23 Cdo 707/2019-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně
ALPINE Bau CZ a.s. naposledy se sídlem v Krásně nad Bečvou, Jiráskova 613/13,
757 01 Valašské Meziříčí, identifikační číslo osoby 02604795, proti žalované
LETOINVEST, s.r.o., se sídlem v Brně, Kamenná 178/7, PSČ 639 00, identifikační
číslo osoby 27741559, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem
v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení 136 125 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 70/2015, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2018, č. j. 47 Co 521/2016-95,
V řízení bude na místě žalobkyně ALPINE Bau CZ a.s. pokračováno s PORR a.s. se
sídlem v Praze 10, Dubečská 3238/36, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby
43005560.
úrokem z prodlení, a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (podáním ze dne 17. 1. 2019)
dovolání, v němž navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ostravě,
oddílu B, vložky 10609, se podává, že žalobkyně zanikla bez likvidace fúzí
sloučením se společností PORR a.s. se sídlem Dubečská 3238/36, Strašnice, 100
00 Praha 10, identifikační číslo osoby 43005560, a dne 1. 7. 2019 byla vymazána
z obchodního rejstříku.
Podle § 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z veřejného
rejstříku.
Podle § 19 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak
jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle § 243b o. s. ř. pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení
před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až
99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí.
Protože žalobkyně výmazem z obchodního rejstříku ztratila v průběhu dovolacího
řízení po předložení věci dovolacímu soudu právní osobnost (§ 185 o. z.) a
spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b o. s. ř. ve spojení s § 107 odst. 1 o. s. ř.
rozhodl, že v řízení bude pokračováno s obchodní společností PORR a.s., která
je v důsledku jejího sloučení se zaniklou žalobkyní právní nástupkyní žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu
2019, č. j. 23 Cdo 707/2019-125, o pokračování v řízení na místě právní
předchůdkyně žalobkyně se žalobkyní. Poté Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud
odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu založil své rozhodnutí na závěru
o neunesení důkazního břemene dovolatelkou ohledně jejího tvrzení o splnění
její povinnosti dle předmětné smlouvy a o odlišném právním důvodu jí
poskytnutého plnění právní předchůdkyni žalobkyně. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž
řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci
sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013,
ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 a obdobně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06). Otázka, kterou dovolatelka vymezila, závěr o přípustnosti dovolání založit
nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna
jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolatelkou citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se vztahují k
situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na neunesení důkazního
břemene účastníkem řízení. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-
li účastník důkazní povinnost vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 věty první
o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho
neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i
v tzv. důkazní nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost,
významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka
nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů
neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že
tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 ve věci sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Odvolací soud nicméně po zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení
dospěl k (pozitivnímu) skutkovému zjištění, že dovolatelka žádnou činnost dle
sjednané smlouvy pro právní předchůdkyni žalobkyně nevykonala. Jeho rozhodnutí
ve vztahu k tomuto tvrzení dovolatelky proto není založeno na stavu tzv. důkazní nouze, a tudíž ani na otázce podmínek pro rozhodování o věci na základě
břemene důkazního, k níž dovolatelka přípustnost svého dovolání vztahuje. Proto dovolatelkou citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu o jí
vymezené otázce procesního práva na projednávanou věc v tomto směru nedopadají
a na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Vyjadřuje-li dovolatelka ve svém dovolání přesvědčení, že svoji povinnost dle
sjednané smlouvy vůči právní předchůdkyni žalobkyně splnila, napadá tím ve
skutečnosti správnost skutkových zjištění soudů o způsobu plnění předmětné
smlouvy, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a § 242
odst. 3 věty první o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo
2394/2013). Obdobný závěr platí i pro dovolatelkou namítané nesprávné posouzení jejího
tvrzení o skutečné povaze plnění poskytnutého dovolatelkou právní předchůdkyni
žalobkyně, jež mělo dle dovolatelky souvislost s provizí za realizaci odlišné
stavby. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice uvedl, že neshledává žádné
pochybení v závěru soudu prvního stupně o neprokázání této verze obrany
dovolatelky, nicméně tento dílčí závěr odvolacího soudu neměl pro jeho
rozhodnutí ve věci určující význam. Rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto směru
vychází z (pozitivního) skutkového zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně
plnila dovolatelce úplatu za její činnost sjednanou dle předmětné smlouvy, a to
na základě faktury vystavené z tohoto titulu dovolatelkou, a nikoli z jiného
právního důvodu. Ani v tomto směru tedy odvolací soud své rozhodnutí na
neunesení důkazního břemene dovolatelkou nezaložil a jeho rozhodnutí na
vyřešení dovolatelkou vymezené právní otázky nezávisí. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalovanou tak,
že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím
k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť
ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by
proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.