23 Cdo 906/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně Dům zdraví Mikulov, s.r.o., se sídlem Mikulov, Svobody 220/2,
PSČ 692 01, identifikační číslo osoby 46979557, zastoupené JUDr. Ludvíkem
Ševčíkem, ml. advokátem, se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalované P o l i k
l i n i k a B ř e c l a v, s.r.o., se sídlem Břeclav, Bří. Mrštíků 3065/38,
PSČ 690 02, identifikační číslo osoby 46978593, zastoupené Mgr. Tomášem
Danielem, advokátem, se sídlem Břeclav, 17. listopadu 48/28, o zaplacení 828
200 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm
44/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
9. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 45/2016-437, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Vyšel ze zjištění, že ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi
účastnicemi dne 10. 11. 2008, žalobkyně (jako postupitelka) postoupila žalované
(jako postupnici) svou pohledávku za dlužníkem Poliklinika-Servis s. r. o. ve
výši 828 200 Kč, přičemž úhrada za postoupení byla sjednána v čl. IV. této
smlouvy tak, že se provede zápočtem vzájemných pohledávek a závazků postupitele
a postupníka ve výši 828 200 Kč, aniž by bylo uvedeno, o jaké konkrétní
pohledávky a závazky jde, a že v případě nevypořádání pohledávek zápočtem v
termínu do patnácti dnů od uzavření smlouvy má postupitelka (žalobkyně) právo
od smlouvy odstoupit a postupitelka (žalovaná) je povinna postoupit předmětnou
pohledávku zpět postupitelce (žalobkyni) do pěti dnů. Žalobkyně nežalovala
žalovanou na povinnost postoupit ji zpět předmětnou pohledávku, netvrdila, že
by od smlouvy odstoupila, ale tvrdila, že na její pohledávku byla započtena
pohledávka žalované ve stejné výši, vzniklá poskytnutím služeb žalovanou
žalobkyni na základě smlouvy o poskytování služeb ze dne 28. 12. 2007, která
neexistovala, protože žalovaná pro žalobkyni dohodnuté služby podle této
smlouvy o poskytování služeb neposkytla. Oba soudy dále vyšly ze zjištění, že v
Protokolu o vzájemném vypořádání pohledávek ze dne 10. 11. 2008 obě strany
potvrdily, že si vzájemné pohledávky započetly, žalobkyně přitom uznala
pohledávku žalované vyplývající ze služeb uvedených ve smlouvě ze dne 28. 12. 2007 jako pravou co do důvodu i výše částky. Oba soudy shodně dovodily, že
pokud žalobkyně tvrdí, že pohledávka žalované neexistovala, pak tvrdí, že
nedošlo k vypořádání pohledávek zápočtem ve smyslu čl. IV. předmětné smlouvy o
postoupení pohledávek, přičemž řešení takové situace si účastnice smlouvy
dohodly v čl. IV. odstavci 2 předmětné smlouvy o postoupení pohledávek tak, že
žalobkyně má právo od smlouvy odstoupit a žalovaná je povinna pak do pěti dnů
předmětnou pohledávku postoupit zpět žalobkyni. Z tohoto smluvního ujednání oba
soudy shodně dovodily, že požadavek žalobkyně na úhradu ceny postoupené
pohledávky v penězích nemůže být oprávněný.
Odvolací soud připustil, že v
dřívějším řízení zrušil dříve vydaný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s
tím, že soudu prvního stupně vytkl, že se nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že
žalovaná použila k započtení vůči žalobkyni pohledávku, jež měla spočívat v
poskytování služeb, které však nebyly poskytnuty, a že bylo možno věc posoudit
po právní stránce i jinak, jako případné vydání bezdůvodného obohacení z
plnění, jehož právní důvod odpadl, nicméně v nyní po přezkoumání napadeného
zamítavého rozsudku soudu prvního stupně dospěl senát odvolacího soudu v jiném
složení k jinému právnímu názoru, shodnému s názorem soudu prvního stupně, že
za situace, kdy s ohledem na skutková zjištění vyplývající z obsahu smlouvy
nelze dovodit neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek, a kdy nedošlo k
odstoupení od smlouvy, nelze dovodit bezdůvodné obohacení žalované ve smyslu §
451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně s ohledem na
obsah smluvních ujednání správně dovodil, že i kdyby pohledávka žalované
neexistovala, povinnost žalované uhradit postoupenou pohledávku v penězích
nevznikla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se
domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, které jsou v rozhodování dovolacího soudu řešeny odlišně, resp. nebyly
řešeny, a to, zda při dodatečném zjištění neplatnosti započtení, jako
sjednaného předpokládaného způsobu plnění, je možno úhradu vymáhat v penězích,
a zda není v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, aby se
odvolací soud odklonil od svého vlastního závazného názoru uvedeného v
předchozím rozhodnutí pouze na základě toho, že došlo ke změně v obsazení
senátu. Podle dovolatelky byl text čl. IV. předmětné smlouvy soudy nesprávně
interpretován. Má za to, že pokud ze smlouvy vyplývá sjednání reciprocity,
založení závazku postupníka k poskytnutí protiplnění, může být protiplnění
různého charakteru a čl. IV. předmětné smlouvy nelze vykládat jako úmysl
umožnit zánik závazku pouze započtením a absolutně tak vyloučit peněžité
plnění, jestliže výše plnění je vyjádřena určitou částkou v penězích. Podle
dovolatelky se jedná o řádně sjednanou cenu postoupení pohledávky a ze znění
čl. IV. smlouvy lze usuzovat toliko, že si strany výslovně svolily, tj. smluvně
nevyloučily, možnost započtení. Pokud se však pohledávky jedné strany ukážou
jako neexistující, je pak takový zápočet absolutně neplatný. Dovolatelka
poukazuje na závěry správce daně, který konstatoval, že pohledávky žalované
započtené Protokolem na úhradu za postoupenou pohledávku neexistovaly. Žalobkyně je přesvědčena, že při neexistenci započitatelných pohledávek je pak
na místě poskytnout odpovídající majetkovou hodnotu.
Dovolatelka připomíná, že
odvolací soud ve svém předešlém zrušujícím rozhodnutí uvedl, že v dané věci se
nejedná o smlouvu bezúplatnou, avšak v novém projednání u dovolacího soudu
senát v jiném složení předešlý právní názor odvolacího soudu bez jakékoliv
změny skutkových okolností, tvrzení či provedených důkazů změnil, což
dovolatelka nepovažuje za správné. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů). K dovolatelkou přestřené otázce možnosti odklonu odvolacího soudu od jeho
vlastního předešlého závazného právního názoru uvedeného v předchozím
zrušujícím rozhodnutí pouze na základě toho, že došlo ke změně v obsazení
senátu, je nutno konstatovat, že otázka možnosti změny závazného právního
názoru stejným soudem ve stejné věci není v rozhodovací praxi dovolacího soudu
otázkou dosud neřešenou. Nejvyšší soud řešil tuto procesně právní otázku již v
rozsudku ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 80/2008, kdy dospěl k závěru, že
odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím
usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější
právní názor nerespektoval. Při řešení otázky změny závazného právního názoru
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by bylo v rozporu se zásadou
předvídatelnosti soudního rozhodování, když se odvolací soud odkloní od svého
vlastního závazného názoru uvedeného v předchozím rozhodnutí. Naopak Nejvyšší
soud tuto možnost, jako zákonnou, připustil, vycházeje z toho, že ze žádného
ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by odvolací soud nemohl již
jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo
880/2003, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz). Pokud se týká další právní otázky, předložené dovolatelkou, jako otázky v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda při dodatečném zjištění
neplatnosti započtení, jako sjednaného předpokládaného způsobu plnění, je možno
úhradu vymáhat v penězích, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato otázka,
vycházející z konkrétních smluvních ujednání, že úhrada za postoupení se
sjednává provedením zápočtu vzájemných pohledávek a závazků postupitelkou a
postupnicí v určené konkrétní výši, a že v případě nevypořádání pohledávek
zápočtem v určené lhůtě od uzavření smlouvy má postupitelka (žalobkyně) právo
od smlouvy odstoupit a postupnice (žalovaná) je povinna postoupit předmětnou
pohledávku zpět žalobkyni v určené době, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu doposud řešena. Dovolání je proto podle § 237 o. s. ř.
pro řešení této
hmotně právní otázky přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou namítaný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl při řešení
uvedené právní otázky naplněn. Odvolací soud správně shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy si smluvní strany výslovně sjednaly,
že smlouvou o postoupení pohledávek má dojít k vzájemnému vyrovnání započtením
závazků a pohledávek, a pro případ, že k zápočtu nedojde, má postupitelka
(žalobkyně) právo od smlouvy odstoupit, není oprávněný požadavek postupitelky
(žalobkyně) na úhradu postoupené pohledávky v penězích, i kdyby pohledávka
postupnice (žalované) neexistovala, neboť smluvní strany si nesjednaly právo na
zaplacení za postoupenou pohledávku v penězích, jestliže se dohodly, že v
případě nevypořádání pohledávek zápočtem má postupitelka (žalobkyně) právo od
smlouvy odstoupit a postupnice (žalovaná) je povinna postoupit předmětnou
pohledávku zpět žalobkyni v konkrétně určené době. Nejvyšší soud proto uzavřel,
že postupitel se nemůže domáhat úhrady za postoupení pohledávky v peněžité
formě, jestliže si strany sjednaly, že k úhradě může dojít pouze započtením
jejich pohledávek a v případě, že k zápočtu nedojde má postupitel právo
odstoupit od smlouvy. Nedopustil-li se tedy odvolací soud nesprávného právního posouzení věci,
Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnout. Nejvyšší soud nepřiznal žádné z účastnic náhradu nákladů dovolacího řízení,
neboť žádné z účastnic podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žádné náklady v dovolacím
řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.