23 Cdo 856/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce CHRIST CAR WASH s. r. o., se sídlem Koterovská 175, Plzeň, IČ 252
01 581, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem se sídlem Veverkova
1, Plzeň, PSČ 301 00, proti žalovanému VYSTAV, spol. s r. o., se sídlem
Nemojany 227, Luleč, IČ 454 75 229, o zaplacení 1,235.115,- Kč s přísl., vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 162/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2009, č. j. 14 Cmo
26/2009-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září
2009, č. j. 14 Cmo 26/2009-141, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 7 Cm 162/2004-83,
rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci 1,235.115,- Kč s 3% úrokem z
prodlení ode dne 12. 5. 2003 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen
nahradit žalobci náklady řízení ve výši 114.979,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně po provedení dokazování vyšel především ze zjištění, že
mezi žalobcem jako zájemcem a žalovaným jako zprostředkovatelem byla uzavřena
smlouva o zprostředkování ze dne 15. 7. 1999, ve které se žalovaný zavázal, že
bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měl žalobce příležitost uzavřít
smlouvou o koupi technologie mycí linky osobních automobilů zn. CHRIST se
společností ČSAD Vyškov a. s. a žalobce se zavázal zaplatit žalovanému
dohodnutou provizi, a dále že mezi žalobcem jako objednatelem a žalovaným jako
zhotovitelem byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 10. 9. 1999 na provedení
stavebních úprav haly a technické místnosti mycí linky osobních automobilů dle
podkladů objednatele za podmínek stanovených ve smlouvě. Soud prvního stupně
dále zjistil zejména ze zprávy Finančního úřadu v Plzni z 27. 3. 2003 i
výslovného prohlášení žalovaného, že žalovaný na základě těchto smluv žalobci
plnění neposkytl, když své závazky z obou smluv nesplnil. Přesto žalobce
žalovanému předmětné faktury č. 99152 z 16. 11. 1999 za stavební práce v částce
546.000,- Kč a č. 99153 z 23. 11. 1999 za zprostředkovatelskou činnost ve výši
689.115,- Kč proplatil. Soud na základě uvedeného dovodil, že přijetím těchto
částek došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen ve
smyslu § 451 odst. a § 458 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“)
žalobci vydat. Námitku žalovaného, že v daném rozsahu plnil Ing. V. jako třetí
osobě soud neuznal a jako bezpředmětnou označil i námitku promlčení s tím, že
promlčecí lhůta činila podle § 397 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“)
čtyři roky a žaloba byla podána včas v rámci této lhůty. Soud prvního stupně tudíž žalobu posoudil jako oprávněnou, včetně
odpovídajících úroků z prodlení. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a uložil
žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 60.071,20 Kč (výrok II.) a
dále náhradu nákladů odvolacího řízení 123.915,90 Kč (výrok III.). Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání
žalovaného je důvodné. Odvolací soud konstatoval, že tvrzení žalobce a
žalovaného o projevech jejich vůle při uzavírání obou předmětných smluv jsou
protichůdná a k objasnění vůle stran vyslechl svědka Ing. J. V., jak navrhoval
žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně. Svědeckou výpovědí tohoto
svědka, který smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla mycí linky CHRIST C 110,
patrně podepisoval jako předseda představenstva ČSAD Vyškov a. s. (na straně
odběratele), nebylo podle odvolacího soudu prokázáno tvrzení žalovaného, že
žalobce vědomě se žalovaným uzavřel smlouvu o zprostředkování z 15. 7. 1999 a
smlouvu o dílo z 10. 9.
1999 a vědomě platil žalovanému faktury vystavené na
základě těchto smluv, přestože věděl, že žalovaný na základě smluv neplnil. Shodně se stanoviskem žalobce proto odvolací soud dospěl k závěru, že obě
uvedené smlouvy není možno hodnotit jako neplatné pro nedostatek vůle účastníků
k jejich uzavření, ať již ze strany žalobce anebo ze strany žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že žalovanému
bezdůvodné obohacení na úkor žalobce nevzniklo. Žalobce poukazoval na to, že
žalovanému zaplatil v obou případech bez právního důvodu, když sám žalovaný v
daňovém řízení i v průběhu tohoto sporu prohlásil, že faktury, které žalobce
žalovanému proplatil, byly vystaveny na fiktivní plnění a tudíž žalovaný
žalobci žádné odpovídající plnění neposkytl. Z toho však podle názoru
odvolacího soudu neplyne, že bylo placeno bez právního důvodu. Žalobce trvá na
platnosti obou smluv a neuvedl, že by od některé z těchto smluv odstoupil pro
prodlení žalovaného s plněním. Odvolací soud uzavřel, že plnění podle předmětných smluv nelze hodnotit z
hlediska § 451 odst. 2 obč. zák. jako majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl. Tyto platby pak nelze podle ustáleného výkladu cit. ustanovení hodnotit ani jako majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle zprostředkovatelské smlouvy z 15. 7. 1999 vznikl žalovanému nárok na
provizi v případě, že bude mezi žalobcem a ČSAD Vyškov a. s. uzavřena smlouva
na dodávku mycí linky CHRIST C 110, k čemuž skutečně došlo smlouvou o dílo,
uzavřenou mezi žalobcem a ČSAD Vyškov a. s. dne 20. 9. 2009, o níž nelze dospět
k závěru, že byla uzavřena bez součinností žalovaného. Podle této smlouvy o
dílo ze dne 20. 9. 1999 měly být v ceně dodávky mycí linky zahrnuty stavební
práce spojené s přestavbou mycí haly a technické místnosti v hodnotě cca
500.000,- Kč bez DPH. Jestliže tedy žalobce uzavřel dne 10. 9. 1999 s žalovaným
smlouvu o dílo na stavební úpravy haly a technické místnosti mycí linky
osobních automobilů a takové stavební úpravy provedeny byly, nelze dovodit, že
by se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Bezdůvodné obohacení
žalovanému mohlo vzniknout na úkor toho, kdo úpravy provedl, či toho, kdo je
zaplatil. To však nebylo objasněno ani svědeckou výpovědí. Poznámka na nabídce
mycí linky (ve vztahu mezi žalobcem a ČSAD Vyškov) nasvědčuje tomu, že částka
za úpravy haly byla zahrnuta do ceny mycí linky. To, že nebylo objasněno, kdo
potřebné stavební úpravy reálně prováděl, nemá na posouzení věci vliv. Odvolací soud z uvedených důvodů nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení
posoudil jako neoprávněný a podle § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního
řádu (dále též „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání ze dne 21. 12. 2009, které doplnil
podáním ze dne 11. 3. 2011, z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a dále proto, že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Podle mínění dovolatele odvolací soud považoval za právní důvod uskutečněných
plateb smlouvy, a to smlouvu o zprostředkování a smlouvu o dílo, a se zřetelem
k tomu, že právní důvod neodpadl, tj. že smlouvy nebyly zrušeny, soud
nespatřoval v uskutečněných platbách bezdůvodné obohacení. Takové právní
posouzení je podle dovolatele nesprávné.
Dovolatel v dovolání dále uvedl, že podle § 548 odst. 1 věta druhá obch. zák.
vzniká nárok na cenu díla zhotoviteli provedením díla, a podle § 644 spolu s §
647 odst. 1 druhá věta obch. zák. u zprostředkovatelské smlouvy nárok na
provizi nevznikne, dokud zprostředkovatel nějakou součinnost při uzavírání
smlouvy, jež je předmětem zprostředkování, neposkytne. V obou případech je tedy
vznik nároku na cenu resp. na provizi podmíněn existencí tzv. komplexní právní
skutečnosti, tzn. souběhem právního důvodu spočívajícího ve smlouvě s právním
důvodem spočívajícím ve splnění povinnosti zhotovitele resp. zprostředkovatele
provést dílo resp. zprostředkovatelskou činnost. V řízení rovněž nebyl zjištěn,
(a soud ani v odůvodnění rozhodnutí neuvádí), nedostatek součinnosti na straně
žalovaného jako zprostředkovatele.
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že v řízení nebylo vyjasněno, zda byly či
nebyly stavební úpravy provedeny, resp. nebylo to ani předmětem zkoumání
soudem. Úvahu soudu, že okolnost, kdo úpravy provedl, není rozhodná, dovolatel
odmítá, neboť náznaky existence právního vztahu mezi žalovaným jako bezdůvodně
obohaceným a neznámým třetím subjektem, který měl úpravy provést, stejně jako
mezi žalovaným jako bezdůvodně obohaceným a neznámým třetím subjektem, který
měl úpravy zaplatit, jsou nesrozumitelné, nehledě na to, že právě žalobce
(dovolatel) je tou osobou, která úpravy zaplatila.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na
daný případ se vztahuje zákonná úprava dovolání, obsažená v občanském soudním
řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve znění novely,
provedené zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od 1. 7. 2009 (srov. přechodné
ustanovení v bodu 12. čl. II cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vyhlášeno (vydáno) dne 16. 9. 2009.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o.
s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností podaného dovolání,
poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) a konstatoval, že v posuzovaném
případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňuje dva dovolací důvody, a to nesprávné právní posouzení věci a
dále, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkové zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 241a odst. 3 o. s. ř., dovolatel
nekonkretizuje skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání lze dovodit, že
dovolatel měl na mysli skutečnost, že sám žalovaný v řízení tvrdil, že žalobci
žádné odpovídající plnění na obě předmětné smlouvy tj. na smlouvu o
zprostředkování a smlouvu o dílo z 10. 9. 1999, neposkytl.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že podle smlouvy o
zprostředkování ze dne 15. 7. 1999 vznikne žalovanému nárok na provizi tehdy,
bude-li mezi žalobcem a ČSAD Vyškov uzavřena smlouva na dodávku mycí linky
CHRIST C 110. Mezi těmito stranami byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 20. 9.
1999, přičemž odvolací soud uvedl, že „nelze dospět ani k závěru, že by smlouva
o dílo z 20. 9. 2009 (správně 20. 9. 1999) mezi žalobcem a ČSAD Vyškov, a. s.,
byla uzavřena bez součinnosti žalovaného.“ Z toho vyplývá, že odvolací soud
dospěl k závěru, že smlouva o dílo z 20. 9. 1999 byla uzavřena, na rozdíl od
závěru soudu prvního stupně a tvrzení účastníků řízení, za součinnosti
žalovaného. Provizi ve výši 689.115,- Kč žalobce žalovanému uhradil (viz
faktura č. 99153 ze dne 26. 11. 1999).
V posuzovaném případě, jak bylo již uvedeno, soud prvního stupně dospěl na
základě shodných tvrzení stran, že žalovaný podle uvedených smluv plnění
žalobci neposkytl, resp. žalovaný tvrdí, že žádnou zprostředkovatelskou činnost
žalobci neposkytl a taktéž, že neprovedl žádné stavební práce.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním,
ohledně činnosti žalovaného při uzavření smlouvy o dílo z 20. 9. 1999, než
která učinil soud prvního stupně. V takovém případě je nezbytné postupovat
podle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř., tj. dosud provedené důkazy zopakovat, což
odvolací soud, jak to vyplývá ze spisu, neprovedl, popř. při hodnocení důkazů
nevycházel ze shodných tvrzení účastníků, že žalovaný na předmětnou smlouvu o
zprostředkování ničeho neplnil.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou dle ust. §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť nebylo dodrženo ust. § 213 odst. 2 o. s.
ř. a taktéž lze konstatovat, že skutkový závěr odvolacího soudu nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.).
K druhému důvodu dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud
uvádí následující.
Odvolací soud, pokud jde o smlouvu o dílo ze dne 10. 9. 1999, uzavřenou mezi
žalobcem a žalovaným, uzavřel, že stavební úpravy haly dle předmětné smlouvy
byly provedeny, a proto „nelze dovodit, že by se žalovaný bezdůvodně obohatil
na úkor žalobce.“ a kdo „potřebné stavební úpravy provedl, nemá na posouzení
věci vliv.“ Za stavební práce uhradil žalobce žalovanému částku 546.000,- Kč na
základě faktury č. 99152 ze dne 16. 11. 1999.
Dovolateli je nutno dát za pravdu v právním názoru, že právním důvodem pro
zaplacení ceny za dílo není smlouva o dílo samotná (její existence), nýbrž
provedení díla, a teprve tehdy vzniká nárok na zaplacení ceny (srov. § 548
odst. 1 věta druhá obch. zák.). Smlouva o dílo je sice předpokladem (nezbytnou
podmínkou) pro vznik nároku na zaplacení ceny, avšak nárok na zaplacení ceny
vzniká až provedením díla, sjednaného jako předmět smlouvy, a to zhotovitelem,
popř. jeho subdodavatelem.
Vzhledem k tomu není správný názor odvolacího soudu, že není rozhodné, kdo
stavební práce provedl a že nelze dovodit, že by se žalovaný, pokud neplnil na
základě smlouvy o dílo z 10. 9. 1999, přijetím ceny díla bezdůvodně neobohatil.
Předpokladem vzniku práva na zaplacení díla, jak bylo uvedeno, je především
provedení díla zhotovitelem či jeho subdodavatelem. Nebylo-li dílo zhotovitelem
provedeno, nemůže mu vzniknout právo na zaplacení ceny díla a byla-li cena
uhrazena, bylo plněno bez právního důvodu.
Pokud jde o vznik nároku na zaplacení provize u smlouvy o zprostředkování,
nárok na úplatu (provizi) vzniká uskutečněním zprostředkovatelské činnosti
zprostředkovatelem, která byla ve smlouvě sjednána jako předmět smlouvy (srov.
§ 642, § 644, § 647 odst. 1 obch. zák.). Zprostředkovateli vzniká nárok na
provizi zejména tehdy, byla-li uzavřena smlouva, jež je předmětem
zprostředkování (§ 644 obch. zák.) Nebyla-li provedena sjednaná
zprostředkovatelská činnost (součinnost), zejména pokud byla smlouva třetí
osobou uzavřena bez součinnosti zprostředkovatele, nárok na provizi nevzniká, i
když smlouva o zprostředkování byla uzavřena. Pro nárok na zaplacení provize je
smlouva jen základním předpokladem a dále musí nastoupit další skutečnost
(zejména uzavření smlouvy s třetí osobu činností zprostředkovatele).
Nejvyšší soud musel s ohledem na výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu