23 Cdo 873/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně L. s. s. s.r.o., zastoupené JUDr. M. F., advokátkou, proti
žalované D., spol. s r.o., zastoupené Mgr. M. V., advokátem, o zaplacení 185
196 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp.
zn. 37 Cm 138/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 24. září 2008, č.j. 4 Cmo 5/2008-77, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č.j. 4 Cmo 5/2008-77, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zaplacení 185 196 Kč zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi
účastníky byla platně sjednána smlouva o dílo podle § 536 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) s řádně sjednanou cenou díla, termínem dokončení díla
dne 30.5.2000 a dohodnutou smluvní pokutou pro případ prodlení zhotovitele
(žalované) s dokončením díla, a to ve výši 1,5% denně z objemu nedokončených
prací. Vyšel ze zjištění, že dílo bylo protokolárně předáno a převzato dne
25.7.2000 a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle smlouvy je
důvodné požadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty za prodlení s dokončením
díla.
Ztotožnil se soudem prvního stupně, že vznesená námitka promlčení nároku na
zaplacení smluvní pokuty je neoprávněná v části týkající se zaplacení smluvní
pokuty od 31.5.2000 do 15.6.2000, byť byla žaloba podána 30.5.2005, neboť ve
stejné věci žalobkyně podala žalobu již 16.6.2004, toto řízení bylo pravomocně
ukončeno dne 29.3.2005, a tudíž k podání žaloby byl promlčen jen nárok
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty do 15.6.2000. Vzhledem k probíhajícímu
řízení o nároku, o němž nebylo meritorně rozhodnuto (nárok na smluvní pokutu od
31.5.2000 do 15.6.2000) došlo v souladu s § 405 odst. 2 obch. zák. k
prodloužení promlčecí doby o 1 rok.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nevyhověl návrhu na aplikaci
moderačního práva, neboť po posouzení všech okolností, za nichž byla smlouva o
dílo mezi účastníky uzavřena (předmětu díla, ceny díla, dohodnuté doby
provádění díla v délce 30 dnů, kdy žalovaná byla zhotovitelem jen části díla,
jež žalobkyně prováděla pro jinou osobu), dospěl odvolací soud k závěru, že
smluvní pokuta ve výši 1,5% z objemu nedokončených prací za každý den prodlení
není nepřiměřená.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty nepožívá právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák. Vyšel z účelu
smluvní pokuty, jak vyplývá z § 544 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) a § 300 a násl. obch. zák., kterým je jednak prevence porušování
smluvních vztahů, jednak slouží jako paušalizovaná náhrada škody a je i jedním
z nástrojů sloužících k zajištění závazků (funkce sankční, kompenzační a
zajišťovací). Konstatoval, že požadavku, který by opomíjel uvedené funkce
smluvní pokuty nebo dokonce zneužíval k poškození dlužníka, je nutno odepřít
ochranu a odkázal na dosavadní judikaturu – na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.5.2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006.
Odvolací soud při posouzení oprávněnosti výkonu práva na zaplacení smluvní
pokuty s ohledem § 265 obch. zák. v daném případě vyšel jednak ze zjištění, že
žalovaná svou povinnost provést dílo splnila, byť s prodlením, že žalobkyně
neprokázala, že by ji v důsledku prodlení žalované se splněním díla vznikla
škoda, a že řízení na zaplacení smluvní pokuty bylo zahájeno s cca pětiletým
odstupem od nastalého prodlení. S ohledem na tyto okolnosti dospěl odvolací
soud k závěru že takový výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty
nepožívá právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák., proto změnil rozsudek soudu
prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši
185 196 Kč tak, že žalobu v této části zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení výkonu jejího práva ve smyslu § 265 obch. zák. na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 185 196 Kč. Domnívá se, že výkon jejího práva na
zaplacení uvedené smluvní pokuty není v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který odepřel výkonu
jejího práva ochranu z tohoto důvodu, že právo na zaplacení smluvní pokuty
uplatnila s velkým časovým odstupem od prodlení žalované. Dovolatelka navrhla,
aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení
§ 265 obch. zák. na daný případ, jestliže žalobkyně postupovala v souladu s
právní úpravou a uplatnila nárok na smluvní pokutu v době, kdy její nárok na
zaplacení smluvní pokuty nebyl promlčen. Rovněž délka prodlení žalované se
zhotovením díla nemůže být přičítána k tíži žalobkyně. Odepřít ochranu by bylo
možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel výše uvedené funkce smluvní
pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2001, sp. zn. 25 Cdo
2895/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu ve svazku 4/2001, pod označením C 375). Takové okolnosti pro odepření
výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, které by opomíjely funkce smluvní
pokuty, však v daném případě zjištěny nebyly. Smluvní pokuta plnila funkci
sankční pro případ zaviněného neplnění závazku, rovněž funkci kompenzační za
nesnáze způsobené opožděným plněním a i funkci zajišťovací.
Právní posouzení výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty odvolacím soudem je
tedy nesprávné a je důvodný dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, jímž
namítala nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu