23 Cdo 812/2025-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Ivanou Pazderskou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Protzkarova 51, proti žalované M. R., zastoupené Mgr. Martinem Hrabcem, advokátem se sídlem ve Strážnici, Za Valy 1863, o zaplacení částky 932.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 171/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 12. 2024, č. j. 60 Co 266/2024-128, takto:
Dovolání se odmítá.
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 60 Co 266/2024-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Dle dovolatele jde o otázku, zda „opětovné doručení platebního rozkazu, v němž bylo žalované v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. uloženo, aby se ve věci ve stanovené lhůtě písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení, má za důsledek nesplnění podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. a faktické založení nové (další) lhůty žalované k vyjádření se uložené jí výzvou dle § 114b o. s. ř., a to za situace, (a) kdy po skončení konkursu na žalovanou a rozhodnutí o pokračování v soudním řízení byla žalovaná soudem řádně usnesením poučena s odkazem na konkrétní zákonné ustanovení o tom, že jestliže se v přerušeném řízení pokračuje, lhůty počínají běžet znovu, a konkrétně byla poučena i o tom, že se nový běh lhůt vztahuje i na lhůty stanovené v elektronickém platebním rozkazu, (b) kdy se bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě (ani původní ani znovu běžící po pokračování v řízení) na výzvu dle § 114b o. s. ř. včas nevyjádřila a ani ve stanovené soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, (c) kdy tak v souladu s ustanovením § 153a odst. 3 o. s. ř. se má za to, že žalovaná nárok, který je proti ní uplatňován, uznala (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), (d) kdy postup podle § 114b o. s. ř. ani podle § 153a o. s. ř. není vyloučen“.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítnul.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1154/96, (které přebírá dále např. dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3160/2006), dle kterého okolnost, že soud prvního stupně přehlédl, že rozhodnutí o odvolání již bylo účastníkům doručeno odvolacím soudem a rozhodnutí jim znovu doručil, nemá na běh dovolací lhůty žádný vliv; opětovné doručení téhož rozhodnutí proto účastníkům novou (další) lhůtu k podání dovolání nezakládá.
13. Uvedený závěr, dle kterého opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí účastníku novou (další) lhůtu k podání opravného prostředku nezakládá, pak dovolací soud rozvinul dále v usnesení ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000, uveřejněném pod číslem 39/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že na další průběh odvolacího řízení však vliv má. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli), mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku.
14. Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže na ni přiměřeně odkázal, a dovodil, že v poměrech věci zde vedené mělo opětovné doručení na další průběh řízení vliv, neboť u žalované byla vyvolána představa, že svým procesním povinnostem dostála, a že jí běží lhůta k podání odporu a vyjádření ve věci a tyto podala ve lhůtě počítané od onoho nového (opětovného) doručení.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu