23 Cdo 639/2019-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně OldCo, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, PSČ 110 02, IČO 17047595, vymazané z obchodního rejstříku ke dni 2. 2. 2009, proti žalovanému P. Ch., se sídlem XY, IČO XY, o zaplacení částky 85 156 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 242/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, č. j. Nco 16/2004-40, t a k t o :
Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, č. j. 33 Cm 242/2000-13, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 85 156 Kč a částku 3 408 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I) a zastavil řízení o zaplacení 17% úroku z prodlení (výrok pod bodem II).
Podáním ze dne 16. 10. 2001 žalovaný vznesl námitku podjatosti soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Ireny Štefkové.
O této námitce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2004, č. j. Nco 16/2004-40, tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Irena Štefkové není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 242/2000.
Proti uvedenému usnesení podal žalovaný dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném k datu zahájení dovolacího řízení, tj. k datu 7. 6. 2004.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení o podání žalovaného ze dne 16. 10. 2001 musí být pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastaveno.
Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 16 odst. 1 věta první o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.
Pojem „nadřízený soud“ („nejblíže společně nadřízený soud“), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze (srov. např. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy krajský soud o vyloučení soudců okresního soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází.
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti těmto rozhodnutím občanský soudní řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).
Protože zde není - jak výše uvedeno - soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, č. j. Nco 16/2004-40, Nejvyšší soud řízení o tomto podání žalovaného zastavil (§ 243c odst. 1, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu