U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobce HIPPO SEMILY, Semilská společnost pro rozvoj jezdectví a
hippoterapie, spolek, se sídlem Semily, Jana Žižky 268, PSČ 513 01,
identifikační číslo osoby 27029841, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem,
advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti žalované D - BAU s.r.o., se
sídlem Semily, Nábřeží Svatopluka Čecha 430, PSČ 51301, identifikační číslo
osoby 25990764, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem Praha 10,
K Sokolovně 37/2, o zaplacení 920 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Semilech pod sp. zn. 88 C 375/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2015, č. j. 47 Co 132/2015-408,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do
31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10.
2015, č. j. 47 Co 132/2015-408, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
dovolatel v dovolání k vymezení přípustnosti dovolání pouze citoval ustanovení
§ 237 o. s. ř. a uvedl jen důvod dovolání, který spatřuje v nesprávném právním
posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty. Pokud poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, řešící otázku
překvapivosti rozhodnutí, a v této souvislosti namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo nepředvídatelným, resp. překvapivým rozhodnutím, je nutno
konstatovat, že na této procesní právní otázce není rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, nejedná se o procesní právní otázku, kterou by se odvolací soud
zabýval, kterou by řešil. Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací
soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je nutno připomenout, že podle § 237 o.
s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní.
Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23
Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
Byť dovolatel uvádí, že si je vědom, že hodnocení důkazů není dovolacím
důvodem, zakládá námitku nesprávného právního posouzení na kritice hodnocení
důkazů odvolacím soudem. Přitom Nejvyšší soud ve svých předešlých rozhodnutích
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014), judikoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za
předpokladu, že by žalobce označil otázku hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud
odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být
vyřešena jinak, přičemž by se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení
odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatel však žádnou takovou otázku
neoznačil.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolatel včas podaným dovoláním ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustnost dovolání nevymezil. Nejvyšší soud přitom již v
rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud
může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Skutečnost, že dovolatel má jiný
názor na právní závěr odvolacího soudu, nesouhlasí s právním posouzením věci
odvolacím soudem a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost rozhodnutí a
překvapivost rozhodnutí, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř..
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu