23 Cdo 645/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Cestovka Žabka s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, identifikační číslo osoby 04606329, zastoupené Mgr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalované Invia.cz, a.s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, identifikační číslo osoby 26702924, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, o zpřístupnění účetnictví a o zaplacení 75.000 Kč a 25.965,16 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 316/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 18 Co 47/2021-57, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.714,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. 40 C 316/2020-34, řízení o žalobě zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku (výrok II. a III.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné a zjevně bezdůvodné odmítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu v části prvního výroku, jíž byl potvrzen výrok I.
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. V projednávané věci žalobkyně v žalobě tvrdí, že jako obchodní zástupce uzavřela se žalovanou jako zastoupeným smlouvu o obchodním zastoupení (§ 2483 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jíž se žalobkyně zavázala vyvíjet pro žalovanou činnost spočívající v nabízení a prodeji produktů, s cílem zejména uzavírání smluv o zájezdu s třetími osobami, a žalovaná se zavázala platit žalobkyni za tuto činnost provizi.
Žalobkyně tvrdila, že řádně plnila své smluvní povinnosti, žalovaná jí v rozporu se smlouvou odepřela přístup do svého online systému, který je pro žalobkyni klíčovým zdrojem informací pro zjištění výše provize, která jí podle smlouvy z již provedených činností náleží. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud uložil žalované: a) zpřístupnit veškeré účetní knihy v rozsahu povinných údajů a záznamů podle zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, veškeré vydané faktury cestovním kancelářím, uzavřené smlouvy o zájezdu s koncovým zákazníkem, případně podklady o způsobu zániku či novaci závazku v případě neuskutečněného zájezdu, a výpisy ze všech bankovních účtů za specifikované období; b) vydat žalobkyni jistotu 75.000 Kč; c) zaplatit žalobkyni 25.965,16 Kč z titulu ušlého zisku.
Žalovaná v rámci svého prvního úkonu ve věci samé (vyjádření k žalobě) vznesla námitku, že podle smlouvy o obchodním zastoupení, z níž je žalováno, má být věc projednána v řízení před rozhodci. Podle skutkových zjištění v ustanovení čl. XV. odst. 15.3 smlouvy o obchodním zastoupení se strany dohodly, že „všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádu třemi rozhodci.
Rozhodčí řízení bude vedeno v českém jazyce. Místem konání rozhodčího řízení je Praha, Česká republika“. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný spor mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení je sporem majetkovým ve smyslu § 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), strany platně uzavřely rozhodčí smlouvu a předmět řízení je z hlediska § 2 ZRŘ způsobilý být předmětem řízení před rozhodci. Dovolatelka namítá, že se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu „ohledně přípustnosti předmětné rozhodčí doložky, jelikož předmět řízení nelze považovat za majetkový spor ve smyslu § 2 odst. 1 ZRŘ“.
Odvolací soud se tímto dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co je majetkový spor, zákon o rozhodčím řízení výslovně nevymezuje; právní teorie (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 106, komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 706 s.) dospěla k závěru, že jde, obecně vzato, o všechny spory, které se svým předmětem přímo odrážejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv, s nimiž mohou účastníci disponovat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009, a ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1643/2012). Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný spor mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení je sporem majetkovým ve smyslu § 2 ZRŘ, je v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Úvaze odvolacího soudu o tom, že sama žalobkyně vymezila způsob, jímž se řízení o nároku na zpřístupnění listin, z nichž je jedině možné zjistit rozsah jejích (majetkových) nároků na plnění ze smlouvy o obchodním zastoupení, svým předmětem přímo odráží v majetkové sféře stran, nelze vytknout možný rozpor s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že spor o zpřístupnění (předložení) žalobou požadovaných listin je sporem souvisejícím s (majetkovým) právem žalobkyně na plnění ze smlouvy o obchodním zastoupení a svým předmětem se přímo odráží v majetkové sféře stran. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu