U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška, ve
věci žalobkyně 1) A.G. Service s.r.o., se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167,
PSČ 411 21, IČO 472 82 550, žalobce 2) L. V., za účasti vedlejšího účastníka
Ing. J. K., všichni zastoupeni JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Washingtonova 25, proti žalované KÁMEN Zbraslav, spol. s r.o., se
sídlem v Praze 5 - Zbraslav, Žitavského 1178, IČO 457 98 222, zastoupené JUDr.
Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o vydání
dobývacího prostoru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm
157/2001, o dovolání žalobců a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 292/2009-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a vedlejší účastník řízení jsou povinni zaplatit společně a
nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388,- Kč do
tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Pavla Sedláčka, advokáta, se
sídlem v Praze 1, Dlouhá 16.
specifikovaných ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli práva k dobývacím
prostorům D. a L. na základě smlouvy o prodeji podniku KAMENOLOM Dobkovičky, s.
p., uzavřené dne 15. 1. 1995 s Fondem národního majetku České republiky.
Následně pak docházelo k převodům práv k dobývacím prostorům na základě
ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného
bohatství (dále jako „horní zákon“), dle kterého může organizace smluvně
převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního
báňského úřadu.
Soud prvního stupně nehodnotil platnost a účinnost těchto převodů, jelikož
žalobci se proti žalované domáhají plnění – vydání věci, kterému není možné
podanou žalobou vyhovět. Dobývací prostor není věc ve smyslu hmotného práva,
kterou by bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí. Na základě § 24 až § 28
horního zákona soud prvního stupně charakterizoval dobývací prostor jako územně
vymezený prostor stanovený pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu
nebo skupiny nerostů rozhodnutí příslušného obvodního báňského úřadu a
opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou byl
zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru se
nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek
stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. To, že dobývací
prostor není věcí v právním slova smyslu, vyplývá, i z pravomoci obvodního
báňského úřadu dobývací prostor stanovit, měnit i rušit. Soud prvního stupně
proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
4. března 2010, č. j. 11 Cmo 292/2009-303, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem
II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením
provedeným soudem prvního stupně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že i když může být dobývací prostor samostatným
předmětem právních vztahů, není věcí ve smyslu § 118 a násl. občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Stanovení dobývacího prostoru je
veřejnoprávním aktem, který zakládá pro adresáta jen oprávnění k dobývání a
přisvojení si vytěženého nerostu. Dobývací prostor je tedy samostatným
předmětem právních vztahů co do oprávnění k těžbě nerostů, nikoli věcí. Žalobní
žádání (vydání dobývacího prostoru) proto nelze postihnout výkonem rozhodnutí.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci a vedlejší účastník řízení
dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládají na § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Jako dovolací důvod uplatňují § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu, že dobývací prostor není věcí v
právním slova smyslu. Místo, kde dochází k těžbě, se nazývá lom, odborně se
místu, kde se nalézá v daném případě výhradní nerost, říká ložisko. Lom i
ložisko se nachází v dobývacím prostoru. Jestliže jakákoli třetí osoba vládne v
dobývacím prostoru a vládne tedy ložisku i lomu, nelze, aby vydala lom či
ložisko, ale musí tato osoba vydat dobývací prostor, tj. prostor, který
zahrnuje naprosto přesně ložisko, tedy i lom, tedy místo, kde dochází k těžbě,
zahrnuje i pozemky, které se rozkládají nad tímto ložiskem. V tomto případě má
těžař silnější právo k pozemkům než samotný vlastník, těžař je dokonce oprávněn
měnit podobu těchto pozemků, a to bez vědomí a souhlasu vlastníka pozemků. Dobývací prostor je možné na zemském povrchu přesně definovat. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
dobývací prostor není věcí ve smyslu občanského práva. Převod dobývacího
prostoru je možný se souhlasem obvodního báňského úřadu a rozumí se jím jen
převod oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska, a ne samotného
dobývacího prostoru. Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je správním
aktem. Proto z povahy nemůže být majetkovým právem, není pozemkem, respektive
parcelou nebo jeho částí, není ani věcí, kterou by bylo možno vydat. Žalovaná
proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněnými osobami, a obsahuje stanovené náležitosti,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci byl dovoláním napaden rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně. V úvahu přichází přípustnost dovolání pouze
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, pokud
dovolací soud – za použití hledisek příkladmo vymezených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu
při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil. Podanou žalobou se žalobci domáhali vydání dobývacích prostorů D. a L. Dovolatelé namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dobývací
prostor není věc ve smyslu § 118 a násl. obč. zák., jejíž vydání by bylo možné
žádat podanou žalobou. Otázkou, na jejímž právním posouzení je rozhodnutí ve věci postaveno, je právní
povaha „dobývacího prostoru“. Dobývací prostor se podle § 25 horního zákona
stanoví pro dobývání výhradního ložiska na základě výsledků průzkumu ložiska
podle rozsahu, uložení, tvaru a mocnosti výhradního ložiska se zřetelem na jeho
zásoby a úložní poměry tak, aby ložisko mohlo být racionálně vydobyto. Jedná se
tedy o územně vymezený prostor pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu
nebo skupiny nerostů vytyčený rozhodnutím příslušného obvodního báňského úřadu
a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou
byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru
se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek
stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Ke stanovení
dobývacího ložiska se váže pouze oprávnění organizace k dobývání výhradního
ložiska v dobývacím prostoru (zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném
dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení obvodním báňským
úřadem). Převedením dobývacího ložiska na jinou organizaci ve smyslu § 27
horního zákona se potom rozumí převedení práva dobývat výhradní ložisko v
dobývacím prostoru, nikoli převedení „vlastnictví“ k dobývacímu prostoru. Dále
je třeba přihlédnout i k tomu, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je
správním aktem vydávaným obvodním báňským úřadem, který má pravomoc dobývací
prostor stanovit, změnit či zrušit. I toto ukazuje, že dobývací prostor není
věcí v právním slova smyslu, jelikož věc ve smyslu § 118 a násl. obč. zák. nevzniká, nemění se, ani nezaniká správním rozhodnutím. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že dobývací
prostor není věcí ve smyslu § 118 a násl. obč. zák., jejíž vydání by bylo možné
požadovat předmětnou žalobou. Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil v napadeném rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem právní
otázka posouzena jinak. Dovolání tudíž není ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
2 500,- Kč [§ 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.) a z částky 588,- Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci a vedlejší účastník řízení dobrovolně společně a nerozdílně
povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na
výkon rozhodnutí.