23 Cdo 749/2019-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně Š.
H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem
v Brně, Jaselská 206/27, proti žalované České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze
1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení
432 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 14/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna
2018, č. j. 54 Co 120/2018-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2017, č. j. 13 C 14/2015-79, jímž soud prvního stupně
ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 432 000 Kč, a výrokem II rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky z důvodu
pojistného plnění z úrazového pojištění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi
účastnicemi dne 14. 5. 2001 poté, kdy dne 24. 4. 2009 utrpěla úraz v autobusu
Dopravního podniku města Brna. Jednalo se o pád a prudký úder do hlavy s
následným bezvědomím, po němž se u žalobkyně rozvinula bipolární afektivní
porucha. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že dne 14. 5. 2001 uzavřely
účastnice pojistnou smlouvu o kapitálovém životním pojištění s pojištěním úrazu
a zdraví, jejíž součástí bylo též úrazové pojištění. Podle všeobecných
pojistných podmínek žalované pro úrazové pojištění tvořících součást této
smlouvy je pojistnou událostí v úrazovém pojištění úraz pojištěného. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o
důvodnosti námitky promlčení žalobkyní uplatněného práva vznesené žalovanou,
neboť podle § 101 a 104 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z. a § 72
odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, je promlčecí doba uplatněného
práva tříletá a počíná běžet za rok po pojistné události. Jelikož bylo mezi
účastnicemi sjednáno, že pojistnou událostí je úraz pojištěného, k němuž u
žalobkyně došlo dne 24. 4. 2009, počala promlčecí doba běžet dne 24. 4. 2010 a
dne 24. 4. 2013 marně uplynula, neboť žalobkyně podala svoji žalobu až dne 14. 4. 2014. Pro počátek běhu promlčecí doby v dané věci není dle odvolacího soudu
rozhodný okamžik ustálení či změny zdravotního stavu žalobkyně. Námitku
žalované neshledal odvolací soud ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná
včas a opakovaně sdělila žalobkyni, že jí požadované pojistné plnění
neposkytne, a žalobkyně tak měla dostatek času k uplatnění svého práva u soudu. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které
považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby práva
na pojistné plnění z úrazového pojištění na základě definice pojistné události,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské socialistické
republiky ze dne 12. 5. 1971 ve věci sp. zn. 6 Cz 54/71, rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 1999 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1229/99 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2014 ve věci sp. zn. 25 Cdo 877/2013. Nesprávnost právního
posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že pojistná událost nemůže být
ztotožněna se vznikem úrazu žalobkyně, nýbrž se vznikem zdravotních následků v
podobě rozvinutí bipolární afektivní poruchy, resp. schizofrenie, k čemuž u
žalobkyně došlo teprve po čtyřech letech od úrazu.
Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně
zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v posouzení otázky
vymezení pojistné události dle sjednané pojistné smlouvy o úrazovém pojištění
uzavřené mezi účastnicemi. V tomto směru však dovolací soud již v usneseních ze
dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 a ze dne 28. 4. 2014 ve věci
sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na
základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních
pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli
stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v
postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl,
např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich
aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění (jež sama dovolacímu
přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají) k
názoru, že účastnice v pojistné smlouvě sjednaly vymezení pojistné události
tak, že pojistnou událostí se rozumí úraz pojištěného, jímž v poměrech
projednávané věci je působení sil při prudkém úderu do hlavy žalobkyně v
autobusu dne 24. 4. 2009, nikterak se závěr odvolacího soudu neprotiví zákonným
výkladovým pravidlům pro právní úkony ve smyslu § 35 obč. zák. Nehledě pak na
to, že účastnice si pojem úrazu jako pojistné události výslovně sjednaly
prostřednictvím všeobecných pojistných podmínek žalované tvořících součást
předmětné pojistné smlouvy tak, že se jím rozumí působení sil (či jiných
skutečností), kterým bylo způsobeno pojištěnému tělesné poškození anebo smrt.
Přičemž ze všeobecných pojistných podmínek žalované dále vyplývá, že smrt,
trvalé následky úrazu či léčení tělesného poškození způsobených úrazem
představují skutečnosti určující výši (celkového) poskytnutého pojistného
plnění v důsledku pojistné události, nikoli však pojistnou událost samotnou. Dovolatelkou citované závěry rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 12. 5. 1971 ve věci sp. zn. 6
Cz 54/71 (v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle § 236 a násl. o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1999 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1229/99 (a obdobně též v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 1. 7. 1998 ve věci sp. zn. 3 Cdon 1411/96) nejsou na projednávanou věc
přiléhavé, neboť se týkaly právní úpravy účinné do 30. 6. 1979, resp. do 23. 4. 1993, podle níž byl předmět závazku úrazového pojištění upraven normativním
právním aktem (vyhláškou ministerstva financí č. 49/1964 Sb., o pojistných
podmínkách pro pojištění osob) a nikoli obsahem smluvního ujednání stran (resp. všeobecnými pojistnými podmínkami pojistitele tvořících součást pojistné
smlouvy) ve smyslu § 788 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2004),
jak tomu je v projednávané věci. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014
ve věci sp. zn. 25 Cdo 877/2013 se pak problematiky závazku úrazového pojištění
nikterak netýká. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní
tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá do všech výroků, posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě
toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.