23 Cdo 635/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce M. R., zast. Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v
Brně, Pekařská 13, proti žalovanému Freemont, společnost s ručením omezeným, se
sídlem v Prostějově, Trávnická 2, IČ 25303066, zast. JUDr. Michalem Marcinkou,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Ladova 389/10, o zaplacení 457.440,- Kč s
přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2010, č.
j. 14 Cmo 208/2009-343, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2010, č. j. 14 Cmo
208/2009-343, se ve výroku I. a výrocích III. až V. zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 41 Cm 125/2006-303, zamítl žalobu o zaplacení částky 457.440,- Kč s přísl. a
o zaplacení 2,077.006,10 Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 14
Cmo 208/2009-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci 457.440,- Kč s přísl., dále potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení
2,077.006,10 Kč s přísl. a následně rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zrekapituloval skutkové a právní závěry
soudu prvního stupně včetně obsahu odvolání žalobce z 30. 7. 2009 a popsal
dosavadní průběh řízení. Dále odvolací soud v odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou z 19. 5. 2003
domáhal zaplacení částky 457.440,- Kč s přísl. a 2,077.006,10 Kč s přísl. a
konstatoval, že byla dána aktivní věcná legitimace žalobce k podání žaloby,
neboť žalobce se stal po naplnění rozvazovací podmínky opět věřitelem
postupovaných pohledávek. Odvolací soud dále uzavřel, že předmětem smlouvy o dílo ze dne 19. 4. 2002 bylo
provedení montážních prací přesun materiálu na stavbě, dodávka sil na zdící
směsi. Z předmětu díla bylo vypuštěno provedení spádové mazaniny v ceně
140.000,- Kč poté činila cena díla 873.000,- Kč bez DPH (viz dodatek z 2. 7. 2002), která byla sjednána jako cena maximální. Cena mohla být upravována při
omezení či zvýšení. zvýšení rozsahu díla jen po dohodě stran v písemné formě. V
ceně díla byly podle výslovného ujednání zahrnuty všechny náklady potřebné k
provedené díla. Ve smlouvě o dílo (čl. XII. bod 12.1 písm. a)) byla sjednána
smluvní pokuta za nedodržení termínu dokončení díla ve výši 2% z ceny díla bez
DPH za každý ukončený den prodlení. Dále byla v čl. XII. bod 12.1 písm. b)
smlouvy sjednána smluvní pokuta za nesplnění dílčích termínů dle harmonogramu
provádění díla ve výši 10.000,- Kč za každý případ a den prodlení. Odvolací soud dospěl k závěru, že sjednané smluvní pokuty jsou nepřiměřeně
vysoké, a to natolik nepřiměřené, že odporují dobrým mravům. Za nesplnění
dílčích termínů vyčíslil žalovaný smluvní pokutu ve výši 3,110.000,- Kč, tedy
vyšší než smluvní pokutu za prodlení se splnění konečného termínu. Vzhledem k
tomu odvolací soud uzavřel, že výše uvedená ujednání o smluvních pokutách jsou
neplatná podle § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům, a proto moderace
nároku na smluvní pokutu podle § 301 obch. zák. nepřichází v úvahu. Žalovaný
proto podle odvolacího soudu nemá vůči žalobci pohledávky na smluvní pokuty,
které namítl k započtení podáním z 3. 2. 2009. Žalobce tak má právo na
zaplacení částky 457.440,- Kč, vyfakturované dne 10. 7. 2002, neboť práce
provedené podle smlouvy o dílo byly ukončeny a předány dne 26. 7. 2002. Tímto
dnem vzniklo žalobci právo na zaplacení ceny díla podle § 548 odst. 1 obch. zák., popř. na zaplacení jeho doplatku. Stejně jako soud prvního stupně tak i odvolací soud uzavřel, že žalobci
nevzniklo právo na zaplacení 2,077.006,10 Kč za tzv. vícepráce.
Ke změně
rozsahu díla a tomu odpovídajícímu zvýšení ceny díla muselo dojít písemným
dodatkem ke smlouvě, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. (§ 549 odst. 1
obch. zák.). Vzhledem k tomu tak nemohlo na základě případných ústních dohod,
které žalovaný popírá, dojít k založení povinnosti žalovaného uhradit tvrzené
vícepráce, popř. použití služeb subdodavatelů, zajištění výkonnějšího
stavebního výtahu nebo zajištění zaměření díla geodetem (viz čl. 4.3 smlouvy o
dílo). Odvolací soud proto s ohledem na uvedené proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno
shora. Dovoláním ze dne 18. 10. 2010 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu
v části týkající se zaplacení částky 457.440,- Kč s přísl. s tím, že dovolání
je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že v ujednání o smluvní pokutě obsažené
v čl. XII. bodu 12.1 písm. a) a b) smlouvy o dílo byla sjednána nepřiměřeně
vysoká smluvní pokuta, a to natolik nepřiměřené, že zakládají neplatnost tohoto
ujednání podle § 39 obč. zák., protože se příčí dobrým mravům.
