23 Cdo 820/2022-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Gašpin Morava s. r. o. se sídlem ve Štítině, Hlavní 210, PSČ 747 91, IČO 02203618, zastoupené Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem se sídlem v Opavě, Solná 447/27, PSČ 746 01, proti žalované Peťanovo s. r. o. se sídlem v Jamné, Lipina 6, PSČ 588 27, IČO 06618642, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, PSČ 586 01, o zaplacení částky 121 443,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 111 C 46/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 27 Co 87/2021-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 2021, č. j. 111 C 46/2019-180, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 27 Co 87/2021-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku uznání závazku částečným plněním. Konkrétně šlo o to, zda tím, že žalovaná dne 3.
9. 2019 zaplatila částku 480 640,50 Kč pod variabilním symbolem 2019004 (který byl shodný s číslem faktury ze dne 26. 8. 2019 na částku 108 900 Kč), došlo podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), k uznání závazků vyplývajících z dalších faktur vystavených žalobkyní. Dovolatelka namítala, že odvolací soud dovodil, že nelze dojít k závěru, že platbou (resp. přeplatkem) faktury č. 2019004 žalovaná uznala i zbývající faktury, aniž by blíže zohlednil další okolnosti.
Poukázala na to, že pokud žalovaná plnila na sporné závazky, aniž by faktury č. 2019001, 2019002, 2019003, 2019004 vrátila žalobkyni k přepracování, ačkoli jiné faktury žalobkyni k přepracování vracela, a současně nevznesla žádné námitky, je na místě aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3274/2018, podle něhož námitky přednesené až v reakci na vyvolaný soudní spor lze považovat za účelové jednání, které není způsobilé zpochybnit uznání závazku. Podle dovolatelky proto skutečnost, že žalovaná plnila na faktury č. 2019001, 2019002, 2019003, 2019004 pod jedním variabilním symbolem č. 2019004, měla za následek uznání všech závazků.
Namítala, že na žalovanou mělo v důsledku fikce uznání přejít důkazní břemeno a měla to být ona, kdo měl prokazovat, proč vznesla své námitky s takovým časovým odstupem po provedených platbách a až v reakci na výzvu žalobce k uhrazení zbytku částky. Dovolatelka dovozovala to, že došlo k uznání dluhu, i z ustanovení § 1933 odst. 1 o. z., neboť žalovaná plnila na závazky, aniž by je blíže specifikovala, a žalobkyně proto měla možnost plnění zařadit podle pravidel § 1933 odst. 1 o. z. Na uvedeném nemůže nic změnit ani e-mailová komunikace z listopadu 2018, neboť samotná fakturace proběhla až v srpnu 2019 a platba žalované bez námitek zakládá uznání závazku a činí ho nesporným.
Další námitka dovolatelky se týkala toho, že odvolací soud nařídil jednání, aniž by respektoval omluvu účastníků řízení, rozhodl v jejich nepřítomnosti a tím jim odňal možnost účastnit se jednání odvolacího soudu. V řešené věci právní zástupce žalované požádal o odročení jednání, neboť mu vyšel pozitivní antigenní test na nemoc covid-19 a podstoupil PCR test, jehož výsledek by mu byl znám až v den nařízeného jednání.
Odvolací soud jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl, neboť zástupce žalované tvrzený důvod neosvědčil (nepředložil doklad o provedení antigenního testu a doklad o PCR testu byl soudu doručen až po proběhlém jednání) a dále z důvodu, že netvrdil, zda za sebe může zajistit substituci. Právním zástupcem žalované byl uvědomen i právní zástupce žalobkyně, který z důvodu ochrany svého zdraví rovněž požádal o odročení jednání. Tím, že odvolací soud nevyhověl návrhu obou účastníků na odročení jednání, a rozhodl v jejich nepřítomnosti, porušil dle názoru dovolatelky právo obou účastníků na spravedlivý proces.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Nejvyšší soud se k otázce, za jakých okolností má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z., vyjádřil například v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019. V něm dospěl mimo jiné k tomu, že závěry judikatury týkající se otázky uznání dluhu částečným plněním formulované v režimu právní úpravy účinné do 1.
1. 2013 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006), se uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Nastane-li tedy částečné plnění na dluh, je třeba se dále zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054 odst. 2 o.
z. Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde.
Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládá dluh za uhrazený).
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda žalovaná platbou ze dne 3. 9. 2019 provedenou pod variabilním symbolem 2019004 (shodným s číslem jedné z faktur vystavených žalobkyní) uznala i zbývající závazek fakturovaný ostatními fakturami, neodchýlil od výše citovaných závěrů rozhodovací praxe. Odvolací soud správně zohlednil okolnosti, z nichž bylo možné usoudit, že předmětným plněním žalovaná neuznala zbytek dluhu. Šlo zejména to, že v řízení bylo prokázáno, že si strany sjednaly za převod pizzerie úplatu v celkové výši 1 180 000 Kč a zároveň nebylo prokázáno, že by tato částka měla být navýšena o DPH, jak tvrdila žalobkyně.
Při takto zjištěném skutkovém stavu věci nelze dospět k závěru, že žalovaná platbou ze dne 3. 9. 2019 ve výši 480 640,50 Kč uznala dluh vyplývající ze zbývajících faktur vystavených žalobkyní, které v součtu přesahovaly sjednanou výši celkové úplaty. V řízení totiž nebylo sporu, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku 600 000 Kč a podle dohody účastníků dále zaplatila společnosti BUNCOL, s. r. o., částku 99 359,50 Kč, a následně žalobkyni částku 480 640,50 Kč. Poslední úhrada ze strany žalované v součtu s jejími ostatními platbami pak dovršila právě výši celkové sjednané úplaty, tj. 1 180 000 Kč. Z toho, že žalovaná doplatila zbývající přesnou částku chybějící do úhrady celkové výše sjednané úplaty, nelze dovozovat, že takovým jednáním žalovaná uznala další závazky, které žalobkyně fakturovala nad rámec celkové úplaty sjednané mezi stranami.
Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v projednávané věci žalovaná doplatila zbývající částku s tím, že tímto pokládala celkový dluh za uhrazený (viz výše citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). Námitkám dovolatelky, podle nichž na uznání zbytku závazku bylo možné usuzovat proto, že žalovaná po platbě částky 480 640,50 Kč dne 3. 9. 2019 nevznesla námitky proti zbývajícím fakturovaným částkám, nelze přisvědčit, neboť ze skutkových okolností případu (viz předchozí odstavec) vyplývá, že plnění žalované označené variabilním symbolem jedné z faktur (2019004) směřovalo toliko k přesnému doplatku částky chybějící do zaplacení celkové stranami sjednané úplaty (1 180 000 Kč).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku týkající se konkludentního uznání zbytku dluhu částečným plněním posoudil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitka dovolatelky týkající se toho, že odvolací soud k žádosti zástupce žalované neodročil jednání a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud se vadami řízení zabývá v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto dovolací soud podotýká, že dovolatelka (žalobkyně) byla odvolacím soudem předem telefonicky informována o tom, že žádosti žalované o odročení jednání nebude vyhověno; předem tedy věděla, že jednání proběhne. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu