23 Cdo 700/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně E. B. d. ö. S. A., G. 2., V., R., zastoupené JUDr. Ing. V. Š.,
advokátem, proti žalované K. b., a. s., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, o
zaplacení částky 2,100.000,- USD s přísl., a o žalobě žalované na zaplacení
13,900.000,- USD s přísl. a určení, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni
2,100.000 USD, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 27/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008
č.j. 9 Cmo 531/2007-700, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Ing. V. Š., advokáta.
Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
2,100,000,- USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,1% ročně od 12. 12. 2 000
do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále zamítl žalobu
žalované o zaplacení částky 13,900.000,- USD s přísl. a o určení, že žalovaná
nemá povinnost zaplatit žalobkyni 2,100.000,- USD s přísl. a rozhodl o
nákladech řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl
v odvolacím řízení jeho původní rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacím soudem
k dalšímu řízení. Úvodem soud konstatoval, že spor, který mezi sebou účastníci
vedou, vychází z dokumentárního standby akreditivu, který vystavila žalovaná v
konečné verzi dne 19.8.1998 poté, kdy definitivně změnila původní akreditivní
listinu, vystavenou dne 16.10.1998. Příkazcem akreditivu byla společnost B. T.
GmbH /dále jen B./, beneficientem právní předchůdce žalobkyně. Nároky obou
účastníků byly uplatněny samostatnými žalobami. Žalobkyně se přitom domáhá
zaplacení částky 2,100.000,- USD s příslušenstvím ve formě 9,1 % úroku z
prodlení od 12.12.2000, tj. ode dne následujícího po doručení poslední výzvy k
platbě s tím, že je přesvědčena, že veškeré podmínky akreditivu splnila a nebyl
tedy důvod platbu odmítnout. To zejména za situace, kdy žalovaná na základě
předchozích výzev z téhož akreditivu při splnění týchž podmínek, postupně bez
problémů vyplatila 13,900.000,- USD. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a
sama se domáhala vrácení té částky, kterou již žalobkyni z titulu sporného
akreditivu vyplatila, tj. částky v celkové výši 13,900.000,- USD. Domáhala se
též určení, že částku 2,100.000,- USD není žalobkyni povinna zaplatit.
Soud prvního stupně nejprve vyřešil otázku rozhodného práva, kde s odkazem na
příslušná ustanovení zák. č. 97/1963 Sb. dospěl k názoru, že vztah z akreditivu
se řídí českým právem. Pokud jde o povahu akreditivu, zdůraznil, že akreditiv
je platebním instrumentem, který je založen na formálních principech. Formální
povaha akreditivu vyplývá i z Jednotných pravidel a zvyklostí pro dokumentární
akreditivy (UCP 500), tedy mezibankovních obchodních zvyklostí, jimiž se vztah
účastníků řízení vzhledem k ust. § 264 odst. 2 obch. zák. má rovněž řídit.
K podstatě sporu soud prvního stupně uvedl, že pro posouzení věci je nutno
vyřešit dvě zásadní otázky: 1) zda akreditivní listina vystavená žalovanou ve
prospěch žalobkyně je ve smyslu obchodního zákoníku a UCP 500 platným
dokumentem, který byl schopen založit následky jím předpokládané, 2) zda
žalobkyně splnila všechny podmínky uvedené v akreditivní listině, a vznikl jí
proto nárok na plnění z akreditivu.
K první otázce se soud prvního stupně zabýval námitkou neplatnosti akreditivní
listiny z důvodu neurčitosti a z důvodu vystavení listiny neoprávněnými
pracovníky žalované. Pokud jde o neurčitost textu listiny, uvedl soud prvního
stupně, že akreditivní listina je jednostranný úkon banky ve vztahu k
oprávněnému a je tedy na bance, aby do textu listiny vyjádřila takové
požadavky, za nichž by byla ochotna své závazky z akreditivu splnit. V této
souvislosti soud konstatoval, že bez ohledu na skutečnost, že v daném případě
nebyl uzavřen zbožový akreditiv, ale standby akreditiv, přesto, že podmínkou
pro jeho proplacení nebylo předložení listin, ale de facto pouhá výzva k
platbě, což zřejmě vyvolává představy o bankovní záruce, pak právě odkazem na
pravidla UGP 500 lze dovodit, že právě jejich akceptací, tedy akceptací toho,
že nebude jakkoli řešena podkladová transakce, t.j. že důvody, pro které byl
akreditiv vystaven, se nikdo zabývat nebude, dala žalovaná najevo, že pro ni
charakter této transakce není a ani nemůže být podstatný. Podle příslušných
ustanovení UCP 500 se banky žádným způsobem nezabývají obchodními smlouvami
mezi oprávněným a příkazcem, a to ani tehdy, je-li na ně v akreditivu uveden
jakýkoliv odkaz. Zde soud dovodil, že žádný odkaz na závazek mezi příkazcem a
oprávněným v akreditivní listině uveden být nemusí, není tudíž třeba v
souvislosti s platností akreditivní listiny řešit otázku jeho podstaty či
určitosti. K námitce neoprávněnosti osob, vystavující akreditiv soud uvedl, že
předmětná akreditivní listina byla vystavena oddělením, vystavujícím
akreditivy, byť importní. Na žalobkyni ovšem nelze spravedlivě požadovat, aby
detailně znala organizační strukturu žalované, proto jestli skutečně za
žalovanou jednaly osoby k takovému jednání neoprávněné, nemůže následky
takového jednání, způsobené nepochybně žalovanou a jejími nedostatečnými
kontrolními mechanismy, nést žalobkyně. Soud uzavřel, že akreditivní listina
odpovídá zákonnému ustanovení i mezinárodním pravidlům, na které odkazuje, a je
tedy schopna založit jí předpokládaný následek.
Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalobkyně splnila podmínky,
stanovené akreditivní listinou. Poukázal v této souvislosti na argumentaci
žalobkyně, která vycházela z pojetí standby akreditivu jako institutu
podřízeného přísně formálním zásadám. Žalobkyně uvedla, že veškeré podmínky
dané akreditivní listinou splnila, a popřela přitom, že by se ve vztahu k
žalovanému dopustila podvodu. Žalovaná zdůvodňovala neproplacení poslední části
akreditivu tím, že z textu swiftové zprávy ze dne 11.12. 2000 dospěla k závěru
o neexistenci jakékoli podkladové transakce, která by měla být standby
akreditivem zajištěna, případně neexistenci půjčky, na kterou akreditivní
listina odkazovala. Již na konci roku 2000 bylo žalované známo, že společnost
B., na jejíž příkaz otevřela v dřívější době více než dvacet importních
akreditivů, ji podvedla, závazky, které měly být hospodářským důvodem otevření
těchto importních akreditivů, neexistovaly. Žalovaná se obávala, že i v tomto
případě se stala obětí podvodu, z tohoto důvodu odmítla na základě poslední
žádosti žalobkyně plnit a své znepokojení ohledně skutečné povahy a existence
podkladové transkace vyjádřila v dopise ze dne 21.12.2000. Dle žalované by
nárok na čerpání sporného akreditivu vznikl žalobkyni pouze v případě, kdy by
žádost o čerpání příslušné částky byla nejen po formální stránce v souladu s
akreditivními podmínkami, ale též v souladu se skutečným stavem.
Soud v dané souvislosti konstatoval, že jak bylo zjištěno z poslední žádosti o
čerpání akreditivu, žalobkyně v době platnosti akreditivu dne 11.12.2000
požádala jeho prodloužení s vysvětlením důvodů, které ji k této žádosti vedou a
pro případ nesouhlasu žalované s takovým postupem ji požádala o výplatu částky
2,100.000 USD, která spolu s částkou již vyplacenou nepřesáhla limit
akreditivu. Přitom výslovně potvrdila, že BCL vůči ní nesplnila své peněžité
závazky. Tato žádost dle názoru soudu splňuje všechny podmínky dané akreditivní
listinou: Byla zaslána v době platnosti akreditivu, částka jí uplatněná spolu s
již vyplacenými částkami nepřesahovala akreditivní limit a žalobkyně v ní
potvrdila, že BCL vůči ní nesplnila svou platební povinnost. Soud dále
zdůraznil, že k prodloužení akreditivu nedošlo, rovněž žalovaná nedodržela
příslušnou lhůtu k uplatnění práva namítat, že dokumenty nejsou v souladu s
podmínkami akreditivu.
Při posuzování dané věci soud prvního stupně dále vyšel ze zásady, že nelze
přiznat právní ochranu jednání, které by mělo rysy zneužití práva. Zabýval se
tedy otázkou případné neexistence podkladové transakce a v souvislosti s tím
tvrzeného podvodu ze strany žalobkyně a zneužití práva, případně jednání v
rozporu s dobrými mravy ve vztahu k žalované. Zdůraznil, že vzhledem k textu
akreditivní listiny a podmínek tam stanovených, by mohlo o podvod jít pouze v
tom případě, kdyby neexistovala žádná podkladová transakce, tedy kdyby
neexistoval žádný v okamžiku poslední žádosti splatný závazek B. ve vztahu k
žalobkyni. Jinak bance nepřísluší zkoumat vztah oprávněného a příkazce, vztah
mezi bankou a oprávněným je vztahem nezávislým na vztahu mezi bankou a
příkazcem. Zásadně není podstatné, jaký charakter měla podkladová transakce,
která byla podkladem akreditivu, čím byla motivována ani kdy vznikla, dokonce
ani, vzhledem k tomu, jak byly formulovány tyto akreditivní podmínky, v jaké
výši vznikla. Podstatné je právě a pouze to, jaké byly stanoveny podmínky pro
výplatu v akreditivní listině uvedené částky a zda tyto podmínky žalobkyně jako
beneficient splnila. Podvodné jednání, které by formální charakter akreditivu
zneužívalo, je však neakceptovatelné a právní ochrany ani v mezinárodním
bankovním styku požívat nemůže. Soud v dané souvislosti zdůraznil, že podmínkou
akreditivní listiny nebyla ani výše těchto závazků, podmínkou bylo pouze
oznámení, že závazky B. nesplnila, lhostejno které, lhostejno jak vysoké. Akreditivní listinu vystavuje a její text formuluje banka a jí jde k tíži výraz
jí použitý (§ 266 odst.4 obch.zák.). Soud dále konstatoval zjištění z
provedených souvisejících listinných důkazů, že již roku 1995 uzavřela
žalobkyně s B. smlouvu, na jejímž základě poskytovala B. peněžní prostředky,
když z akreditivů a garancí vystavených na příkaz B. plnila za B. třetím
osobám. K těmto osobám patřila mimo jiné i společnost T. V případě poslední
žádosti, aby žalovaná plnila z akreditivu šlo o pohledávku T., která byla
sporná, a žalobkyně vyzvala B. v souladu se smlouvou uzavřenou s B., aby
složila do depozita částku, o kterou byla T. žalována. B. tuto výzvu nesplnila,
žalobkyně tedy měla v den své poslední žádosti vůči žalované o platbu z
akreditivu za B. nesplacenou pohledávku. Žalobkyně tudíž žádala platbu v
souladu s akreditivními podmínkami a celkový nárok nepřekročil limit uvedený v
akreditivních podmínkách. Podvodnému jednání žalobkyně nenasvědčuje dle názoru
soudu prvního stupně ani text poslední žádosti o výplatu akreditivní částky ze
dne 11.12.2000, v níž jak zjištěno, žalobkyně vysvětlila podstatu své
pohledávky za příkazcem, tedy B., a dávala žalované v úvahu možnost prodloužit
platnost akreditivu a zprostit se svého závazku z něj. Soud proto dovodil, že
nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve své poslední žádosti uvedla nepravdivou
informaci, a tedy nebylo prokázáno, že by její jednání bylo možno
charakterizovat jako jednání právo zneužívající či jednání, které bylo v
rozporu s dobrými mravy.
Žalobkyně, jak je nesporné a též prokázáno
předloženými žádostmi, požádala v souladu se sjednanými podmínkami čtyřikrát o
proplacení akreditivu a byla jí poskytnuta celkem částka 13,900.000,- USD. Toto
plnění bylo poskytnuto žalobkyni na základě platného závazku, nikoli bez
právního důvodu. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně dopustila
podvodného jednání ve vztahu k žalované, případně že by jednala v rozporu s
dobrými mravy. Žalovaná tedy nemá z titulu bezdůvodného obohacení za žalobcem
pohledávku v uvedené výši.
Soud prvního stupně dále uvedl, že závazek banky z akreditivu je závazkem
primárním, jako takový ho definují i mezinárodní pravidla UCP, kterými se
nepochybně řídí i v Rakousku. Tento závazek je na vztahu mezi žalobcem a B.
zcela nezávislým a nemůže tedy být cokoli, co s ním souvisí, řešeno dle
rakouského práva, jestliže se akreditiv řídí právem českým. Banka se pouze a
jednoduše vystavením akreditivní listiny /bez ohledu na cokoli dalšího/
zavázala zaplatit žalobkyni na její žádost příslušný obnos. Pokud by plněním
tohoto závazku vznikla bance škoda, pak rozhodně nikoli proto, že žalobkyně
využila svého práva na výplatu za akreditivních podmínek. Soud uzavřel, že
banka vystavující akreditiv si musí být vědoma vysoké míry rizikovosti takové
operace a je na ní, aby akreditiv tohoto typu vystavila pouze na příkaz
důvěryhodného klienta a aby si dostatečně smluvně ošetřila nároky vůči němu pro
případ, že bude povinna plnit své závazky vůči beneficientovi. Jestliže tak
žalovaná neučinila, pak veškeré důsledky z toho plynoucí musí nést sama. Jinak
pokud jde o námitky promlčení, vznesené oběma účastníky, tyto neshledal soud
důvodnými. Pokud jde o nárok z bezdůvodného obohacení, jde v daném případě o
obchodní vztah a promlčecí lhůta je proto čtyřletá. K námitce promlčení nároku
z akreditivu soud uvedl, že promlčecí doba ve vztahu k částce 2,100.000,- USD
počala běžet od marné žádosti, učiněné v rámci platnosti akreditivu., t.j. od
11.12.2000 a skončila 11.12. 2004. Soud prvního stupně proto rozhodl, jak je
uvedeno shora.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008 č. j.
9 Cmo 531/2007-700 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s
výjimkou části bodu I. výroku o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,1 % od
12. 12. 2000 do zaplacení, kde rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle
§ 212, § 212a o.s.ř., a po provedeném jednání /§ 214 odst.1 o. s. ř./, shledal
odvolání žalované převážně nedůvodným. Odvolací soud vyšel ze zjištění,
učiněných soudem prvního stupně, zcela se ztotožnil s rozsáhle argumentovanými
závěry tohoto soudu a jeho právní kvalifikací, a na ty odkazuje, to vyjma
rozhodnutí ve vztahu k příslušenství k jistině v bodě I. výroku. Soud prvního
stupně správně vyhodnotil nejen otázku platnosti akreditivní listiny ze všech
hledisek namítaných žalovanou, ale rovněž otázku splnění podmínek akreditivní
listiny žalobkyní, námitku započtení, otázku nároku na náhradu škody, včetně
související problematiky rozhodného práva, a dále otázku námitky promlčení
jistiny, vznesené žalovanou. Soud rovněž správně neshledal právní zájem na
určovací žalobě žalované. Soudu prvního stupně rovněž nelze ničeho vytknout z
hlediska jeho procesního postupu. Jinak k podstatě standby akreditivu tak, jak
ji vymezil soud prvního stupně, upřesnil, že standby akreditiv není na rozdíl
od klasického akreditivu platebním instrumentem, ale instrumentem zajišťovacím.
Oprávněný předpokládá, že bude zaplaceno mimo standby akreditiv, tento použije
pouze v případě, že by tomu tak nebylo. Standby akreditivy nejsou zbožové
povahy, nýbrž jde většinou o prohlášení oprávněného /beneficienta/ o určité
skutečnosti. V této souvislosti soud prvního stupně správně dovodil a rovněž
žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání zdůraznila, že bylo zcela na vystavující
bance /žalované/, jaké akreditivní podmínky stanoví. Závěrem k této otázce
možno pro úplnost konstatovat, že standby akreditiv je z hlediska právní povahy
akreditiv, svou funkcí však je bankovní zárukou abstraktního typu. Jak je
zřejmé z předmětného rozsudku, soud dovodil, že banka nemá právo zkoumat
jakékoliv další okolnosti podkladové transakce, pokud to není uvedeno jako
podmínka v rámci záruční listiny. Pokud jde o důkaz předložený žalovanou v
odvolacím řízení a označený jako „B. vyplácení E. B.“, odvolací soud
konstatoval, že s ohledem na text akreditivní listiny z hlediska podmínek, za
nichž se vystavující banka zavázala plnit, nemohou mít zjištění případně
učiněná u uvedené listiny na výsledek sporu jakýkoli dopad.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že je
považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3
občanského soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam a odvolací soud řešil právní otázky uvedené v tomto sporu v rozporu
hmotným právem. Důvodnost dovolání opírá dovolatelka o ust. § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. a uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Argumentace žalované k prvnímu dovolacímu důvodu.
Žalovaná má za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písmo a)
o.s.ř. Odvolací soud totiž v rozporu s ustanovením § 219a odst. 1 písmo b) o.
s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které je podle názoru žalované
nepřezkoumatelné. V návaznosti na zrušující usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. 5. 2007, č. j. 9 Cmo 166/2006-522, Městský soud v Praze rozhodl nově
rozsudkem ze dne 10. července 2007, č. j. 1 Cm 27/2004-559. Napadeným
rozhodnutím pak Vrchní soud v Praze rozhodnutí Městského soudu v Praze
potvrdil, s výjimkou části, v níž soud prvního stupně rozhodl o příslušenství
žalobou uplatněného nároku. Žalovaná má ovšem za to, že rozsudek ze dne 10. 7.
2007 (dále též jen \"následné prvostupňové rozhodnutí“ nebo \"následné
rozhodnutí soudu prvního stupně\") trpí obdobnými vadami, jako původní
prvostupňové rozhodnutí, když se vady původně vytýkané odvolacím soudem
nepodařilo soudu prvního stupně zhojit. Soud prvního stupně se totiž podle
názoru žalovaného neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu obsaženými v
původním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2007 a opět v rozporu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a neuvedl řádně úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů.V
následném rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje přehled důkazů, které byly
soudem prvního stupně provedeny, když je uvedeno pouze vymezení skutečností
mezi účastníky řízení nesporných, přičemž toto vymezení bylo navíc provedeno
nepřesně. Mezi opomenuté důkazy lze zahrnout jednak procesní situace, v nichž
bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na
toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, a dále pak
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí zohledněny při zjišťování skutkového základu věci, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Soud
prvního stupně pak pochybil v obou těchto směrech, neboť za dostatečné
vypořádání se s důkazy navrženými ze strany žalovaného nelze považovat výše
uvedenou obecnou a okrajovou zmínku neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle názoru žalované nepřezkoumatelné i
proto, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s tvrzeními žalovaného.
Žalovaná odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR a zdůrazňuje povinnost
obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co
účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této
povinnosti nedostojí, má to za následek vady řízení promítající se jako zásah
do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Žalovaná je názoru, že
následné rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2007 (stejně jako
původní rozhodnutí téhož soudu ze dne 6. 12. 2005) postrádá náležitosti
zakotvené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně se omezil
pouze na obecné formulace, které jsou fakticky pouze souhrnným zjištěním, což
je nepřípustné.
Žalovaná se domnívá, že výše popsané požadavky na přezkoumatelnost soudního
rozhodnutí pak v žádném případě nesplňuje ani dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu. Především z něj není seznatelné, z jakých důvodů odvolací
soud považoval rozsáhlou odvolací argumentaci žalovaného za lichou, mylnou či
vyvrácenou. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky např. vůbec nezabýval
odvolací námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního
stupně, která byla v odvolání ze dne 24. 8. 2007 (i v replice žalovaného k
vyjádření žalobce ze dne 15. 5. 2008) podrobně odůvodněna. Odvolací soud se
dále nezabýval odvolací námitkou týkající se konkrétních opomenutých důkazů.
Žalovaná přitom v odvolání uvedla výčet opomenutých důkazů. V napadeném
rozhodnutí pak nebyla posouzena ani odvolací argumentace týkající se
nesprávných skutkových zjištění soudu 1. stupně (odvolací soud pouze
konstatoval, že vyšel ze zjištění učiněných soudem 1. stupně). Šlo přitom např.
o zjištění pro věc rozhodných obchodních zvyklostí, zjištění, zda existovala
pohledávka, kterou měl akreditiv zajišťovat nebo o posouzení pro věc klíčové
otázky, k zajištění jakého závazku byl vůbec akreditiv otevřen. Žalovaná výčet
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která pokládala za nesprávná, rovněž
výslovně v odvolání uvedla. Ohledně právního posouzení merita sporu pak
odvolací soud, ačkoliv se jednalo o právně i skutkově velmi komplikovaný spor,
v podstatě pouze opakuje, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a že
soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout na jeho procesním postupu. Odvolací
soud se nevypořádal ani s námitkou, že soud prvního stupně se v následném
prvostupňovém rozhodnutí neřídil závěry obsaženými v původním rozhodnutí
odvolacího soudu a pouze zopakoval svou původní argumentaci, ani s konkrétními
tvrzeními žalované, která předkládala k odůvodnění závěru, že právní posouzení
věci soudem prvního stupně je nesprávné. Z čtrnácti stran dovoláním napadeného
rozhodnutí se právního posouzení merita sporu týkají toliko dva odstavce na
str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí, z kterých nelze zjistit, jaké důvody měl
odvolací soud k potvrzení části bodu 1. výroku a odmítnutí odvolací argumentace
žalovaného. Jak již Nejvyšší soud České republiky judikoval, takový postup je
porušením práva na spravedlivý proces a sám o sobě zakládá přípustnost a
důvodnost dovolání.
Argumentace dovolatelky k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tom, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily splnění
akreditivních podmínek ze strany žalobkyně. Podle názoru žalované žalobkyně
nenavrhla důkazy o podkladových transakcích ve vztahu k předchozím dílčím
čerpáním sporného akreditivu. Tvrdí, že žalobkyně žádnou pohledávku neměla,
přesto v žádosti o čerpání akreditivu potvrdila, že B. vůči ní nesplnila svou
platební povinnost, tj. založila tím právo na výplatu akreditivu.
Pokud jde o posouzení otázky zneužití práva, posoudil podle názoru dovolatelky
soud prvního stupně splnění podmínek akreditivu zcela formálně, nepřihlédl k
textu akreditivní listiny, vyšel z právního názoru, že by žádost o čerpání
akreditivu byla v pořádku, kdyby měla žalobkyně za B. pohledávku jakékoli výše
z jakéhokoli důvodu. Žalovaná zdůrazňuje, že argumentace soudu je přehnaně
formalistická, neboť i v případě např. směnek má dlužník právo bránit se
kauzálními námitkami a poukazovat na to, že podkladový závazek neexistuje.
Odvolací soud se podle názoru dovolatelky s touto otázkou řádně nevypořádal a
nezohlednil skutečnost, že by se formalistickým přístupem legalizovalo zneužití
práva. Odvolací soud neuvádí, jak ke svému právnímu názoru dospěl – podle
dovolatelky jde o nesprávný právní výklad ust. § 685 ObchZ, který je v rozporu
s ust. § 3 obč. zák, § 49a obč. zák. a § 265 ObchZ. Podle názoru žalované je
princip nezávislosti vztahu mezi oprávněným a bankou na vztahu mezi oprávněným
a příkazcem prolomen v případech zneužití práva (resp. rozporu s dobrými mravy
nebo nepoctivosti v obchodních vztazích). Jedná zejména o případy, kdy
oprávněný v úmyslu získat z akreditivu plnění, na které by neměl jinak nárok,
prezentuje dokumenty falešné, nepravdivé, zavádějící apod. Pokud je žádost o
čerpání podána v úmyslu vylákat z vystavující banky plnění, na které nemá
oprávněný nárok, je takové jednání též přirozeně v rozporu s dobrými mravy a se
zásadami poctivého obchodního styku, resp. principem poctivosti v obchodních
vztazích. Soudy nižších stupňů se otázkou, zda nedošlo ze strany žalobkyně ke
zneužití formální povahy akreditivu, nezabývaly a neprováděly k ní dokazování.
Nezaujaly proto ani stanovisko k otázce, zda pohledávka skutečně existovala,
zda v okamžiku žádosti o čerpání trvala nebo byla splatná a zda se vůbec
jednalo o pohledávku zajištěnou akreditivem.
Žalovaná vznesla v řízení též nárok na zaplacení náhrady škody. Tvrdila, že ze
strany žalobkyně došlo k jednání v rozporu s rakouským právem a toto jednání
mělo za následek způsobení škody žalované. Protiprávní jednání podle
dovolatelky spočívalo v tom, že se žalobkyně v situaci, kdy hospodářská situace
společnosti B. byla kritická, vzdala zástavního práva k finančním prostředkům
na bankovním účtu B. u ní vedeném a spoléhala na vyplacení akreditivu.
Dovolatelka vyslovuje názor, že tuto skutečnost odvolací soud chybně právně
posoudil, pokud zaujal právní názor, že akreditiv i závazky z něho vyplývající
se řídí českým právem a podle českého práva žalobkyně neporušila žádnou
povinnost. Dovolatelka poukazuje na to, že názor nemá oporu v zák. č. 97/1963
Sb. (ZMPS), a je proto nesprávný. Podle dovolatelky je nutno aplikovat ust. §
15 ZMPS, podle kterého se nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení
povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí právem místa, kde
došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Na jednání
žalobkyně je proto nutno aplikovat rakouské právo, v němž by bylo nutno věc
posoudit podle ust. § 1360 ABGB. Podle názoru dovolatelky se však i podle
českého práva dopustila žalobkyně porušení práva, a to jednání v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 obč. zák.) a porušením ust. § 424 obč. zák. a ust. § 265
ObchZ.
V závěru dovolání namítá žalovaná též zmatečnost spočívající podle jejího
mínění v tom, že odvolací soud nezrušil návazné rozhodnutí soudu prvního
stupně, a zbavil tak žalovanou možnosti nového přezkoumání rozhodnutí v
odvolacím řízení. Žalované bylo na základě tohoto nesprávného postupu
znemožněno řádně formulovat její odvolací námitky a byla jí odňata možnost
řádně jednat před soudem.
Dovolateka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR výrok pod bodem I rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 9 Cmo 513/2007-700, zrušil a
současně zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007, č.
j. 1 Cm 27/2004-559, a věc vrátil k novému řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť je
přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem a dovolání
není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak
vskutku je.
Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání v dané věci jako nepřípustné.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní
judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k
závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů
aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní
zákoník, a pokud jde o určení rozhodného práva, zák. č. 97/1963 Sb. o
mezinárodním právu soukromém a procesním a respektovaly i zvyklosti vyjádřené
Jednotných pravidlech a zvyklostech pro dokumentární akreditivy (UCP 500).
Dovolání žalované otevřelo dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu pro
řešení právní otázky spočívající ve výkladu povahy standby akreditivu a postupu
žalobkyně při uplatňování akreditivních podmínek, kterým mělo dojít k zneužití
práva.
Podle základního ustanovení § 682 odst. 1 ObchZ se smlouvou o otevření
akreditivu zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité
osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do
určité doby stanovené podmínky. Příkazce se zavazuje zaplatit bance úhradu.
Akreditiv plní funkci platební, jeho prostřednictvím plní banka peněžitý
závazek místo dlužníka (příkazce), ale na jeho účet. Kromě toho slouží
akreditiv i k ochraně práv oprávněného (věřitele) a plní funkci zajišťovací
tím, že usnadňuje uspokojení peněžité pohledávky oprávněného vůči příkazci.
Závazek banky vůči oprávněnému není při tom závislý na závazku příkazce vůči
oprávněnému. Pro jeho vznik a obsah je rozhodující akreditivní listina a její
doručení oprávněnému. Princip nezávislosti závazku banky z akreditivu na
právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným vyjadřuje výslovně pravidlo uvedené
v ust. § 685 ObchZ. Závazek banky vůči oprávněnému je samostatný, právně
nezávislý, neboť je pro něj rozhodující výhradně obsah akreditivní listiny a
podmínek, které jsou v ní stanoveny. Námitky, které by mohl příkazce použít
vůči oprávněnému, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní
listiny. Rovněž tak změna nebo zánik závazkového vztahu příkazce a oprávněného
nemá přímý vliv na povinnost banky plnit podle akreditivní listiny, jestliže
akreditiv platí. Obdobný princip je vyjádřen i v čl. 3 Jednotných zvyklostí a
pravidel pro dokumentární akreditivy: akreditivy jsou svou povahou transakce
oddělené od kupních nebo jiných smluv, jež mohou tvořit jejich podklad. Takové
smlouvy se bank nikterak netýkají a nezavazují je ani v případě, kdy jakékoli
odvolání na takovéto smlouvy je obsaženo v akreditivu.
Při využití akreditivu nese vystavující banka riziko svého klienta - příkazce
(nejčastěji se jedná o importéra). Z toho plyne nutnost řízení tohoto rizika,
vystavující banka se proto snaží o omezení svého závazku stanovením maximální
částky akreditivu (popř. rámce), lhůtou platnosti, přesnou formulací
akreditivních podmínek a zajišťovacími instrumenty (zástava nemovitostí,
pohledávek).
Standby akreditiv je považován za druh dokumentárního akreditivu, rozdíl
„zbožovým“ dokumentárním akreditivem a standby akreditivem spočívá jen v
charakteru a významu dokumentů předepsaných akreditivní listinou. U „zbožových“
akreditivů dokumenty do jisté míry zastupují zboží (faktury, dopravní doklady,
certifikáty o zboží), u standby akreditivu se zajišťuje plnění jiných závazků,
zejména správného splnění kontraktu povinným, mívá tedy více záruční funkci a k
jeho realizaci při správném průběhu obchodní transakce ani nemusí dojít.
Soudy obou stupňů správně vycházely z pravidel uvedených v obchodním zákoníku i
Jednotných zvyklostech. Žalovaná vystavila akreditivní listinu, kterou
formulovala následujícím způsobem:
\"Tímto ve váš prospěch zřizujeme neodvolatelný a bezpodmínečný stand-by
akreditiv ... na příkaz B....na nevyrovnanou částku ve výši 16,000.00 USD
maximálně platný do 31. 12. 2000 ... vydaný jako zajištění ke smlouvě o půjčce
(for the loan contract) poskytnuté vaší bankou společnosti B. ... tímto se
neodvolatelně a bezpodmínečně zavazujeme zaplatit vám na vaši první písemnou
žádost jakoukoli částku až do výše zmíněné garantované částky bez zjišťování
stávající právní situace a vzdáváme se tímto jakéhokoli práva na vznesení
námitky a obranu před splátkami jistiny. Tento akreditiv může být čerpán po
částech ... je platný do 31. 12. 2000. K tomuto datu od vás musíme obdržet vaši
žádost o platbu zaslanou dálnopisem s ověřením nebo ověřenou swiftovou zprávu
potvrzující, že B. nesplnila svou platební povinnost.\"
Z textace listiny je zřejmý zajišťovací charakter akreditivu i nezávislost
platební povinnosti žalované na vztahu mezi žalobkyní a společností B.
Žalobkyně neměla povinnost prokazovat žalované stav smlouvy o půjčce ve vztahu
k B., přesto však v případě poslední žádosti o platbu z akreditivu žalované
potřebné vysvětlení poskytla, jak bylo v průběhu sporu zjištěno. Soud prvního
stupně se nad rámec dokazování nutného ke zjištění skutkového stavu zabýval i
dokazováním, zda existovala podkladová transakce, neboť právě k argumentům
žalované konstatoval, že je neakceptovatelné podvodné jednání, které by
zneužívalo formálního charakteru akreditivu. Takové jednání nemůže požívat
právní ochrany. Z listin, které byly žalobkyní předloženy, vzal soud za
prokázané, že podkladová transakce existovala, a naopak prokázáno nebylo, že by
se žalobkyně dopustila podvodného jednání. Soud prvního stupně i soud odvolací
proto zcela správně učinily právní závěry o tom, že žalobkyně splnila podmínky
uvedené v akreditivu a její pohledávka za žalovanou z uvedeného akreditivu je
oprávněná. Žalovaná jako podnikatelka v bankovnictví si musela být vědoma
právního významu akreditivní listiny i formální povahy závazku, který je
smlouvou o otevření akreditivu založen a rizik z toho vyplývajících. Bylo jen
na ní, jakým způsobem určí podmínky v akreditivní listině a jaká zajišťovací
opatření dále přijme pro případ, že by se zajišťovací platba z akreditivu
realizovala. Sama ostatně ve vyjádření k žalobě uvádí, že v průběhu let 1996 –
1999 otevřela pro společnost B. celkem 240 importních dokumentárních
akreditivů. Příkazce tedy nebyl pro žalovanou neznámým partnerem a záleželo jen
na ní, jak svoje obchodní zkušenosti s ním promítne do smluvních vztahů. Soudy
obou stupňů správně uzavřely, že v daném případě nejde o výkon práv žalobkyně,
který by byl v rozporu s dobrými mravy, a že nejde ani porušení zásad poctivého
obchodního styku. Jestliže dovolatelka shledává, že se soudy dopustily ve
výkladu a aplikaci ustanovení § 3 občanského zákoníku a ust. § 265 obchodního
zákoníku porušení práva, neodpovídá tato její námitka závěrům soudů obou
stupňů uvedených v rozsudcích. Soudům rovněž nelze vytýkat přehnaně
formalistický postup při výkladu ustanovení o akreditivu. Jak vyplývá z
charakteristiky dokumentárního akreditivu uvedené shora, spočívá výhoda
akreditivu právě v nezávislosti závazku banky na právním vztahu mezi příkazcem
a oprávněným, protože jsou tím omezena rizika vázaná na momentální hospodářskou
situaci příkazce. Možnosti zneužití akreditivu si poskytující banka musí být
vědoma a míru rizika má možnost promítnout do podmínek stanovených pro výplatu
v akreditivní listině. Pokud dovolatelka v dovolání argumentuje, že by mělo
být aplikováno i ust. § 49a obč. zák. o omylu, neuvádí žádné další důvody
objasňující, v čem by byla uvedena v omyl a kdy by v omylu jednala. Nejvyšší
soud se proto touto námitkou nezabýval.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nezabýval se Nejvyšší
soud ani námitkami vznesenými dovolatelkou k případnému nároku na náhradu
škody, kterou měla žalovaná postupem žalobkyně utrpět. Jestliže nebylo shledáno
pochybení v posouzení existence pohledávky žalobkyně z akreditivu, nemohla se
svým uplatněním práva z akreditivu dopustit porušení práva, které je nutným
předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody, ať by se tento nárok řídil
českým či rakouským právem.
Ke druhé skupině námitek dovolatelky, kterými uplatňuje dovolací důvod
spočívající v tom, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že výjimečně může být v dané
souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové
vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně-
právního) předpisu. Namítaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí,
neprovedení navržených důkazů, nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí), která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, nemůže však v dané věci
založit přípustnost dovolání, neboť v posuzovaném případě nebyla řešena otázka,
zda je či není takové vady, nevychází ze střetu odlišných právních názorů na
výklad právního (procesně-právního) předpisu.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že
odvolací soud neřešil otázku výkladu projevu vůle v rozporu s hmotným právem a
dovolání žalobkyně nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Nezabýval se proto dalšími námitkami dovolatelky
směřujícími k důvodnosti dovolání ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písmo c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006
Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po
přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s.
ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009