23 Cdo 660/2025-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce S. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, proti žalovanému P. F., zastoupenému Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 2128/10, o žalobě o umožnění přezkoumání účetních knih a dokladů a předložení vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 30/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 10 Co 233/2024-250, takto:
I. Řízení o dovolání se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II. výroku. II. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžné otázky: Je třeba ustanovení čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, vykládat tak, že příslušnost „rozhodovat o dědictví jako o celku“ zahrnuje také příslušnost k řízení o žalobě o předložení knih, dokladů a listin správcem pozůstalosti jednomu z dědiců? Je-li odpověď na předchozí otázku záporná, určí se příslušnost soudu pro dané řízení podle obecných ustanovení čl. 4 a násl. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech?
I.
Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy
1. Žalobce se v řízení podanou žalobou na žalovaném domáhal, aby žalobci umožnil přezkoumat účetní knihy a doklady týkající se správy pozůstalosti po zůstaviteli P. E. F. (zemřelém 12. 4. 2020) a aby předložil vyúčtování správy této pozůstalosti a další vyjmenované listiny týkající se pozůstalosti. Žalovaný byl usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 10. 2020, č. j. 36 D 637/2020-216, jmenován správcem pozůstalosti zůstavitele, která se nachází na území Spolkové republiky Německo (SRN).
2. Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne
3. Soud prvního stupně k námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti vznesené žalovaným shledal, že oba účastníci jsou cizí státní příslušníci, jejichž bydliště je na území SRN, kde se nachází také majetek spadající do předmětné pozůstalosti. Předmětný spor není sporem vyvolaným dědictvím, neboť v něm nejsou uplatňována práva dědiců žalobou podle § 189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a k podání žaloby nebyl žalobce vyzván notářem. Jde tedy o „běžné civilní řízení“, přičemž zde nejsou žádné okolnosti, které by svědčily ve prospěch mezinárodní příslušnosti českých soudů ani podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I bis“, a proto soud prvního stupně pro nedostatek podmínek řízení zastavil.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu na č. l. 227 (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, neboť ve věci nebyla dána výlučná příslušnost dle čl. 24 nařízení Brusel I bis, nebyla sjednána prorogace dle čl. 25 téhož nařízení, nejde o spotřebitelský vztah, vztah ze zaměstnaneckého poměru ani se nejedná o závazek, který by měl být splněn na území České republiky.
6. Žalobce ve svém dovolání spatřoval nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v závěru, že v projednávané věci (v řízení o umožnění přezkoumání účetních knih a dokladů a předložení vyúčtování souvisejících se správou pozůstalosti) se nejedná o řízení související s dědickým řízením tak, aby s ohledem na zásadu jednotného dědického řízení dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, dále jen „nařízení o dědictví“, byla v daném případě založena příslušnost českých soudů podle čl. 4 nařízení o dědictví.
7. Dovolací soud v řízení o dovolání shledal, že jeho rozhodnutí je závislé na vyřešení otázky, zda s ohledem na princip jednotného dědického řízení vyjádřený čl. 4 nařízení o dědictví lze řízení o žalobě o předložení knih, dokladů a listin správcem pozůstalosti dědici posuzovat podle nařízení o dědictví jako řízení související s dědickým řízením natolik, že by k rozhodování o předmětné žalobě měly být příslušné soudy, jež rozhodovaly o dědickém právu, tedy v projednávané věci soudy české. II. Použitelné vnitrostátní právo
8. Podle § 73a zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“, se ustanovení této hlavy nepoužijí na otázky, které spadají do rozsahu působnosti přímo použitelného předpisu Evropské unie.
9. Podle § 74 odst. 1 ZMPS je pravomoc českých soudů k projednání dědictví dána, měl-li zůstavitel v době své smrti obvyklý pobyt v České republice.
10. Podle § 75 ZMPS jde-li o majetek, který je v cizině, projedná český soud dědictví jen tehdy, jestliže cizí stát vydává takový majetek k projednání českým soudům, nebo přiznává právní účinky rozhodnutím českých soudů v těchto věcech.
11. Podle § 104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. III. Použitelné právo Evropské unie
12. Podle čl. 1 odst. 1 nařízení o dědictví se toto nařízení použije na dědění majetku zemřelých osob. Nepoužije se na daňové, celní či správní věci.
13. Podle čl. 3 nařízení o dědictví se pro účely tohoto nařízení rozumí „děděním“ dědění majetku zemřelé osoby, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona [odstavec 1 písmeno a)]. Pro účely tohoto nařízení se „soudem“ rozumějí veškeré soudní orgány a všechny ostatní orgány a právní odborníci s pravomocí v dědických věcech, kteří vykonávají soudní funkce nebo jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod dohledem soudního orgánu, jestliže tyto ostatní orgány a právní odborníci nabízejí záruky nestrannosti a práva všech stran být vyslechnut a jestliže jejich rozhodnutí vydaná podle práva členského státu, v němž působí a) mohou být napadena před soudním orgánem nebo jím přezkoumána; a b) mají obdobnou sílu a účinky jako rozhodnutí soudního orgánu v téže věci. Členské státy informují Komisi o ostatních orgánech a právních odbornících uvedených v prvním pododstavci v souladu s článkem 79 (odstavec 2).
14. Podle čl. 4 nařízení o dědictví jsou soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.
15. Podle čl. 21 nařízení o dědictví nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti (odstavec 1). Je-li ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, jehož právo by se použilo na základě odstavce 1, bude právem rozhodným pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu (odstavec 2).
16. Podle čl. 23 odst. 1 nařízení o dědictví právem určeným podle článku 21 nebo článku 22 se řídí dědictví jako celek. Podle odst. 2 písm. f) téhož článku se tímto právem řídí zejména pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců pozůstalosti, zejména pokud jde o prodej majetku a platby věřitelům, aniž jsou dotčeny pravomoci uvedené v čl. 29 odst. 2 a 3.
17. Podle čl. 4 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu (odstavec 1). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky (odstavec 2).
18. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
19. Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. IV. Odůvodnění předložené otázky
20. Předkládající soud má za to, že na první z předkládaných otázek je nutno odpovědět kladně. Pozitivní věcná působnost nařízení o dědictví je v jeho čl. 1 odst. 1 vymezena tak, že se použije na dědění majetku zemřelých osob. Pojem „dědění“ je přitom v čl. 3 odst. 1 písm. a) vymezen jako dědění majetku zemřelé osoby, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona. Z tohoto vymezení nevyplývá žádný bližší okruh otázek, které je třeba kvalifikovat jako otázky spadající do věcné působnosti nařízení o dědictví. Záměr unijního zákonodárce, aby koncept „dědictví“ byl vykládán autonomně a zahrnoval všechny aspekty dědictví, zejména jeho převod, správu a vypořádání (jednotnost dědického statutu), vyplývá již z přípravných prací (srov. čl. 1 návrhu nařízení o dědictví č. 2009/0157/COD ze dne 14. 10. 2009). Tento záměr, opírající se o zásadu jednoty dědictví, se sice nepromítl do definice čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení o dědictví, avšak našel své výslovné vyjádření v rovině kolizní úpravy citovaného nařízení.
21. V této oblasti má zásada jednotného dědického statutu dva aspekty – zaprvé spočívá v aplikaci téhož právního řádu na veškerý majetek tvořící pozůstalost, zadruhé v použití téhož právního řádu na všechny otázky související s dědickým řízením.
22. Výkladu, podle kterého slovní spojení „rozhodovat o dědictví jako celku“ užité v čl. 4 nařízení o dědictví zahrnuje také správu pozůstalosti, svědčí také bod 37 preambule, podle kterého „[z] důvodu právní jistoty a s cílem zamezit štěpení dědictví by se uvedeným právem mělo řídit dědictví jako celek, tedy veškerý majetek, který je součástí pozůstalosti, bez ohledu na jeho povahu a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě“, a bod 42 preambule, který výslovně uvádí, že „[p]rávem, jež bylo určeno jako právo rozhodné pro dědění, by se mělo dědictví řídit od zahájení dědického řízení do přechodu vlastnictví k majetku, který je součástí pozůstalosti, oprávněným osobám ve smyslu takového práva. Mělo by zahrnovat otázky spojené se správou pozůstalosti a odpovědností za dluhy na dědictví váznoucí.“
23. Uvedený hodnotový postoj unijního zákonodárce normativně vyjadřuje čl. 23 odst. 1 nařízení o dědictví, podle kterého se určeným právem řídí dědictví jako celek. V navazujícím odst. 2 je přitom upraven demonstrativní výčet otázek náležejících do rozsahu dědického statutu, mezi něž se podle písm. f) řadí rovněž otázky pravomocí dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců pozůstalosti.
24. Podobné závěry dovozuje rovněž komentářová literatura některých členských států. Německá komentářová literatura například uvádí, že do působnosti nařízení o dědictví spadají řízení o žalobách, jimiž uplatňovaný nárok vyplývá výhradně z dědického práva (srov. Dutta, A. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 9. Aufl. 2024, EuErbVO Art. 1 Rn. 6, a tam citovaný rozsudek Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 7 U 2176/11; závěry citovaného rozhodnutí byly formulovány ve vztahu k Luganské úmluvě). Nařízení o dědictví tak upravuje veškeré civilněprávní aspekty právního nástupnictví v důsledku smrti (srov. Gsell, B., Krüger, W., Lorenz, S., Reymann, C. Grosskommentar EuErbVO. § 1, Rn. 15). Uvedené tak svědčí ve prospěch předkládajícím soudem zastávaného názoru, podle kterého je mezi tyto aspekty nutno řadit také řízení o žalobě proti správci pozůstalosti o plnění povinností spojených s danou funkcí.
25. Podle řecké komentářové literatury pak dědický statut upravuje nejen pravomoci správce pozůstalosti, ale i jeho jmenování a odvolání, jeho práva a povinnosti, jakož i jeho odpovědnost vyplývající z výkonu těchto pravomocí [srov. Metallinos, A. Article 23: The scope of the applicable law. In: Pamboukis, H. P. (ed.). EU Succession Regulation No 650/2012. Athens: Nomiki Bibliothiki, 2017, s. 268]. Otázky výkonu pravomocí správce pozůstalosti a odpovědnosti za něj tak náleží do působnosti dědického statutu, a proto je třeba je kvalifikovat jako otázky spadající do věcné působnosti nařízení o dědictví.
26. V zájmu zajištění jednotného výkladu autonomního pojmu „dědictví“, který představuje základní koncept vymezující věcnou působnost nařízení, je tak podle předkládajícího soudu nutno mít za to, že otázky, které unijní zákonodárce výslovně řadí do rozsahu dědického statutu, musí být považovány za otázky „dědictví“ rovněž pro účely jurisdikčních pravidel. Jak přitom vyplývá z čl. 3 odst. 2 nařízení o dědictví a z bodu 20 preambule, není rozhodné, zda se jedná o řízení sporné či nesporné [srov. Calvo Caravaca, A.-L. Article 4: General Jurisdiction. In: Calvo Caravaca, A.-L., Davi, A., Mansel, H.-P. (eds.). The EU Succession Regulation: A Commentary. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, s. 134].
27. Na základě dotazu vzneseného v rámci fóra Justiční sítě Evropské unie oddělením analytiky a srovnávacího práva předkládajícího soudu bylo zjištěno, že předmětná (či obdobná) otázka dosud nebyla žádným z 10 soudů, které se k žádosti o spolupráci vyjádřily, posuzována. Navzdory závěrům výše citované komentářové literatury ani uvedené argumentaci tak předkládající soud nemá jistotu, že soudy ostatních členských států jednoznačně zastávají stejný výklad dané otázky, a nejsou tak splněny požadavky formulované v rozsudku Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“, ze dne 6. 10. 1982, CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982) (ECLI:EU:C:1982:335), dále jen „rozhodnutí CILFIT“. Z uvedeného důvodu se proto podle názoru předkládajícího soudu nejedná o acte clair.
28. V judikatuře Soudního dvora nebyla dosud rozhodována věc, která by se výslovně zabývala první z předkládaných otázek. V bodě 56 rozsudku ze dne 21. 6. 2018, V. P. Oberle, C-20/17 (ECLI:EU:C:2018:485), Soudní dvůr připomněl, že výklad ustanovení nařízení o dědictví vedoucí ke štěpení dědictví je neslučitelný s cíli uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 10. 2017, Kubicka, C?218/16, EU:C:2017:755, bod 57). Jedním z daných cílů je totiž zavedení jednotného režimu použitelného na dědictví s přeshraničním dopadem, jehož dosažení předpokládá harmonizaci pravidel týkajících se mezinárodní příslušnosti soudů členských států v rámci sporných i nesporných řízení.
29. Ačkoli uvedené rozhodnutí podle předkládajícího soudu hovoří ve prospěch shora proponovaného výkladu, závěr o aplikovatelnosti nařízení o dědictví na posuzované řízení z něj neplyne jednoznačně. Dotčená ustanovení unijního práva proto při řešení předložených otázek nepředstavují ani acte éclairé ve smyslu rozhodnutí CILFIT.
30. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná otázka výkladu unijního práva představuje základní předpoklad pro založení mezinárodní příslušnosti českých soudů, a je tudíž zcela nepochybně relevantní pro řešení projednávaného dovolání, předkládající soud dospěl k závěru, že u první z předložených otázek nejsou splněny výjimky dle rozhodnutí CILFIT z jeho povinnosti předložit žádost Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce.
31. Pokud by Soudní dvůr na první z předložených otázek odpověděl záporně, předkládající soud formuluje druhou otázku, zda v řízení podaná žaloba v takovém případě spadá do věcné působnosti nařízení Brusel I bis, tedy zda se mezinárodně příslušný soud určí – s ohledem na absenci jiné aplikovatelné speciální úpravy – podle obecného pravidla, tedy podle státu, ve kterém má žalovaný bydliště (čl. 4 nařízení Brusel I bis).
32. Proto Nejvyšší soud, jenž je ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a jenž je tak povinen se v otázce výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie obrátit na Soudní dvůr, žádá Soudní dvůr o zodpovězení shora uvedených předběžných otázek významných pro jeho rozhodnutí ve věci. V. Přerušení řízení
33. S ohledem na položení předběžných otázek Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II výroku. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu