23 Cdo 5479/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně KRESSIDA s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Továren 25/260, PSČ 102
00, IČO 27088855, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, Husova třída 184/5, PSČ 370 01, proti žalované VODIZOL,
s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Mánesova 1650/90, PSČ 120 00, IČO
25929828, zastoupené Mgr. Pavlou Kosíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 1618/30, PSČ 140 00, o nárocích z nekalé soutěže, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 159/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 3 Cmo
441/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 8 349 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Pavly Kosíkové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, PSČ 140 00.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 33 Cm
159/2013- 147, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se výroby,
nabízení a používání izolačních nerezových desek s ohyby na jejich koncích,
které jsou v opačném směru:
(výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč přiměřeného
zadostiučinění (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem III). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2015, č. j. 3 Cmo 441/2014-187,
rozsudek soud prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil, ve výroku
pod bodem III změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že
dovolání je přípustné z důvodu „potřeby posouzení právní otázky dovolacím
soudem jinak“. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury
dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné „z důvodu potřeby posouzení právní otázky
dovolacím soudem jinak“, jak uvedla dovolatelka, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
(podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. října 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze
dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Tento údaj v dovolání chybí. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v
dovolání (posuzováno z obsahového hlediska) nedostála. Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v
dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobkyně včas (po dobu
trvání lhůty k dovolání) neodstranila (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež
obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou
usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.