23 Cdo 635/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně F O R T E L s.r.o., se sídlem v Praze 5, Nušlova 2286, PSČ 155 00, IČ
62909380, zastoupené Rajmundem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Dolních
Chabrech, Kobyliská 23/179, proti žalované SK-INVEST s.r.o., se sídlem v Praze
4, Na Zámecké 11, PSČ 140 00, IČ 25930877, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem,
advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Štefánikova 48, o zaplacení částky
79.153,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 294/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června
2007, č. j. 17 Co 161/2007-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.490,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Rajmunda Kroupy, advokáta se sídlem v Praze 8 – Dolních Chabrech, Kobyliská
23/179.
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 79.153,- Kč s odůvodněním, že na
podkladě objednávky žalované ze dne 2. 3. 2004 a následné ekonomické kalkulace
provedla žalobkyně pro žalovanou práce spočívající ve zhotovení základní
projektové dokumentace k telefonizaci pro 10 rodinných domů v obci Buš. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla
uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektové dokumentace
telefonizace v lokalitě Buš a územní rozhodnutí včetně zaměření území za cenu
66.515,- Kč bez DPH. Soud prvního stupně přitom vycházel ze zjištění, že
žalovaná si dne 2. 3. 2004 objednala u žalobkyně zpracování projektové
dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš, přičemž touto
objednávkou byla akceptována cena dle nabídky žalobkyně. Soud dále zjistil, že písemnou objednávku ze dne 2. 3. 2004 na vypracování
projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš vystavil
Ing. P. T. se souhlasem jednatele žalované Ing. R.. Z výslechu svědka Ing. P. T. soud zjistil, že Ing. R. odsouhlasil cenovou nabídku na vypracování
projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš
vytvořenou žalobkyní a pověřil Ing. P. T., aby napsal objednávku a podepsal ji. Soud prvního stupně dále zjistil, že Ing. P.T. pracoval u žalované od října
2003 a zejména v roce 2004 na svůj živnostenský list na základně písemné
smlouvy se žalovanou. Z listiny označené jako Dohoda o pracovní činnosti soud
zjistil, že Ing. P.T. byl pověřen žalovanou jednající jednatelem Ing. R. k
provádění prací za sjednanou úplatu zadávaných žalovanou. Obsah činnosti Ing. T. nebyl v dohodě blíže určen, pouze tak, že činnost měla být prováděna 8,5
hodiny denně na základě pokynů žalované. Z další objednávky ze dne 2. 3. 2004 soud zjistil, že žalovaná jednající
prostřednictvím Ing. P.T. si u žalobkyně objednala pokládku telekomunikačního
kabelu. Žalobkyně vyfakturovala žalované dne 30. 3. 2004 pokládku telefonních
kabelů do připravené rýhy v částce 182.781,- Kč se splatností 30. 3. 2004,
žalovaná tuto fakturu č. FO-000055 zaplatila ve třech platbách dne 20. 7. 2004,
3. 8. 2004 a 2. 11. 2004. Soud prvního stupně dále zjistil z faktury č. FO-000071, že žalobkyně vyzvala
žalovanou k zaplacení částky ve výši 79.153,- Kč (66.515,- Kč včetně DPH), tato
cena souhlasí s cenou dle objednávky ze dne 2. 3. 2004. Soud nezjistil, že by
tato částka byla zahrnuta v částce 182.781,- Kč, kterou žalovaná zaplatila
žalobkyni v rámci faktury č. FO 000055. Jelikož se v dané věci jedná o právní vztah mezi podnikateli při podnikatelské
činnosti, posuzoval soud prvního stupně předmětný právní vztah především podle
ustanovení obchodního zákoníku. Dospěl k závěru, že dle § 15 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jednání Ing. P.T. žalovanou zavazuje, neboť
soud vzal za prokázané, že Ing. P. T. byl pověřen k vystavení objednávky na
zpracování projektu telefonizace a prací souvisejících. I kdyby došlo k
překročení jednatelského oprávnění Ing. P.
T., byly podle soudu prvního stupně
dány podmínky odpovědnosti žalované podle § 15 odst. 2 obch. zák., jelikož bylo
prokázáno, že žalobkyně, i pokud by Ing. T.překročil své oprávnění jednat za
společnost, nevěděla a ani nemohla o tomto překročení vědět. Soud prvního stupně dále neuvěřil žalované, že si zpracování projektové
dokumentace neobjednala, protože má za prokázáno, že Ing. P. T. byl při provozu
podniku pověřen určitou činností dle pokynů žalované. Tento závěr podpořila
kromě výpovědi Ing. T. i skutečnost, že faktura za pokládku kabelů č. FO 000055
byla žalovanou uhrazena již v létě roku 2004. Tato faktura byla vystavena na
základě objednávky, která byla podepsána stejně jako objednávka na zhotovení
základní projektové dokumentace Ing. P. T., a byla i ve stejný den, tzn. 2. 3. 2004, vyhotovena. Vydáním územního rozhodnutí a projektovou dokumentací, dle které proběhla
realizace telefonizace pokládkou kabelů, bylo prokázáno, že dílo bylo ze strany
žalobkyně jako zhotovitelky provedeno. Žalobkyni proto vzniklo dle § 548 obch. zák. právo na zaplacení sjednané ceny díla ve výši 79.153,- Kč. Z toho důvodu
soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2007, č. j. 17 Co 161/2007-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k
závěru, že soud prvního stupně vyložil § 15 odst. 1 obch. zák. správně. Podle
odvolacího soudu toto ustanovení nedopadá pouze na osoby v pracovním či
obdobném poměru, ale týká se všech osob, které byly při provozování podniku
pověřeny určitou činností. Rozsah zmocnění je vymezen danou činností a jedná se
o všechny úkony, ke kterým při této činnosti dochází. Odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. P. T. byl v rámci provozování podniku
pověřen v souladu s ujednáním v dohodě o pracovní činnosti vyřizováním
telefonizace v obci Buš, proto byl podle § 15 odst. 1 obch. zák. ze zákona
zmocněn ke všem úkonům s tím spojeným, tedy i k uzavření smluv směřujících k
provedení telefonizace. Dohodu o pracovní činnosti nelze posoudit jako smlouvu
mandátní či smlouvu o obchodním zastoupení, neboť Ing. P. T. se zavázal
vykonávat jakékoli práce pro žalovanou, předpokladem bylo pouze jejich zadání
žalovanou. Ustanovení o plné moci a jednání bez plné moci se proto neuplatní. Odvolací soud považoval za nedůvodné i další odvolací námitky žalované z důvodů
již uvedených soudem prvního stupně. V objednávce ze dne 2. 3. 2004, kterou
žalobkyně akceptovala, byla sjednána cena díla, a protože žalobkyně práce
provedla a předala je prostřednictvím Ing. T. žalované, má povinnost zaplatit
sjednanou cenu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož odvolací soud řešil v napadeném
rozhodnutí právní otázku, která ve vztahu k § 15 obch. zák. v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou odvolací soud řešil v
rozporu s hmotným právem.
právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka napadá výklad a aplikaci § 15 odst. 1 obch. zák. odvolacím soudem
na daný případ, která podle ní neodpovídá stávající teorii ani praxi. Osobami,
které jsou pověřeny k určité činnosti při provozování podniku, nemohou být
obchodní partneři podnikatele, tedy podnikatelé ve vlastním slova smyslu. Ti
jsou podle dovolatelky oprávněni jednat pouze na základě písemného zmocnění
podnikatele. Dovolatelka zastává názor, že smlouva mezi ní a Ing. T. nebyla písemnou formou
vůbec uzavřena, protože dokument označený jako dohoda o pracovní činnosti za
platnou smlouvu považovat nelze. Odměna nebyla Ing. P. T.vyplácena jako mzda,
ale jako dohodnutá cena plnění. Předložená dohoda nemůže být dohodou o pracovní
činnosti, pro rozpor s kogentními ustanoveními zákoníku práce by se jednalo o
neplatný právní akt. V dohodě není uvedeno, o jaké práce zadané žalovanou by se
mělo jednat, není tedy zřejmé, k čemu byl Ing. P. T.zavázán. Z toho důvodu
dovolatelka tvrdí, že s Ing. T. vstupovala do ad hoc ústně sjednaných
obchodních vztahů, které v jednotlivých případech mohly mít povahu mandátní
smlouvy či smlouvy jiného typu. V takovém případě by ale chyběl základní
dokument osvědčující platnost uzavření mandátní smlouvy, a to písemná plná moc
udělená mandatáři. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezkoumal její další výhrady
uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se především o
tvrzení, že žalobkyně pro žalovanou nikdy nezhotovila plnění, jehož úhrady se
domáhá, a toto plnění jí nikdy nebylo předáno. Žalovaná neakceptovala
prostřednictvím Ing. P. T. ofertu žalobkyně, jelikož objednávka žalované nebyla
návrhem smlouvy o dílo, ale jakousi neformální poptávkou, protože neobsahovala
návrh smlouvy ve všech jeho esenciálních náležitostech. Podle dovolatelky mezi
ní a žalobkyní neexistoval závazkový právní vztah, nedošlo ani k vlastnímu
plnění, proto nemůže být po dovolatelce požadováno ani vydání bezdůvodného
obohacení. Z těchto důvodů dovolalatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla nepřípustnost podaného dovolání,
jelikož nastolená právní otázka byla dovolacím soudem již vyřešena, a
dovolatelka neuvádí důkaz o tom, že by dovolací soud řešil právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Dovolatelka předně napadá výklad a aplikaci § 15 obch. zák. odvolacím soudem. Odvolací soud dovodil, že § 15 obch. zák.
se týká všech osob, které byly při
provozování podniku pověřeny určitou činností, nikoli pouze osob, které jsou s
podnikatelem v pracovněprávním nebo obdobném poměru. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z hlediska řešení této otázky nemá rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Nejde totiž o otázku, jež by
v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či o otázku řešenou odvolacím
soudem v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud předmětnou otázku řešil v řadě rozhodnutí. Pro ilustraci lze
odkázat například na rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, ze
dne 16. 12. 2003, sp. zn. 631/2002, ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 58/2004,
ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 32
Odo 1352/2005. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjádřil zásadu, že je bez právního
významu, v rámci jakého právního vztahu k pověření dochází. V praxi se taková
pověření realizují ve vztazích pracovněprávních, ale i ve vztazích podřízených
režimu obchodního či občanského práva. Pověření dokonce může být jen faktické. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002,
Nejvyšší soud dovodil, že zákon neobsahuje žádné omezení týkající se poměru
těchto osob k podnikateli a neurčuje ani obsah a formu pověření. Zákonné
zastoupení podnikatele podle § 15 obch. zák. je nutno odlišovat od zastoupení
smluvního, založeného například smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním
zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na
základě plné moci, nikoli v důsledku pověření určitou činností. Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu se od těchto závěrů neodchyluje. Dovolací soud není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými
závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší
soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je
třeba přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není
správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. V řízení bylo prokázáno, že
žalovaná jednající Ing. R. pověřila Ing. P.T. zajištěním projektu telefonizace
v obci Buš a pověřila ho, aby vystavil objednávku a podepsal ji. Z toho nelze
než dovodit, že Ing. P. T.byl při provozování podniku pověřen specifickou
činností, a žalovaná tak je nutně ve smyslu § 15 obch. zák. zavázána jednáním
pověřené osoby. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního
stupně nevyplývá, že by žalovaná s Ing. T. uzavřela smlouvu mandátní či smlouvu
o obchodním zastoupení a že by mu v souladu s touto smlouvou udělila plnou moc
k jejímu zastupování. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto ohledu
správné. Dovolatelka je toho názoru, že mezi ní a Ing. P.T. nebyla smlouva vůbec
písemnou formou uzavřena, jelikož se nemůže jednat o smlouvu o pracovní
činnosti. Skutečnost, zda mezi žalovanou a Ing. T. byla nebo nebyla uzavřena
platně smlouva o pracovní činnosti není ve světle § 15 odst. 1 obch.
zák. relevantní. Zákonné zmocnění na základě § 15 obch. zák. je založeno na tom, že
nevyžaduje existenci žádného specifického smluvního vztahu mezi podnikatelem a
pověřenou osobou. Proto i kdyby smlouva o pracovní činnosti nebyla mezi
žalovanou a Ing. T. uzavřena platně ve smyslu zákoníku práce, zavazovalo by
jednání Ing. T. žalovanou, jelikož vykonával činnost při provozu podniku,
kterou byl jednatelem žalované ústně pověřen, jak bylo v řízení prokázáno. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezkoumal její další výhrady
uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (zhotovení plnění,
předání plnění, obsah smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou). Těmito námitkami
uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
resp. § 241a odst. 3 o. s. ř. Na zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí
ve věci samé lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Tvrzení dovolatelky navíc není opodstatněné, neboť odvolací soud
učinil skutkové zjištění (jež dovolací soud přezkoumávat nemůže), že žalobkyně
akceptovala objednávku žalované ze dne 2. 3. 2004, jež obsahovala i dohodnutou
cenu díla (a podle skutkového zjištění soudu prvního stupně i určení předmětu
plnění – zpracování projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území
v obci Buš dle předložené situace a výkresů silnoproudu s tím, že cena obsahuje
zaměření území, projektovou dokumentaci a územní rozhodnutí), žalobkyně práce
provedla a předala je žalované. Pokud na základě těchto skutkových zjištění
odvolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o dílo
a že žalované vznikla povinnost uhradit žalobkyni cenu díla, nelze tomuto
závěru vytknout, že by byl v rozporu s hmotným právem. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5.190,- Kč [§ 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve
znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném od 1. 9. 2006).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně svoji povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení,
může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.