23 Cdo 628/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně HS INKASO s.r.o., se sídlem Praze 1, Vodičkova 791/41, PSČ 110
00, identifikační číslo 49618521, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému M. K.,
zastoupenému JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Trnková
1864/22, o 292 711,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 30 Cm 297/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. června 2009, č.j. 2 Cmo
128/2008-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (dále jen
„žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 21.11.1996 leasingovou smlouvu. Z důvodu
prodlení žalovaného s úhradou měsíčních leasingových splátek žalobkyně smlouvu
vypověděla dopisem ze dne 24.9.1997, předmět leasingu byl převzat od žalovaného
dne 20.10.1997 a výše pohledávky vůči žalovanému po předčasném ukončení
leasingové smlouvy byla vyčíslena v kalkulačním listě ze dne 9.4.1999. Dne
10.7.2007 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání, podle níž se
žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit ke dni uzavření dohody 293 000 Kč a dále ve
lhůtě do 15.9.2007 částku 207 000 Kč. V uvedené dohodě bylo dohodnuto, že v
případě nesplnění povinnosti žalovaným je žalobkyně oprávněna od dohody
odstoupit. Žalovaný podle dohody o narovnání uhradil dne 10.7.2007 žalobkyni
293 000 Kč, druhá splátka uhrazena nebyla. Soud prvního stupně žalobu zamítl s ohledem na situaci, že žalobkyně se jednání
nezúčastnila, nepředložila jediný důkaz o existenci své pohledávky, a tudíž
soud nemohl z žádných dokladů posoudit oprávněnost nároku žalobkyně. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. června
2009, č.j. 2 Cmo 128/2008-178, výrokem I. zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a řízení zastavil co do výše částky 292 711,88 Kč a v části
požadovaného úroku z prodlení ve výši 16% ročně z částky 292 711,88 Kč od
23.6.1999 do 25.6.1999, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v
části zamítavého výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z
prodlení ve výši 16% ročně z částky 292 711,88 Kč od 26.6.1999 do 10.7.2007,
výrokem III. potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně v části, ve které
byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 16% ročně z částky
292 711,88 Kč od 27.4.1999 do 22.6.1999 a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před oběma soudy. Při jednání odvolacího soudu vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 293 000
Kč, neboť ji žalovaný tuto částku dne 10.7.2007 uhradil. Vzhledem k tomu, že
zpětvzetí žaloby překročilo vymáhanou jistinu, která činila 292 711,88 Kč,
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vzala zpět žalobu i co do části
uplatněného příslušenství v rozsahu tří dnů prodlení, tedy od 23.6.1999 do
25.6.1999 a za souhlasu žalovaného v tomto rozsahu zrušil napadený rozsudek a
řízení zastavil. U jednání odvolacího soudu učinila žalobkyně prostřednictvím svého zmocněného
zástupce hmotněprávní úkon odstoupení od dohody o narovnání ze dne 10.7.2007 ve
smyslu ujednání této dohody a ustanovení § 344 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), když ji žalovaný ve sjednané lhůtě neuhradil dlužných 207 000
Kč. Odvolací soud dovodil, že procesním důsledkem odstoupení a po částečném
zpětvzetí žaloby zůstalo předmětem odvolacího řízení přezkoumání rozhodnutí
soudu prvního stupně ohledně zamítnutí práva na úrok z prodlení ve výši 16%
ročně z částky 292 711,88 Kč od 27.4.1999 do zaplacení.
