23 Cdo 898/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně AUTO HASE spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Čkalova 22, PSČ 160 00,
identifikační číslo osoby 48025615, proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr.
Karlem Kulhánkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o
zaplacení částky 139.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 31 Cm 267/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 2. září 2008, č. j. 2 Cmo 63/2008-63, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2008, č. j. 2 Cmo 63/2008-63, se
v měnícím věcném výroku a nákladových výrocích zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2008, č. j. 2
Cmo 63/2008-63, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. (první
výrok) a ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni částku 100.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 4. července
2002 do zaplacení a nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně (druhý
výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které však dílem
odlišně hodnotil po stránce právní. Leasingová společnost CAC LEASING, a. s. (jako kupující) se žalobkyní (jako prodávající) uzavřela dne 29. března 2001
kupní smlouvu na vozidlo VOLVO S60 2,4, které na základě smlouvy o finančním
leasingu č. 1502332936 ze dne 29. března 2001 CAC LEASING, a. s. pronajala
žalovanému. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvého stupně, který dovodil,
že ujednání mezi žalobkyní a žalovaným obsažená v protokole ze dne 22. května
2002, ve spojení s listinou označenou „Kalkulace ceny nového vozidla VOLVO“, je
třeba hodnotit jako řádně uzavřenou kupní smlouvu. Oproti soudu prvního stupně
však dospěl k závěru, že tato kupní smlouva obsahuje nejen ujednání, v němž se
žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující dohodli na „dovybavení“
vozidla ve výši 39.960,- Kč, nýbrž též ujednání o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč za amortizaci vyměňovaného vozidla za
vozidlo nové, které se stalo předmětem leasingové smlouvy, jež žalovaný od
žalobkyně dne 28. června 2006 převzal a následně užíval. Ze shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni částku 139.960,- Kč s příslušenstvím, neboť nesplnil smluvní
povinnost, k níž se při výměně žalobkyní zničeného vozidla, jež bylo předmětem
leasingové smlouvy uzavřené mezi žalovaným a CAC LEASING, a. s., zavázal. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího druhého výroku, jímž mu bylo
uloženo zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenstvím a na nákladech
řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 31.250,- Kč, podal žalovaný
dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Dovolatel předně namítá, že v řízení nebyla prokázána existence dohody o jeho
povinnosti zaplatit žalobkyni při výměně jí zničeného vozidla za vozidlo nové,
jež mělo najeto o 20.000 km méně než vozidlo zničené, částku 100.000,- Kč. Z
protokolu ze dne 22. května 2002 tuto povinnost dovodit nelze. Rozhodná
ujednání v předmětném protokolu jsou neurčitá a nesrozumitelná. Dle přesvědčení
dovolatele nebylo možné se jako leasingový nájemce zavazovat k uvedeným
povinnostem, neboť jeho jediným smluvním partnerem byla leasingová společnost
CAC LEASING, a. s. Výměna žalobkyní znehodnoceného vozidla měla být bezplatná a
žalobkyně měla vždy jednat s leasingovou společností CAC LEASING, a. s., jež
byla výlučným vlastníkem předmětného vozidla, které žalobkyně znehodnotila.
Současně dovolatel upozornil, že částka 100.000,- Kč, stanovená žalobkyní za
ujetých 20.000 km, neodpovídá opotřebení vozidla za krátký časový úsek jeho
užívání. Dovolatel konečně poukazuje na to, že žalobkyně byla již odškodněna z
pojistného plnění, následně vozidlo opravila a dne 4. října 2002 jej dále
prodala třetí osobě za cenu 720.000,- Kč. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu. Ujednání obsažená v protokole ze dne 22. května 2002 nelze považovat za
neurčitá a nesrozumitelná, povinnost žalovaného zaplatit jí částku 100.000,- Kč
je v něm jasně stanovena a ostatně ani žalovaný nikdy platnost těchto ujednání
ani nezpochybňoval. Žalobkyně dále s odkazem na vyjádření pana W. ze dne 7. března 2007, nyní ředitele pražské pobočky CAC LEASING, a. s., reaguje na
námitku žalovaného o bezplatné výměně znehodnoceného vozidla. Ujednání o
bezplatné výměně se týká toliko smluvního vztahu mezi žalobkyní a CAC LEASING,
a. s. a žádné smluvní ujednání či zákonné ustanovení nezapovídá možnost nájemce
investovat do pronajaté věci. Námitka žalovaného o neadekvátnosti částky
100.000,- Kč, stanovené za amortizaci vozidla, nemůže být dle žalobkyně
opodstatněná, neboť ji žalovaný neuplatnil před soudy obou stupňů. Konečně s
projednávanou věcí nesouvisí, komu a za jakých okolností žalobkyně původní,
ohněm poškozené, vozidlo následně prodala. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud poté, co posoudil dovolání jako přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné. Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z
obsahu spisu se takové vady nepodávají. Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( § 242 odst. 3 o. s. ř.)
Podle obsahu dovolání dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jednak z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a jednak z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Dovolatel namítá, že není dána jeho povinnost zaplatit žalobkyni částku
100.000,- Kč. V této souvislosti podle obsahu dovolání vytýká odvolacímu soudu,
že skutková zjištění odvolacího soudu (zejména z protokolu ze dne 22. května
2002) nemají oporu v provedeném dokazování a ze skutkových zjištění nevyplývá
ani žádná právní povinnost žalovaného plnit žalobkyni v uvedené výši. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení
věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak
dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před
odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Dovolatel nijak konkrétně nenapadá způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem. Obecným způsobem polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Z obsahu
spisu přitom nevyplývá, že by odvolací soud postupoval v rozporu s citovaným
ustanovením § 132 o. s. ř. při hodnocení důkazů, zejména dovolatelem
zpochybňovaného obsahu listiny označené jako „Protokol ze dne 22. května 2002“. V dalším obsahu dovolání dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu,
který dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle §
409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle níž žalovanému
vznikla povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč. Lze přisvědčit dovolateli, že mezi účastníky nebyla uzavřena platně kupní
smlouva, z níž by žalovanému vznikla povinnost plnit žalobkyni částku 100.000,-
Kč (předmětem dovolacího přezkumu již nebyla povinnost plnit žalobkyni částku
39.960). Listina označená jako „Protokol ze dne 22. května 2002“ neobsahuje
všechny podstatné části kupní smlouvy podle ustanovení § 409 obch. zák., podle
kterého kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc
(zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho
vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu
(odstavec 1). Základním obsahem kupní smlouvy je závazek prodávajícího dodat
kupujícímu v určité době zboží (movitou věc, resp. movité věci), které musí být
ve smlouvě určeno, převést na něj vlastnické právo a závazek kupujícího
zaplatit kupní cenu. Zboží musí být určeno buď konkrétním uvedením jednotlivé
věci, nebo určením druhu a množství. Pokud jde o převedení vlastnického práva,
jde o obecné uvedení cíle, kterého má být dosaženo, tj. aby na kupujícího
vlastnické právo přešlo (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:
Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1072). Žalobkyně v době uzavření smluvního závazkového vztahu nebyla vlastníkem
vozidla (ve smlouvě účastníci výslovně uvádí, že je jím leasingová společnost). Žalobkyně nemohla proto vlastnické právo na žalovaného převést. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, jestli účastníci uzavřeli jiný typ
smlouvy podle obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že ujednání účastníků
podstatné části jiného smluvního typu neobsahuje. Obchodní zákoník vždy v základním ustanovení každého smluvního typu uvádí
jejich podstatné části. Tyto části musí mít každá konkrétní smlouva jako
nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem. Jde o nutný obsah určující podstatu a charakter smlouvy a tento požadavek není
tedy v rozporu se zásadou smluvní volnosti.
Smlouva, která nemá obsah
požadovaný pro to, aby šlo o smlouvu některého typu upraveného obchodním
zákoníkem, bude platná, jestliže její obsah bude určitý (budou jasné a určité
závazky, které strany přejímají a práva, která jim vznikají). Ale nepůjde o
smlouvu určitého typu upraveného obchodním zákoníkem a úprava daná pro tyto
typy se na ni nebude vztahovat. Může jít o tzv. nepojmenovanou (inominátní)
smlouvu uzavřenou podle ustanovení § 269 obch. zák. Není vyloučeno, aby obsah
inominátní smlouvy (určitého ustanovení smlouvy) byl smluvními stranami určen
odkazem na ustanovení daná pro některý upravený smluvní typ, odkaz však musí
být určitý. Pokud nebude dohodnut alespoň takový obsah, aby závazky stran byly
dostatečně určité, smlouva nevznikne. Podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 269 odst. 2 obch. zák. tak účastníci podnikatelé mohou při své podnikatelské činnosti uzavřít i
takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy v obchodním zákoníku. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva
uzavřená není. Z obsahu listiny označené jako „Protokol ze dne 22. května 2002“ však takové
dostatečné určení předmětu závazků nevyplývá. Není dostatečně určeno, jaký
závazek by měla žalobkyně plnit žalovanému a po splnění jakého závazku tak
vzniká žalovanému povinnost plnit žalobkyni částkou 100.000,- Kč. Odvolací soud tedy pochybil, pokud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla
platně uzavřena kupní smlouva podle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Dohoda
mezi účastníky obsažená v „Protokolu ze dne 22. května 2002“ však neobsahuje
podstatné části ani jiného smluvního typu a účastníci ani dostatečně neurčili
předmět svých závazků tak, mohlo jít o smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení
§ 269 odst. 2 obch. zák. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem správný. Nejvyšší soud jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc
vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodne odvolací soud v novém řízení ve věci. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.