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil rozpor
uvedeného právního úkonu s dobrými mravy v „souvislosti s výkladem ust. § 3
odst. 1 obč. zák., kdy nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti
jednostranně určit tak, jak jej určil odvolací soud“, který poté s ohledem na
uvedené „zamítl moderaci nároku na smluvní pokutu podle § 301 obch. zák.“.
Dovolatel dále uvedl, že příčí-li se výkon určitého práva dobrým mravům, musí
soud tuto skutečnost zjistit objektivně s přihlédnutím ke všem okolnostem
konkrétního případu, včetně doby, místa, jednání, jakož i postavení subjektů“.
Použití „dobrých mravů“, při výkonu by podle dovolatele mělo být vyjímečné.
Soud prvního stupně posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty správně v
závislosti na konkrétních okolnostech případu a aplikoval ust. § 301 obch. zák.
a nepřiměřeně vysokou pokutu snížil.
Rozsudek odvolacího soudu je proto založen na nesprávném právním posouzení věci
„mylnou aplikací ust. § 3 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na ust. § 39 obč.
zák.“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu v části I. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil v podání ze dne 31. 1. 2011. Ve vyjádření
zejména uvedl, že rozsudek odvolacího soudu pokládá za správný a dovolání za
bezdůvodné.
V podrobnostech žalobce uvedl, že závěr odvolacího soudu o zjevné
nepřiměřenosti smluvní pokuty a tím odporující dobrým mravům s důsledkem
neplatnosti dle § 39 obč. zák., je správný. V daném případě jde o extrémní
rozpor s mravním řádem, jde v podstatě o lichvářské ujednání, které přiznává
plnění několikanásobně překračující cenu díla. Žalobce proto navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. aby
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání
splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovení zákonem (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a bylo sepsáno advokátem (§ 240
odst. 4 o. s. ř.).
Dovoláním je napaden výrok I. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci 457.440,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně od 3. 9. 2002 do
zaplacení.
Přípustnost dovolání je tedy dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně
dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil neplatnost ujednání o
smluvní pokutě, které shledal neplatným podle § 39 obč. zák., neboť smluvní
pokuta byla natolik nepřiměřeně vysoká, že to odporuje dobrým mravům.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že smluvní pokuta sjednaná ve výši
2% z ceny díla za každý ukončený den prodlení s dokončením díla je natolik
nepřiměřená, že odporuje dobrým mravům. Stejný závěr odvolací soud dovodil v
případě ujednání smluvní pokuty za nesplnění dílčích termínů plnění, kdy byla
sjednána pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení. Poté žalovaný
vyčíslil tuto pokutu částkou 3,110.000,- Kč.
S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že jde o ujednání o smluvní pokutě
neplatné podle ust. § 39 obč. zák., neboť byla sjednána smluvní pokuta natolik
nepřiměřená, že její sjednání odporuje dobrým mravům. Moderace nároku na
smluvní pokutu podle § 301 obch. zák. pak již nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 již judikoval, že ustanovení §
301 obch. zák. je nutné pokládat za speciální k § 39 obč. zák. V
obchodněprávních vztazích, je možné posuzovat sjednání, nepřiměřeně vysoké
smluvní pokuty jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39
obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých
byla smluvní pokuta sjednána, a to případně ve spojení se skutečností, že byla
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. V obchodně právních vztazích proto
není možné považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. ujednání o smluvní pokutě
jen z důvodu její sjednané nepřiměřené výše. V tomto případě pak event. může
nastoupit oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (§ 301
obch. zák.).
Pro úplnost však dovolací soud připomíná, že např. podle rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne sp. zn. 32 Odo 1007/2006 nelze snížit nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu pokud již došlo k jejímu započtení.
Dovolací soud neshledává důvody, pro něž by se v posuzovaném případě měl od
uvedených závěrů odchýlit.
Pokud odvolací soud posoudil ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. XII. bodu
12.1 písm. a) a b) smlouvy o dílo č. 8 ze dne 19. 4. 2002 jako úkon absolutně
neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu její
nepřiměřenosti, rozhodl nesprávně, neboť v projednávané věci jde o obchodně
právní vztah.
Dovolacímu soudu proto nezbývá, než konstatovat, že dovolání je důvodné a
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, včetně souvisejících výroků o nákladech
řízení.
V dalším řízení bude proto nezbytné posoudit, zda nejsou dány takové okolnosti,
za nichž byla smluvní pokuta sjednána, které by odůvodňovaly závěr, že jsou v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 obč. zák.. Pokud tomu tak nebude,
bude nutné posoudit zda jsou naplněny podmínky pro použití moderačního práva
soudu (§ 301 obch. zák.).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroku I. a v souvisejících výrocích III. až V. o nákladech
řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243d odst. 1
o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu