23 Cdo 5462/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně E.
E., spol. s r.o., zastoupené Mgr. M. B., advokátem, proti žalované D., o. a.s.,
zastoupené JUDr. F. J., advokátem, o zaplacení částky 538 329,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 8/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007,
č. j. 1 Cmo 323/2006-168, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č. j. 1 Cmo
323/2006-168, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 39 Cm
8/2003-135, ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod
bodem II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 39
Cm 8/2003-135, ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. 39 Cm 8/2003-135,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 269 164,75 Kč s 10% úrokem z prodlení
z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, dále z částky 45 322,50 Kč
od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení
a z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu
v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 269 164,75 Kč se
172,5% úrokem z prodlení ročně z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do
zaplacení, z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82
246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 7
322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala
zaplacení neuhrazené části ceny díla spočívajícího v elektroinstalačních,
topenářských a instalatérských pracích, které pro žalobkyni provedla na stavbě
tří rodinných domů ve V. n. V., v Č. a v P. 9 – K. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že žalovaná jako zhotovitel uzavřela se třemi fyzickým osobami
písemné smlouvy o dílo na dodávky rodinných domků, na kterých žalobkyně jako
subdodavatelka prováděla pro žalovanou uvedené stavební práce; všechny tři
domky byly dokončeny a ze strany žalované předány objednatelům a zkolaudovány.
Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření
smlouvy (smluv) o dílo v ústní formě, jejíž obsah se však nepodařilo přesně
zjistit. Dovodil rovněž, že žalobkyně nepochybně „nějaké“ práce pro žalovanou
na předmětných akcích prováděla, avšak tvrzení účastníků o kvalitě a rozsahu
provedených prací byla zcela protichůdná, přičemž ani z dalších důkazů nebylo
možné nic důležitého zjistit. Např. stavební deníky již nebyly k dispozici a
podle názoru soudu prvního stupně by ani znalec nebyl s odstupem času schopen
určit, jaké konkrétní části předmětných staveb zhotovovala právě žalobkyně. Za
tohoto stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jedná o výjimečný
případ, kdy je možné aplikovat ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), podle něhož platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li je zjistit vůbec, určí ji soud podle své
úvahy, a určil, že výše nároku žalobkyně z ústně uzavřené smlouvy o dílo činí
vždy polovinu z každé jednotlivě fakturované částky, jejíž úhrady se žalobkyně
domáhá.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června
2007, č. j. 1 Cmo 323/2006-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při přezkoumání
rozhodnutí vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a konstatoval,
že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, a že nějaké další
doplňování důkazů tu – zejména z materiálního hlediska – skutečně v úvahu
nepřichází. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně všechny provedené
důkazy řádně hodnotil ve smyslu zásad stanovených v § 132 o. s. ř. Určitý
význam měly při hodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech i listiny,
jimiž žalovaná hodlala prokázat existenci písemných kontraktů podepsaných
pozdějším předsedou představenstva žalované a také to, že fakturace žalované
vycházela z odpovídajících částí těchto listin. Odvolací soud dále přihlédl ke
skutečnosti, že žádným úkonem stran nebyla pro předání díla vymíněna písemná
forma, objekty byly dokončeny, předány dalšímu odběrateli a posléze kolaudovány
a po delší dobu užívány. U akce V. n. V. žalobkyně disponovala přejímacím
protokolem podepsaným v rubrice nazvané „za objednatele“ a dále doložila zprávu
o revizi el. zařízení. U dalších akcí však žalobkyně neunesla důkazní břemeno
v tom směru, že by také provedla obvyklé zkoušky [též ve smyslu § 555 odst. 2
obchodního zákoníku (dále jen ObchZ“)]. Rozsah a ocenění prací provedených na
akci „Č.“ jsou zpochybněny částí projektové dokumentace předložené v řízení
žalovanou. U akce P. 9 – K. na druhou stranu žalobkyně prokázala, že na této
stavbě dodala a smontovala plynový kotel ústředního topení. Podstatné je také
podle závěru odvolacího soudu i to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že
investoři (vlastníci) staveb u žalobkyně žádné plnění samostatně neobjednávali
a ani žalobkyni v tomto směru nic nehradili. Odvolací soud se na základě
uvedených skutečností ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i v jeho
právních závěrech a zejména v tom, že použití ustanovení § 136 o. s. ř. bylo v
tomto výjimečném případě namístě. Podle jeho názoru byl tímto postupem zvolen
rozumný způsob vypořádání vztahů stran.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Pochybení odvolacího soudu
shledává v tom, že odvolací soud posoudil žalobu jako jediný nárok žalobkyně,
když ve skutečnosti se jednalo o tři samostatné nároky související se třemi
stavbami rodinných domků ve V. n. V., v Č. a v P. 9 – K. a nárok žalobkyně
nebyl vůbec zjišťován v jednotlivých případech samostatně. Aplikace § 136 o. s.
ř. by byla podle názoru dovolatelky oprávněná pouze v případě, kdy by byl
vlastní nárok zřejmý a nepochybný a šlo pouze o zjištění jeho výše, v dané věci
však nebyla existence nároků žalobkyně zcela nepochybně prokázána, postup obou
soudů byl proto v rozporu s právem. Dovolatelka dále poukázala na to, že závěr
odvolacího soudu, že předseda představenstva žalované podepisoval smlouvy
předložené v řízení, postrádá oporu v důkazním řízení, když z vlastní výpovědi
předsedy představenstva J. K. je zřejmé, že žádné dodatečné dohody
nepodepisoval. Ani ostatní listiny předložené žalobkyní neprokazují oprávněnost
jejího nároku. Žalobkyně si písemnosti zhotovovala zcela libovolně, aniž
zohlednila již uhrazené zálohy a další platby. Pokud s odstupem doby nelze
zjistit přesnější rozsah prací provedených žalobkyní, pak tato skutečnost by
neměla jít k tíži žalované, když odstup doby zavinila žalobkyně. Jestliže soudy
odkazovaly na skutečnost, že rodinné domky byly předány jejich investorům a
zkolaudovány, pak dovolatelka namítá, že ve skutečnosti mezi žalovanou a
investory docházelo k neshodám, včetně reklamací a podání stížnosti.
Skutečnosti neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, že vrácení faktur žalobkyni
bylo odůvodněno jen velmi obecným způsobem, když vrácení všech faktur bylo
odůvodněno. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu není rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní
význam. Soud prvního stupně i soud odvolací podle jejího názoru při aplikaci §
136 o. s. ř. postupovaly v souladu s dosavadní soudní praxí, když bylo naprosto
zřejmé, že žalobkyně pro žalovanou provedla stavební práce, a je pouze velmi
obtížné stanovit jejich rozsah. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly všemi
skutkovými tvrzeními obou účastníků řízení, provedly navržené důkazy, a tyto
správně zhodnotily. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru
správný a má oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla odmítnutí
dovolání jako nepřípustného.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem
2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená
zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných
ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této
věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích
právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též
jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, v němž odvolací soud obsahově
potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 269 164,75
Kč se 172,5% úrokem z prodlení ročně z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do
zaplacení, dále z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82
246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 7
322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení subjektivně nepřípustné (tedy podané
někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Dovolání žalované je však podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné ve
zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu – tj. ve výroku pod bodem I v
rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i s
konstantní judikaturou ohledně ustanovení § 136 o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podle něhož došlo mezi
stranami k uzavření smlouvy, či smluv o dílo (soud prvního stupně, jehož závěry
odvolací soud převzal, na straně 9 odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že došlo
k uzavření jedné smlouvy, na straně 10 odůvodnění svého rozhodnutí pak vychází
z toho, že bylo uzavřeno smluv více) – tento závěr však soud učinil, aniž
zjistil, co bylo obsahem této smlouvy (či smluv), jaký byl její předmět a zda
byla sjednána cena díla. Soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud)
uzavřel, že žalobkyně provedla „nějaké“ práce.
Takový závěr je však zcela nedostatečný pro to, aby soud mohl žalobkyni přiznat
nárok z titulu zaplacení ceny díla.
Aby totiž mohl soud přiznat nárok na zaplacení ceny díla, musí mít zjištěno, že
došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, co bylo předmětem této smlouvy a že
podle ujednání ve smlouvě, či podle ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ vznikl
zhotoviteli nárok na zaplacení ceny díla.
Takový závěr nemůže být nahrazen aplikací ustanovení § 136 o. s. ř.
Předpokladem užití ustanovení § 136 o. s. ř. je totiž situace, kdy je nárok
prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná
nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani určení výše nároku není záležitostí
volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle § 136 o. s. ř. je
zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí. Tato úvaha na základě
zjištěných skutečností musí být obsažena v odůvodnění rozsudku.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání
přípustné, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, podle § 243b odst.
2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání není přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. září 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu