23 Cdo 5508/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti žalovanému M. M., zastoupenému Mgr.
Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, o
zaplacení částky 230.469,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 187/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2007, č. j. 8
Co 543/2007-202, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2007, č. j.
8 Co 543/2007-202, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 4. ledna 2007, č. j. 9 C 187/2006-176, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Rozhodl tak poté, co byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února
2006, č. j. 1 Cmo 198/2005-112, zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. února 2005, č. j. 13 Cm 649/2004-96, z důvodu věcné
nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně
a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném jednak zaplacení částky 120.036,- Kč,
jež představuje neuhrazenou daň z přidané hodnoty ve výši 5 % k zaplacené ceně
díla, jednak zaplacení smluvní pokuty ve výši 110.433,- Kč za prodlení s
úhradou částky 120.036,- Kč za dobu od 1. 3. 2005 do 31. 8. 2005. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky
byla uzavřena dne 1. 7. 1999 smlouva o dílo jejímž předmětem bylo provedení
stavby rodinného domu v Římově. Ve smlouvě o dílo bylo v článku V
specifikováno, jakým způsobem bude postupováno při fakturaci – provedené práce
budou objednatelem placeny měsíčně na základě faktur vystavených zhotovitelem
(žalobcem), a objednatel (žalovaný) tak uhradí zhotoviteli veškeré faktury až
do výše 90 % sjednané ceny. Zbývající část, tj. 10 % měla být zaplacena
objednatelem na základě konečně faktury zhotovitele. Ve smlouvě o dílo je
přesně popsáno, jaké náležitosti musí konečná faktura obsahovat s tím, že pokud
je neobsahuje, je neplatná. V článku V smlouvy o dílo nazvaném Způsob a placení
díla (fakturace, zálohy) se pod bodem 8 uvádí, že nepředloží-li zhotovitel
konečnou fakturu do 60 dnů po předání díla či odstranění posledních vad a
nedodělků, má se za to, že dílo bylo zaplaceno a zhotovitel nemá další finanční
pohledávky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k řádnému předání díla a
vyhotovení zápisu ve formě záznamu do stavebního deníku došlo dne 1. 4. 2003. Od toho dne se odvíjí právo žalobce vystavit konečnou fakturu podle článku V
odst. 7 smlouvy o dílo, na základě které se stal splatný doplatek ceny za dílo. Konečná faktura s patřičnými náležitostmi byla vystavena dne 7. 2. 2005. Soud prvního stupně dospěl s odkazem na § 262 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále jako „obch. zák.“) k závěru, že na smlouvu o dílo je třeba
aplikovat úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, jelikož smlouva byla jednak
uzavřena podle § 536 a násl. obch. zák., nad to se ve smlouvě uvádí, že další
vzájemně neupravené vztahy se řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Soud prvního stupně vycházel při rozhodování ve věci především z ujednání
účastníků v článku V bodě 8 smlouvy o dílo. Dovodil, že žalobce nepostupoval
podle smlouvy o dílo, nepředložil konečnou fakturu do 60 dnů po předání díla, a
nastoupila tak fikce, kdy se má za to, že dílo bylo zaplaceno a zhotovitel nemá
další finanční pohledávky. Ujednání v článku V bodu 8 smlouvy o dílo
nepovažoval za neplatné pro rozpor se zákonem. Dospěl k závěru, že citované
ustanovení nezakládá faktickou prekluzi práva. Podle § 538 občanského zákoníku
(dále jen jako „obč.
zák.“) dochází k zániku práva proto, že nebylo uplatněno
ve stanovené době, pouze v případech uvedených v zákoně. Ve smlouvě se neuvádí,
že nepředložením konečné faktury v určité době po předání díla zanikne právo,
ale stanoví se zde domněnka, že se má za to, že dílo bylo zaplaceno a
zhotovitel nemá další finanční pohledávky. Soud prvního stupně proto zamítl jak
žalobu na zaplacení doplatku ceny za dílo, tak na zaplacení smluvní pokuty jako
nedůvodnou. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
29. května 2007, č. j. 8 Co 543/2007-202, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci. S ohledem na § 262
odst. 1 obch. zák. na daný spor aplikoval stejně jako soud prvního stupně
příslušná ustanovení obchodního zákoníku. Odvolací soud interpretoval ujednání článku V bodu 8 smlouvy o dílo v celém
kontextu dohodnutého způsobu placení díla jako nevyvratitelnou domněnku o
neexistenci finanční pohledávky žalobce. Nerespektování 60denní lhůty pro
vystavení konečné faktury zhotovitelem účastníci ve smlouvě spojili s
nastolením domnělého skutkového stavu, nikoli s primárními právními důsledky v
podobě prekluze práva. Zkoumaná domněnka je nevyvratitelná pro svoji smluvní
povahu (není výslovně ujednáno, že lze prokázat opak ujednaného domnělého
stavu), a tudíž nelze operovat s § 133 občanského soudního řádu (dále jako „o. s. ř.“), který se týká zákonem stanovených domněnek. Dohoda účastníků nemůže
být postižena neplatností ani proto, že by se jí zhotovitel do budoucna vzdával
svých práv. Nic takového dohodnuto nebylo, právo na doplacení ceny díla po
předání díla a odstranění posledních vad a nedodělků vzniklo a rezignační
projev zhotovitele by tak do budoucna nesměřoval. Odvolací soud odmítl
argumentaci žalobce, že citované ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Režim
obchodního zákoníku používá specificky pojem obchodních zvyklostí. Ujednaná
domněnka účastníků obsahovala pro obchodní styk dostatečnou délku k vystavení
konečné faktury, odpovídající svými šedesáti dny obvyklé komerční uzanci. Cíl
obou smluvních stran, tedy dosáhnout co nejdříve právní jistoty ve svých
vztazích, se poctivému obchodnímu styku z logiky věci nemůže příčit a je
zároveň zcela konformní obchodním zvyklostem. Z těchto důvodů odvolací soud
napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního
právního významu považuje dovolatel to, jaký dopad mělo marné uplynutí
šedesátidenní lhůty na jeho pohledávku za žalovaným z titulu nedoplatku ceny za
dílo a na možnost uplatnění této pohledávky u soudu. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku,
jaký důsledek pro právo věřitele má smluvní ujednání, které stanoví, že
opomenutím věřitele vykonat určitý právní úkon ve stanovené lhůtě nastává
právní domněnka, podle které bylo právo věřitele zcela uspokojeno a věřitel
vůči dlužníkovi již žádné právo nemá. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že předmětné smluvní ujednání
zakotvilo ve vztahu mezi zhotovitelem a objednatelem nevyvratitelnou právní
domněnku, že cena za dílo byla zaplacena a že neexistuje žádná finanční
pohledávka zhotovitele za objednatelem. Aplikovatelná právní úprava nenabízí
žádné ustanovení, které by pojednávalo o domněnkách v závazkových vztazích. Dovolatel je toho názoru, že z projevu vůle, který smluvní strany vtělily do
článku V bodu 8 smlouvy o dílo, nelze dovodit, že by zhotoviteli bylo
kategoricky odňato právo uplatnit svoji pohledávku za objednatelem u soudu po
uplynutí oné šedesátidenní lhůty. Po marném uplynutí lhůty lze mít pouze za to,
že cena za dílo byla zaplacena a že zhotovitel nemá žádné další finanční
pohledávky. S odkazem na obdobnou formulaci obsaženou u uznání závazku v § 323
obch. zák. dovolatel nenalézá žádný důvod, proč by sporné smluvní ujednání mělo
zakládat účinky tak zásadně jiné od účinků vyvratitelné právní domněnky u
uznání dluhu, které by důkaz opaku a vyvracení nastalé domněnky nepřipouštěly. Dovolatel dále uvádí, že sporné ustanovení je třeba vykládat s ohledem na § 266
odst. 4 obch. zák. Jelikož se jedná o ustanovení sloužící výlučně na ochranu
objednatele, je zřejmé, že bylo vloženo do smlouvy na jeho žádost, a objednatel
je logicky tím, kdo sporný výraz v jednání použil jako první. Dovolatel dále poukazuje na nepřiměřenou tvrdost rozsudku, který nebere ohledy
na skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, především opakované vystavování
konečné faktury, kterou žalovaný popírá nebo ji žalobci vrátil. Dovolatel toto
jednání žalovaného považuje za rozporné s dobrými mravy, případně zásadami
poctivého obchodního styku, protože žalovaný nejprve bránil splnění svého
závazku z ryze formálních důvodů a poté s odkazem na ustanovení článku V bodu 8
smlouvy o dílo dovozuje nemožnost vyvrácení tam nastalé právní domněnky. Odvolací soud se nesprávně vypořádal s námitkou dovolatele, podle níž by
nevyvratitelnost právní domněnky v podstatě zakládala účinky rovnající se
prekluzi práva, což je ve zjevném rozporu s ustanovením § 583 obč. zák.
Podle
dovolatele zakládá marné uplynutí lhůty účinky, které se zániku práva fakticky
rovnají, pakliže se po uplynutí lhůty nastoluje stav, který brání dovolateli v
tom, aby se obrátil se svojí pohledávkou na soud, prokázal její důvodnost a
vynutil si její splnění. Jestliže občanský zákoník nepřipouští zánik práva z
důvodu jeho neuplatnění v jiných případech, než které jsou uvedeny v § 583 obč. zák., není jistě přípustné, aby v podstatě tytéž účinky v podobě nevyvratitelné
právní domněnky splnění či neexistence dluhu byly připuštěny výlučně na základě
smluvního ujednání. Dovolatel s odkazem na § 574 odst. 2 obč. zák. odmítá argumentaci odvolacího
soudu, podle níž se dovolatel nevzdal do budoucna svých práv. Podle dovolatele
není přípustné, aby někdo souhlasil s tak dramatickým omezením svých práv, že
mu zůstane pouze velmi omezená doba k jejich uplatnění. V daném případě však
došlo k tomu, že dovolatel v postavení zhotovitele měl pouze 60 dnů na
uplatnění svého práva vůči žalovanému jako objednateli. Jelikož se sporným
ustanovením ve smlouvě dovolatel vzdal svého budoucího práva, je smlouva proto
v této části neplatná pro rozpor se zákonem. Dovolatel namítá i vady řízení, jelikož napadené rozhodnutí je dle jeho názoru
nepřezkoumatelné. Odvolací soud ani soud prvního stupně neprováděly důkazy za
účelem výkladu vůle smluvních stran projevené ve sporném smluvním ujednání. Odvolací soud se přiklonil k interpretaci žalovaného. Učinil tak bez zjevného
důvodu, bez důkazu o záměru stran při uzavírání smlouvy a bez opory ve smlouvě
či obecně závazném předpise. Z toho důvodu je podle dovolatele řízení postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř].
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje podané dovolání za nepřípustné,
jelikož napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaný se
zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu uvedenými v napadeném rozhodnutí.
Sporné ustanovení smlouvy o dílo, které slouží k zajištění právní jistoty mezi
smluvními stranami, nelze dle názoru žalovaného vyložit jinak než jako
nevyvratitelnou právní domněnku neexistence pohledávky žalobce. Sporné ujednání
současně nesjednává prekluzi práva, jelikož zakládá pouze nevyvratitelnou
právní domněnku, kterou s prekluzí zaměňovat nelze. Žalovaný je dále toho
názoru, že žalobce se ve smlouvě o dílo nevzdává žádného svého budoucího práva,
protože na základě sporného smluvního ujednání nezaniká právo žalobce uplynutím
doby, ale vytváří se pouze nevyvratitelná právní domněnka, tedy zcela jiný
právní institut.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání v článku V bodu 8 smlouvy o
dílo zakládá nevyvratitelnou právní domněnku o neexistenci finanční pohledávky
žalobce. Domněnky vyvratitelné a nevyvratitelné jsou konstruovány v těch
případech, kdy pro založení, změnu nebo zánik právního vztahu nestačí reálně
existující skutečnost a je nutno právní následky spojit se skutečnostmi, které
reálně neexistují, jsou vytvořeny uměle, popř. je zde jen pravděpodobnost,
nikoli však jistota, že reálně nastaly. Podle toho, zda jde o skutečnost uměle
vytvořenou nebo existující jen s určitou mírou pravděpodobnosti, dělí právní
nauka tyto skutečnosti na právní fikce a již zmíněné právní domněnky. U
právních domněnek se existence určitých skutečností předpokládá na základě
zkušeností a právní úprava buď připustí, aby subjekty právního vztahu prokázaly
opak (domněnka vyvratitelná), nebo tento důkaz nepřipouští (domněnka
nevyvratitelná). Domněnky mají tedy význam jako právní skutečnosti, které mohou
vést ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, a současně v procesním právu
s nimi může být spojeno dokazování a důkazní břemeno.
Zavazuje-li zákonem stanovená právní domněnka a fikce soud, popř. jiný
rozhodující orgán, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal existenci
něčeho o čemž není jisté že je, nebo dokonce je jisté, že není, měl se odvolací
soud v těchto souvislostech zabývat otázkou, zda jsou přípustné i takové
domněnky, které si smluvní strany samy sjednají. Odvolací soud však tuto otázku
nezkoumal, nýbrž jen interpretoval ujednání čl. V bodu 8 smlouvy o dílo jako
nevyvratitelnou domněnku o neexistenci finanční pohledávky žalobce. Pokud však
chápeme domněnky jako právní skutečnosti, potom je nutno vycházet z pojetí
právní skutečnosti v nauce jako jevu, s nímž normy práva spojují vznik, změnu
nebo zánik právního vztahu. Jestliže domněnka slouží k překonání těch situací,
kdy nám realita řešení neposkytuje, je zřejmé, že konstrukce domněnek, jejich
charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu.
Autonomie vůle smluvních stran zde nemůže rozšiřovat regulativní nástroje,
které používá zákon, a v podstatě libovolně konstruovat nové právní skutečnosti
i s nimi spojené právní následky. Z hlediska procesního nelze tvrdit, že se v
procesním právu uplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“. Působí
zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde
to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj.
institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze
tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na
to, že žádná zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu
neexistuje, lze usuzovat, že strany ani nemohou takovou dohodu uzavřít.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si nelze sjednat nevyvratitelnou právní
domněnku a na jejím základě odepřít jedné ze smluvních stran výkon jejího
zákonem zaručeného práva bez možnosti prokázání pravosti jejího práva.
Uvedené nic nemění na skutečnosti, že ujednání smluvních stran obsažené
v článku V bodu 8 smlouvy o dílo je možno právně kvalifikovat jako soluční
dohodu, v níž je zaplacení konečné ceny za dílo vázáno na předložení faktury ve
stanovené lhůtě. Uzavření takové smlouvy není samo o sobě nepřípustné, pro daný
vztah by dokonce mohlo být praktické, kdyby smluvní strany sjednaly takové
řešení, které by jim poskytlo v návaznosti na předání díla jistotu ohledně
konečné ceny díla. Uvedené ujednání však nelze interpretovat tak, že uplynutím
sjednané lhůty a nečinností zhotovitele (nepředložil do konce lhůty konečnou
fakturu) zaniká závazek objednatele zaplatit zbylou část ceny za zhotovení
díla. Ujednání nemůže znamenat¨, že by zhotovitel se nemohl zaplacení domáhat v
soudním řízení. Soud může nárok na doplatek ceny za dílo přiznat, pokud se v
průběhu řízení zjistí, že cena nebyla zaplacena, neboť na základě předmětného
ujednání uplynutím lhůty nemohlo dojít k zániku závazku objednatele k zaplacení
ceny díla zhotoviteli.
Dovolací soud dále shledává důvodnou námitku dovolatele upozorňující na
to, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi, které
vyšly v řízení najevo, že totiž žalobce fakturu vystavil a žalovanému odeslal,
ale žalovaný ji popřel nebo ji žalobci vrátil. Zásadám poctivého obchodního
styku by nepochybně odporovalo jednání, kdy by se povinný snažil zbavit své
povinnosti vlastním chováním zneužívajícím právo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu není správný a nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími
námitkami dovolatele uvedenými v dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z výše uvedených důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Kateřina
H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu