23 Cdo
721/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Gumárny Zubří, akciová společnost, se sídlem v Zubří, Hamerská 9, PSČ
756 54, IČ 00012122, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem v
Olomouci, Koželužská 5, proti žalovaným 1. Ing. M. D., zastoupenému JUDr.
Miroslavem Svatoněm, advokátem, se sídlem v Lipníku nad Bečvou, T. G. Masaryka
93 a 2. JUDr. Ľ. H. o zaplacení částky 1 254 600 Kč, vedené u Okresního soudu
ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 217/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října
2007, č. j. 51 Co 297/2007-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 254 600 Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že společnost GUMZU spol. s r.o.,
jejímiž jednateli byli žalovaní, uzavřela dne 1. 8. 1994 se společností
TRANSFINANCE a.s. smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných
pohledávek. Za závazky, které z této smlouvy společnosti GUMZU spol. s r.o. vyplývaly, převzala žalobkyně dne 24. 8. 1994 ručitelský závazek, v němž
prohlásila, že „uhradí veškeré nároky společnosti TRANSFINANCE a.s. proti
společnosti GUMZU spol. s r.o. vzniklé nedodržením či porušením smlouvy o
faktoringu z 1. 8. 1994, pokud tak neučiní vývozce“. Své závazky z této smlouvy
společnost GUMZU spol. s r.o. nesplnila, a proto byla jako dlužník a současně s
žalobkyní coby ručitelem rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne
6. října 2000, č. j. 25 Cm 486/98-30, zavázána zaplatit společnosti
TRANSFINANCE a.s. společně a nerozdílně částku 50 455,13 DEM s 9% úrokem z
prodlení od 25. 9. 1997 do zaplacení a náklady řízení. Žalobkyně poté jako
ručitel uhradila věřiteli ve splátkách poskytnutých od 31. 7. 2001 do 21. 12. 2001 částku 1 254 621,76 Kč, společnost GUMZU spol. r.o. jako dlužník
neuhradila ničeho. Tato společnost byla podle zjištění soudu prvního stupně
nejméně od roku 1997 předlužena, a to zřejmě i v letech 1994 a 1995, k nimž
nejsou k dispozici žádné účetní doklady; svoji činnost ukončila k 31. 10. 1996,
poté co v tomto roce svoji obchodní činnost minimalizovala. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že společnost GUMZU spol. s r.o. v roce 1996 neměla žádný
movitý a nemovitý majetek, žádnou hotovost, ani finanční prostředky na účtě,
nebyla schopna dostát svým závazkům vůči nejméně čtyřem věřitelům (vůči celnímu
úřadu, finančnímu úřadu, žalobkyni, společnosti TRANSFINANCE a.s.), měla dluhy
řádově v milionech korun. Úpadek ve formě insolvence zjistil i Krajský soud v
Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 8 K 58/2001, přičemž zamítl návrh na
prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku této společnosti. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že nejpozději na podzim roku 1996 byla společnost v
úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a
vyrovnání, ve znění účinném od 1. 6. 1996 do 31. 3. 1998, podle kterého je
dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit
své splatné závazky. Splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkurzu
tak bylo u společnosti GUMZU spol. s r.o. prokázáno. Pokud žalovaní jako
jednatelé společnosti v úpadku návrh na prohlášení konkurzu nepodali, porušili
tím ve smyslu § 193 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) svoji povinnost takový návrh podat, což má za následek
vznik jejich ručení za závazky vzniklé po dni porušení této povinnosti. Pasivní
solidarita žalovaných vyplývá přímo z ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. ve
znění platném do 31. 12. 2000.
Zavinění na straně žalovaných shledal soud
prvního stupně minimálně ve formě nedbalosti nevědomé, neboť byli statutárním
orgánem společnosti, který fakticky řídí její činnost, jedná za společnost a
jednatelé mají podle § 135 odst. 1 obch. zák. povinnost informovat společníky o
záležitostech společnosti. Žalovaní proto museli o dluzích společnosti vědět a
museli být informováni také o závazcích plynoucích pro ně jako jednatele z
ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., přičemž případná neznalost této právní
úpravy je neomlouvá, navíc za situace, kdy druhý žalovaný jako jeden z
jednatelů společnosti má právnické vzdělání. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. října 2007,
č. j. 51 Co 297/2007-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho
posouzení věci podle obchodního zákoníku. Žalobkyně platně v písemné formě v
souladu s § 306 obch. zák. převzala ručení za závazky společnosti GUMZU spol. s
r.o. vůči společnosti TRANSFINANCE a.s., společnost GUMZU spol s r.o. jako
dlužník své závazky nesplnila a žalobkyni jako ručiteli vznikla povinnost
zaplatit věřiteli přisouzenou částku 50 455,13 DEM s příslušenstvím, což
splnila tak, že mu zaplatila částku 1 254 600 Kč. Při posouzení ručitelského
závazku žalovaných však dospěl odvolací soud k jiným závěrům než soud prvního
stupně. Vyšel z ustanovení § 308 obch. zák., podle něhož ručitel, jenž splní
závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn
požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, a jež jsou potřebné k
uplatnění nároků vůči dlužníku. Podle ustanovení § 312 obch. zák. platí § 305
až 311 obch. zák. přiměřeně i pro ručení, které vzniklo ze zákona. Ručitel,
který uhradil závazek dlužníka, se podle § 308 obch. zák. stává na místo
uspokojeného věřitele novým věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil
závazek, a vzniká mu nový nárok vůči dlužníku, a to nárok na náhradu plnění
věřiteli poskytnutého, přičemž takový nárok před splněním ručitelského závazku
neexistoval. Tím, že ručitel splnil věřiteli dlužníkův dluh, totiž zaniklo
právo věřitele domáhat se dále úhrady této pohledávky jak proti dlužníku, tak i
proti jiným osobám, včetně případných dalších ručitelů. Žalobkyně jako ručitel
tedy nabyla pohledávku proti společnosti GUMZU spol. s r.o. vzniklou splněním
ručitelského závazku nejdříve dne 31. 7. 2001 a v celém rozsahu poskytnutého
plnění dne 21. 12. 2001. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil,
pokud se okamžikem vzniku závazku společnosti GUMZU spol. s r.o. vůči žalobkyni
nezabýval. Ručení je ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým, který
nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a trval závazek zajišťovaný (hlavní). Vznikl-li v dané věci závazek hlavní v roce 2001, pak nejdříve v roce 2001 mohl
vzniknout i závazek ručitelský. Pro posouzení zákonného ručení statutárních
orgánů za závazky společnosti je proto rozhodná právní úprava platná (nejdříve)
ke dni vzniku hlavního závazku, tj.
po 31. 7. 2001. Posouzení věci soudem
prvního stupně podle § 193 odst. 2 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000
je proto podle závěru odvolacího soudu nesprávné. Ustanovení § 193 odst. 2
obch. zák., které ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. zakládalo zákonné
ručení jednatelů společnosti s ručením omezeným pro případ zaviněného porušení
povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu na majetek právnické osoby, bylo
zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 novelizováno a od 1. 1. 2001
do současnosti již obchodní zákoník vznik zákonného ručení statutárních orgánů
právnických osob pro případ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení
konkurzu na majetek společnosti neupravuje. Důsledky porušení povinnosti
statutárních orgánů právnických osob podat návrh na prohlášení konkurzu byly v
době vzniku ručitelského závazku, tedy v roce 2001, upraveny zákonem č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, tak, že podle jeho ustanovení § 3 odst. 2 v takovém případě odpovídají statutární orgány právnické osoby věřitelům za
škodu tím vzniklou. V dané věci je však žalované plnění vymáháno z titulu
závazku ručitelského, a proto věc nelze posuzovat jako nárok na náhradu škody
podle zákona o konkurzu a vyrovnání. Odvolací soud s poukazem na uvedenou
právní úpravu dospěl k závěru, že v době vzniku pohledávky žalobkyně na náhradu
podle § 308 obch. zák. platná právní úprava nezakládala zákonné ručení
statutárních orgánů právnické osoby za její závazky pro případ porušení
povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu, žalovaní proto nejsou zákonnými
ručiteli dlužníka za vymáhanou pohledávku. Na tomto závěru by nic nezměnila ani
ta okolnost, že by k porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu na
majetek GUMZU spol. s r.o. skutečně v období od 1. 7. 1996 do 31. 12. 2000
došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila
podle jeho obsahu dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení
spatřuje dovolatelka v nedostatku jejího poučení o možnosti soudu posoudit
žalobní návrh jinak, než kvalifikovala ve svém žalobním návrhu. Soud byl podle
jejího názoru povinen za této situace postupovat v souladu s ustanovením § 118a
odst. 2 o. s. ř. a dovolatelku vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnila
vylíčení rozhodujících skutečností, a poté se zabývat otázkou možnosti
posouzení uplatněného nároku nikoliv z titulu ručení, nýbrž jako náhradu škody
vzniklé dovolatelce, za niž žalovaní odpovídají, tím spíš, že v řízení bylo
prokázáno splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkurzu na
společnost GUMZU spol. s r.o. a současně porušení povinnosti žalovanými podat
návrh na prohlášení konkurzu. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud nevzal v
úvahu postup zákonodárce, který po vypuštění ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., z něhož žalobkyně dovozovala ručitelský závazek žalovaných, upravil v §
3, popř. § 4a zákona o konkurzu a vyrovnání následky nesplnění povinnosti
statutárních orgánů společností podat návrh na prohlášení konkurzu jako
odpovědnost za škodu, a to odpovědnost objektivní. Porušení této zákonné
povinnosti je přitom v příčinné souvislosti se škodou, která v důsledku toho
žalobkyni vznikla. Nelze opomenout, že byť žalobkyně v žalobě uváděla tvrzení o
ručení, jedná se pouze o jazykové vyjádření jejího právního názoru, které
nemusí být pro soud závazné a v daném případě i závazné nebylo. Soud pochybil,
když bez dalšího nepodřadil získané důkazy pod příslušná ustanovení zákona o
konkurzu a vyrovnání a pod příslušná ustanovení obchodního zákoníku o náhradě
škody, když žalobkyně má za to, že zjištěná skutková tvrzení podporují závěr o
porušení povinnosti žalovaných, přičemž toto porušení zákonných povinností je v
příčinné souvislosti se škodou, která vznikla žalobkyni. Žalobkyně navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) provedená
zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných
ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatelka v
posuzované věci uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v nedostatku
jejího poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Současně má za to, že odvolací
soud měl posoudit uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody podle ustanovení
zákona o konkurzu a vyrovnání, resp. podle ustanovení obchodnho zákoníku o
náhradě škody, čímž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.. Dovolací soud, aniž se mohl zabývat rozsudkem
odvolacího soudu z hlediska správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že v
daném případě nevzniklo zákonné ručení žalovaných za závazky GUMZU spol. s r. o., neboť tento právní závěr odvolacího soudu dovolatelka ve svém dovolání
nenapadla, přistoupil k posouzení uplatněných dovolacích důvodů. Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje poučovací povinnost soudu při jednání. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné
po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda
senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez
zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu;
účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem. Soudcův
jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině
povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. O tom, jak tuto poučovací povinnost
poskytnout, dává ustanovení § 118a o. s. ř. zřetelný návod. Toto poučení
spočívá ve výzvě účastníku, aby doplnil svá tvrzení, v poučení, o čem má
tvrzení doplnit, a v poučení o následcích, které nastanou, když této výzvě
nevyhoví. Z ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. však v žádném případě nevyplývá
povinnost předsedy senátu signalizovat ve formě procesního poučení žalobci, že
např. jím podaná žaloba není důvodná, ale že by bylo možno vyhovět jinému
žalobnímu požadavku vycházejícímu ze zcela jiných skutkových tvrzení. Takový
postup by byl ve zjevném rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve
smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by tak
privilegoval některou z procesních stran.
Ve sporném řízení soudu nepřísluší
poučovat účastníků sporu o jejich hmotněprávních nárocích. V posuzované věci nebyl důvod k postupu odvolacího soudu podle § 118a odst. 2
o. s. ř. Povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. k
doplnění vylíčení rozhodných skutečností přichází v úvahu jen v tom případě,
jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových
tvrzení již skrze podanou žalobu učinil, avšak například výsledky dokazování
nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je
zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Tak by tomu mohlo být například tehdy, usiloval-li by účastník skrze tvrzené
skutečnosti o přisouzení náhrady škody na základě skutkové podstaty v § 420
občanského zákoníku, přičemž podle názoru soudu by bylo možno návrhu vyhovět v
důsledku aplikace jiného pravidla chování upravujícího odpovědnost za škodu,
pakliže by žaloba v nezbytném (a v tomto směru soudem avizovaném) rozsahu byla
skutkově doplněna. (Srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 10 Co 469/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, pod
č. SR 3/2006, str. 94, č. sešitu 3/2006). Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nelze
postupovat v případě, kdy si předseda senátu v průběhu řízení učiní úsudek o
tom, že žalobce po věcné stránce nesprávně žaluje, neboť na řešení věci má
nesprávný právní názor, s tím, že pokud by nárok uplatnil skutkově zcela
jinak, bylo by možno takové žalobě vyhovět. V dané věci soud prvního stupně i soud odvolací posuzovaly uplatněný nárok
dovolatelky z titulu ručení žalovaných jako jednatelů společnosti s ručením
omezeným za závazky této společnosti. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení
§ 193 odst. 2 ve spojením s ustanovením § 135 odst. 2 obch. zák. v jeho znění
platném v roce 1996, kdy bylo podle jeho závěru prokázáno splnění podmínek pro
podání návrhu na prohlášení konkurzu na obchodní společnosti GUMZU spol. s
r.o., a tudíž porušení povinnosti žalovaných podat tento návrh, kdežto odvolací
soud dospěl k závěru, že v této věci je rozhodná právní úprava platná nejdříve
ke dni vzniku hlavního závazku, tj. po 31. 7. 2001, kdy již obchodní zákoník
ručení statutárních orgánů obchodních společností za jejich závazky pro případ
porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu neupravoval. Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že úplná a jednoznačná žalobní
skutková tvrzení neumožňují věc posoudit podle uvedeného ustanovení, když
nejsou žádné pochybnosti o tom, že plnění je vymáháno z titulu ručitelského
závazku. Je tedy zřejmé, že odvolací soud neměl důvod poučovat žalobkyni podle
§ 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit
jinak, než podle právního názoru dovolatelky, neboť náhrada škody představuje
jiný skutek (vychází z jiného skutkového základu), než ten, který byl předmětem
tohoto řízení. Občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje. Definice
skutku se v tzv.
řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí
především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení
rozhodujících skutečností (§ 79 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby
bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence by způsobila vady žaloby,
pro kterou nelze v řízení pokračovat). Ve sporném řízení, které je ovládáno
dispoziční zásadou, platí, že žalobou je soud vázán. V návaznosti na to § 153
odst. 2 o. s. ř. soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než
požadoval, nebo aby žalobci sice přiznal požadované plnění, avšak z jiného
skutkového základu (jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Není však
překročením návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí
po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového
právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění [např. by žalobce
požadované plnění považoval po právní stránce za plnění ze smlouvy, ve
skutečnosti však vyplývá z bezdůvodného obohacení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009,
str. 1033)]. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě byl
vylíčením rozhodujících skutečností vymezen skutek tak, že předmětem řízení je
nárok z titulu ručitelského závazku žalovaných a nikoliv z titulu odpovědnosti
za škodu. Žalobkyni tedy nárok z titulu odpovědnosti za škodu přiznán být
nemohl. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je tedy rozsudek odvolacího soudu
správný. Nejvyšší proto dovolání žalobkyně podle § 243b odstavce 2, věty před
středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalovaným žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. června 2010