USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně Bauch, Navrátil s.r.o., identifikační číslo osoby 47450428, se sídlem v Novém Městě nad Metují, Pod Vinicemi 1046, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalované EULER HERMES SA, se sídlem v Bruselu, Avenue des Arts 56, Belgické království, registrační číslo 0403248596, podnikající na území České republiky prostřednictvím EULER HERMES SA, organizační složka, se sídlem v Praze 8, Voctářova 2497/18, identifikační číslo osoby 24181161, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, o zaplacení částky 64 445,11 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 75/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 68 Co 309/2019-256, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 64 445,11 EUR s příslušenstvím jako nedoplatku pojistného plnění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky pod č. 7011404. Součástí této smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky žalované. Žalovaná namítala, že žalobkyni právo na výplatu pojistného plnění nevzniklo, neboť žalobkyně porušila nahlašovací povinnost vyplývající ze Všeobecných pojistných podmínek žalované, jejímž splněním byl vznik práva na výplatu pojistného plnění podmíněn.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 25 C 75/2018-195, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 115,72 EUR s příslušenstvím (výrok I), ve zbývajícím rozsahu 49 329,39 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba v rozsahu 15 115,72 EUR s příslušenstvím zamítá, potvrdil zamítající výrok II rozsudku soudu prvního stupně a změnil výši náhrady nákladů řízení přiznaných žalované výrokem III rozsudku soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a přiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání výlučně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, zda je možno pojistníka, který nemá odborné znalosti v oblasti pojištění, považovat ve vztahu k pojistiteli, jenž v této oblasti odborníkem je, za slabší smluvní stranu. Uvedená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na ní odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že povinnost žalobkyně nahlásit žalované všechny pohledávky vůči svému odběrateli, jehož se pojistná událost týká, byla sjednána dostatečně určitě, a žalobkyně se jí proto měla řídit.
Pokud tak nečinila, nemohlo jí vzniknout právo na pojistné plnění. Uvedené přitom platí bez ohledu na to, zda žalobkyně vůči žalované (ne)vystupovala jako slabší smluvní strana.
Pokud žalobkyně dovoláním napadá pouze hodnocení, že vůči žalované nevystupovala v pozici slabší strany, formuluje tak pro účely dovolacího přezkumu otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu