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr.
Zdeněk D e s
předseda
senátu