U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní
věci žalobkyně RWE Energie, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Strašnicích, Limuzská
3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalovanému Ing. Z. F.,
Ph.D., zastoupenému JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8,
Karlín, Rohanské nábřeží 657/7, o zaplacení částky 346.062,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 265/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června
2014, č. j. 8 Cmo 351/2013-244, takto:
Dovolání se odmítá.
zaplatit částku 346.062,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 19. června 2014, č. j. 8 Cmo 351/2013-244, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I., co do jistiny potvrdil (první výrok), ve zbylé částí výroku I. a
ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vychází ze
zásad zákazu retroaktivního výkladu a legitimního očekávání účastníků. Žalovaný
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci na základě
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení, neboť soudy obou stupňů a) připustily retroaktivní účinky dodatku
smlouvy, b) se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že mezi stranami nebyla
řádně sjednána jakkoliv úplata za překročení denní rezervované kapacity a c)
nesprávně hodnotily břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše požadovaného nároku. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je přesvědčená, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolání je nepřípustné, a proto má být
dovolacím soudem odmítnuto. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé týkající se jistiny;
výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů a příslušenství se dovolací
soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu týkající se možnosti smluvně založit
účinnost dohody (v tomto případě změny závazku) přede dnem jejího uzavření. Při
posouzení této otázky však odvolací soud správně rozhodl v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, ve kterém dovolací soud uvedl,
že ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v
legislativním procesu. Smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva
nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní
autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od
kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy
smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do
účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili
účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy,
nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky
souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu
účastníků). Odkazuje-li dovolatel dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006,
sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněné pod číslem 70/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, není tento odkaz přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí
řeší otázku, zda lze dohodou účastníků zrušit smlouvu o převodu obchodních
podílů uzavřenou podle § 115 obch. zák. poté, co došlo k převodu obchodních
podílů a zápisu příslušných změn do obchodního rejstříku. Jiný právní názor
však nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005, uveřejněného pod číslem 60/2007 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, ve kterém dovolací soud uvádí, že zpětně mohou účinky právního
úkonu působit, stanoví-li tak zákon nebo přípustná dohoda účastníků. Tato
citovaná rozhodnutí je nutné chápat tak, že v případě nepochybného a výslovného
smluvního ujednání je obecně zpětná účinnost dohody přípustná, pokud není v
rozporu s kogentní normou. Tak tomu je například i v dovolatelem uváděném
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 331/2006, neboť způsob zániku
účasti společníka na společnosti s ručením omezeným je upraven taxativním
výčtem. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, kterými napadá
posouzení vzájemného vztahu dodatku smlouvy a ceníku, na který smlouva
odkazovala, a hodnocení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně výše
požadovaného nároku. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
tomto rozsahu trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům
vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237
o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Takový údaj se z
dovolání nepodává. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti
dovolání a podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.