Vyhověl námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně konstatoval, že
žalobkyní nebyly doloženy žádné přílohy, které by dokládaly oprávněnost jejího
nároku. Přijetí příloh bylo soudem vyznačeno na písemnosti doručené žaloby,
proto nemohl soud prvního stupně bez dalšího rozhodnout v neprospěch žalobkyně,
jestliže se přílohy bez zavinění žalobkyně nestaly součástí spisu. Odvolací soud vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že podle Všeobecných
podmínek finančního leasingu (dále jen „VSP“), které byly nedílnou součástí
leasingové smlouvy, je nájemce leasingu (žalovaný) povinen platit žalobkyni
úroky z prodlení ve výši 0,07% z dlužné částky za každý prodlení, což činí po
přepočtu 25% p.a. Žalobkyně však žalobou požaduje jen 16% p.a. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, kdy se žalovaný dostal do prodlení se
zaplacením částky 292 711,88 Kč, představující konečné vyúčtování předčasně
ukončené leasingové smlouvy, učiněné žalobkyní v kalkulačním listu ze dne
9.4.1999. Žalobkyni se nepodařilo prokázat příslušnými důkazy doručení výpovědi
leasingové smlouvy ze dne 24.9.1997 a průvodního dopisu ke kalkulačnímu listu
ze dne 9.4.1999 žalovanému. Z dopisu žalovaného právnímu zástupci předchůdkyni
žalobkyně ze dne 10.5.1999 ale odvolací soud zjistil, že žalovaný požádal o
prodloužení splatnosti pohledávky z důvodu právního jednání o postoupení
pohledávky na E. K.. Odvolací soud dále zjistil z dopisu ze dne 23.6.1999, že
žalovaný v něm reagoval na vyrozumění o provedeném konečném vypořádání
předčasně ukončené leasingové smlouvy tak, že požadoval převedení předmětné
dlužné částky na bratra E. K.. Z uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že
nejpozději dne 23.6.1999 žalovaný věděl, že má uhradit žalobkyni 292 711,88 Kč. Tento den považoval odvolací soud za první den prodlení se zaplacením uvedené
částky. Vzhledem k tomu, že žaloba byla vzata zpět mimo jiné i co do úroků z
prodlení od 23.6.1999 do 25.6.1999, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení od 26.6.1999 do
zaplacení 10.7.2007. S ohledem na výše uvedené zjištění o vědomosti žalovaného
o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni dlužnou částku ke dni 23.6.1999, potvrdil
odvolací soud zamítavou část výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkající se
požadavku na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 27.4.1999 do 22.6.1999. Proti výroku I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel poukazuje především na to, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ke
svým tvrzením o doručení výpovědi leasingové smlouvy a konečného vyúčtování
leasingu žalovanému a podle jeho názoru nelze tyto stěžejní důkazy nahradit
jiným způsobem, jak učinil odvolací soud, když dovodil doručení konečného
vyúčtování z leasingové smlouvy žalovanému pouze z vědomosti žalovaného o
takovém vyúčtování, kterou dovozoval z dopisu žalovaného ze dne 23.6.1999
adresovanému žalobkyni.
Takový úsudek považuje za spekulativní a namítá, že v
tomto smyslu korespondence mezi účastníky vedena nebyla. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., II. a IV. byl
zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (11.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani konkrétně neuvádí, v čem by
namítaná vada řízení měla spočívat. Nejvyšší soud tedy neshledal uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. za důvodné. Dovolatel dále namítá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Uvedený dovolací důvod se ale nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí
se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které
byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému
ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku
úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud
z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní
dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo,
nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by
naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud vyšel z důkazů provedených leasingovou smlouvu ze dne 21.11.1996,
z dopisu ze dne 24.9.1997 o vypovězení smlouvy, z konečného vyúčtování
předčasně ukončené leasingové smlouvy, učiněné žalobkyní v kalkulačním listu ze
dne 9.4.1999, z dohody o narovnání ze dne 10.7.2007, z dopisu ze dne 10.5.1999,
obsahující žádost žalovaného o prodloužení splatnosti pohledávky a z dopisu ze
dne 23.6.1999, kterým žalovaný reaguje na vyrozumění o provedeném konečném
vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy tak, že požaduje převedení
předmětné dlužné částky na bratra E. K.. Dovolatel ostatně ani ničeho k výše uvedeným skutkovým zjištěním nenamítá. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl v posuzované věci uplatněn opodstatněně. Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat
nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl
skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně v
souladu s hmotným právem. Dopisem ze dne 10.5.1999 žalovaný žádal žalobkyni o
prodloužení splatnosti pohledávky a z dalšího dopisu ze dne 23.6.1999 vyplývá,
že žalovaný v něm reagoval na vyrozumění žalobkyně o provedeném konečném
vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy a žádal v něm, aby jeho
pohledávka vůči žalobkyni byla převedena na jeho bratra, proto nelze dovodit,
že by odvolací soud nesprávně posoudil otázku vědomosti žalovaného o existenci
jeho dluhu vůči žalobkyni nejpozději ke dni 23.6.1999 a že by tak nesprávně
posoudil počátek prodlení žalovaného se zaplacením dluhu ke dni 23.6.1999.Z
uvedeného tedy vyplývá, že ani dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2011
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu