23 Cdo 820/2025-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) L. B., a žalobkyně b) A. B., obou zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované Z. B., zastoupené Mgr. Živanou Petrlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Slovákova 359/10, pro neúčinnost smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 345/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2024, č. j. 69 Co 163/2024-298, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 20 C 345/2022-247, určil, že darovací smlouva ze dne 29. 10. 2020, na základě které M. B. převedl na žalovanou vlastnická práva k nemovitým věcem tam specifikovaným, je vůči žalobkyni a) a žalobkyni b) právně neúčinná (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok IV).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně a) a b) domáhaly určení, že darovací smlouva ze dne 29. 10. 2020 uzavřená mezi žalovanou a M. B., jejímž předmětem byl převod vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „darovací smlouva“), je vůči nim právně neúčinná. M. B. (dále jen „dlužník“) je otcem žalobkyň, přičemž neplnil svou vyživovací povinnost vůči žalobkyním. Žalobkyně mají vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku stanovenou exekučním titulem, a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2021, č. j. 0 P 351/2020-215, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 7. 2021, č. j. 0 P 351/2020-220. Výše vymáhané pohledávky činila ke dni vydání exekučního příkazu 841 205,54 Kč (bez nákladů exekučního řízení pak částku 695 756,44 Kč). V době existence vymahatelné pohledávky měl dlužník převést předmětné nemovitosti darovací smlouvou na svou partnerku (žalovanou). V důsledku převodu vlastnictví nemovitostí se výrazně zmenšil majetek dlužníka, žalobkyně tak byly kráceny na úplném uspokojení své pohledávky na výživném a požadují proto určení, že je darovací smlouva vůči nim neúčinná.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 69 Co 163/2024-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (první výrok), změnil jej ohledně výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně měly vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, přičemž v době existence této pohledávky dlužník bezúplatně převedl na žalovanou předmětné nemovitosti. Žalovaná pak dle odvolacího soudu netvrdila žádné skutečnosti podstatné pro uplatnění výjimky z relativní neúčinnosti právního jednání ve smyslu § 591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Žalovaná rovněž podle odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že v době právního jednání, kterým měly být žalobkyně kráceny, existoval ještě jiný majetek ve vlastnictví dlužníka, který by byl dostačující k uspokojení pohledávky žalobkyň. Pokud existenci takového majetku tvrdila až v jednání před odvolacím soudem, jsou takto navržené důkazy, s odkazem na princip neúplné apelace podle § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v rozporu s účinky koncentrace řízení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to (i) jestliže označil nově předložené důkazy žalované v odvolacím řízení za nepřípustné a v rozporu s účinky koncentrace řízení. Dále shledává dovolání přípustné pro řešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to (ii) právní posouzení situace, v níž je vůči žalované fakticky vymáhána povinnost napravovat nečinnost, tj. nezákonný postup exekutora jako orgánu veřejné moci, a (iii) otázku posouzení dopadu § 159a o. s. ř. na právní postavení jiné osoby, která není právním nástupcem účastníka řízení ani v postavení účastníka řízení nebyla. Dovolatelka dále namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jestliže odvolací soud neshledal procesní vady před soudem prvního stupně (zejm. přítomnost matky žalobkyň u řízení) za podstatné, a že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřily.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka namítá, že podanou žalobou je vůči ní vymáhána povinnost napravovat nečinnost exekutora. Dle jejího tvrzení exekutor nezajistil obchodní podíl dlužníka ve společnosti B. s. r. o. a neprovedl ani mobiliární exekuci na majetek dlužníka v místě jeho pobytu. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud s touto její argumentací v napadeném rozhodnutí nevypořádal.
13. Odvolací soud se otázkou týkající se nečinnosti exekutora, kterou žalovaná formulovala v dovolání, nezabýval (zabývat nemusel) a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezaložil, neboť činnost exekutora není podmínkou neúčinnosti právního jednání podle § 591 o. z. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
14. Jestliže dovolatelka svou argumentací tvrdí, že dlužník měl jiný majetek, který mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobkyň, pak již odvolací soud dospěl k závěru, že takové tvrzení bylo vzneseno až po nastoupení účinků koncentrace řízení a soudy k takovému tvrzení již nemohou přihlížet.
15. Rovněž otázka (iii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka v odůvodnění otázky namítá, že odvolací soud (či soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal) v napadeném rozhodnutí bez dalšího vyšel pouze z opatrovnického spisu a závěrů, které byly učiněny v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 P 351/2020. Dovolatelka namítá, že rozsudek ve zmíněném řízení je ve smyslu § 159a o. s. ř. závazný jen pro účastníky řízení, nikoliv pro dovolatelku, přičemž v další argumentaci pak rozporuje závěry, které soud v řízení o úpravu péče a výživného učinil.
16. Na takové otázce však napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud neučinil závěr, že by rozhodnutí v řízení o úpravu péče a výživného bylo pro dovolatelku zavazující. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 351/2020-215, bylo mimo jiné rozhodnuto o výši dlužného výživného a odvolací soud (popř. soud prvního stupně) k němu přistupoval toliko jako k důkaznímu prostředku prokazujícímu výši a vykonatelnost pohledávky žalobkyň vůči dlužníku. K povinnosti dovolatele vymezit v dovolání otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, viz výše (bod 13 tohoto usnesení).
17. Jestliže dovolatelka položenou otázkou rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu, pak pomíjí, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka navíc pouze opakuje argumentaci, kterou předložila již odvolacímu soudu a která představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů.
18. Ačkoliv pak dovolatelka staví otázku (i) týkající se koncentrace řízení jako otázku procesního práva, u jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představuje tato otázka námitku vady řízení. Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v dané věci není.
19. Pouze nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že předložení důkazů sloužících k prokázání existence jiného majetku ve vlastnictví dlužníka, z něhož by mohla být uspokojena pohledávka žalobkyň, až v odvolacím řízení, představuje výjimku z koncentrace řízení ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. Dovolatelka těmito tvrzeními nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž tvrdí nové skutečnosti, které netvrdila v řízení před soudem prvního stupně.
20. Dovolatelka dále namítá vady řízení v podobě nevypořádání se odvolacího soudu s vadami, které měly stihnout řízení před soudem prvního stupně, a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. I těmito vadami by se dovolací soud zabýval až v případě, že by dovolání bylo přípustné, což v dané věci není.
21. Dovolatelka rovněž namítá, že nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dovolatelka však neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
22. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje; nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
23. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
24. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu