23 Cdo 782/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce M. R., podnikatele, zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem,
advokátem, se sídlem Praha 7, Letohradská 755/50, proti žalované ALFATECH
s.r.o., se sídlem Praha 9 - Čakovice, Dyjská 845, PSČ 19600, identifikační
číslo osoby 61857491, zastoupené JUDr. Dorotou Líbalovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem Praha 2, Šubertova 4, o zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 10/2013, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2014, č. j. 3 Cmo 180/2014-93,
Dovolání se odmítá.
příslušenstvím a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. k dalšímu řízení se závěrem, že nejsou dány podmínky pro potvrzení rozsudku
podle § 219 o. s. ř. nebo změnu rozsudku podle § 220 o. s. ř., trpí-li rozsudek
soudu takovými vadami, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a když za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Odvolací soud
vytkl soudu prvního stupně, že uplatněný nárok posuzoval jako nárok na výplatu
odměny z mandátní smlouvy, přičemž pominul, že žalobce se domáhá náhrady škody
– ušlého zisku ve výši původně sjednané odměny s tvrzením, že škoda mu měla být
způsobena činností žalované, a to porušením jejího závazku z mandátní smlouvy
ze dne 4. 1. 2010, kdy v důsledku neplatné výpovědi ze dne 25. 4. 2012 nemohl
pro nedostatek součinnosti žalované v období od května do července 2012
vykonávat další činnosti, k nimž se ve smlouvě zavázal. Odvolací soud uzavřel,
že soud prvního stupně pochybil v právním posouzení věci a nesprávně použil pro
svůj právní závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dovolání s tím, že jej
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jejího názoru by měla
být řešená procesněprávní otázka v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2007, sp. zn. 26 Odo 149/2006, řešena jinak. V uvedeném rozhodnutí dospěl
dovolací soud k závěru, že pokud odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu
prvního stupně přesto, že odvolání proti němu bylo vzato zpět (jako se stalo i
v posuzovaném případě), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka se domnívá, že tato vyřešená právní
otázka procesního práva by měla být řešena ne jako jiná vada řízení, která sama
o sobě nezakládá přípustnost dovolání, ale jako nesprávné právní posouzení
procesních norem, jestliže soud aplikoval nesprávné ustanovení o. s. ř., neboť
za situace, kdy odvolatel vzal odvolání částečně zpět, místo toho, aby v
rozsahu zpětvzetí odvolání řízení podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k dalšímu
řízení. Dovolatelka má za to, že pokud platné ustanovení § 237 o. s. ř.
připouští dovolání i pro posouzení otázek procesního práva, je dovolání pro
uvedené nesprávné posouzení otázky procesního práva, týkající se nesprávného
rozhodnutí o zpětvzetí odvolání, přípustné.
Dovolatelka je dále přesvědčena, že dovolání je přípustné i proto, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, a
nesprávně věc uplatněnou žalobou posoudil.
Dovolatelka navrhla, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak,
že řízení se v rozsahu zrušujícího výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl
zrušen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zastavuje, a v rozsahu,
jímž bylo rozhodnuto o zrušení výroku soudu rozsudku prvního stupně o náhradě
nákladů řízení, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v
témže rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalované se žalobce ztotožnil s námitkami žalované, že
odvolací soud nevzal vůbec na vědomí částečné zpětvzetí žaloby a místo toho,
aby aplikoval § 207 odst. 2 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, což považuje za nesprávný postup soudu, a dává
na zvážení dovolacímu soudu řešení této procesní situace. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení odvolacího
soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože neshledal, že by ve smyslu §
237 o. s. ř. měla být právní otázka vyřešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 149/2006, řešena jinak. Nejvyšší soud setrvává
na svém právním závěru, ke kterému dospěl v uvedeném rozhodnutí, že za situace,
kdy odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně přesto, že
odvolání proti němu bylo vzato zpět (jako se stalo i v posuzovaném případě),
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud nepřisvědčil dovolatelce, že se v takovém případě nejedná o jinou
vadu řízení, ale o nesprávné právní posouzení spočívající v aplikaci nesprávné
právní normy. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky
ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení,
které dovolatelka spatřuje ve vadném procesním postupu odvolacího soudu,
nepostupoval-li soud podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a při částečném zpětvzetí
odvolání řízení (v tomto rozsahu zpětvzetí) řízení nezastavil. Uvedenými
námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Považuje-li dovolatelka dovolání za přípustné i proto, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, je třeba
konstatovat, že odvolací soud se od poukazované judikatury neodchýlil, pouze
dospěl k závěru, že toto rozhodnutí použité soudem prvního stupně na podporu
jeho právního závěru o zamítnutí nároku na odměnu z mandátní smlouvy nedopadá. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř.