23 Cdo 926/2023-661 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně MASNA Příbram, spol. s r.o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, IČO 61675393, zastoupené JUDr. Petrem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, proti žalované 1. SčV, a.s., se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 971, PSČ 100 00, IČO 47549793, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, o zaplacení částky 979 297,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 164/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 29 Co 81/2022-594, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 46 C 164/2008-560, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a o vrácení nespotřebovaného zálohy složené na náklady znaleckého posudku (výroky IV až VI). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 29 Co 81/2022-594, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dle jejího názoru dosud řešeny. První otázka se týkala toho, zda má vyhláška Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., (dále také jen „vyhláška“), při stanovení náhrady za vypouštění odpadních vod přednost před kanalizačním řádem města v případě, že je s ní v rozporu.
Druhá otázka se týkala toho, zda má tato vyhláška přednost před soukromoprávní smlouvou, která do sebe integrovala kanalizační řád města v případě, že ten je s vyhláškou v rozporu. Třetí otázka se pak vztahovala k tomu, zda je vodoprávní rozhodnutí ve formě integrovaného povolení v podobě individuálního správního aktu závazné i pro jiné účastníky, než pro které bylo vydáno. Dovolatelka namítala, že kanalizační řád integrovaný do smlouvy uzavřené se žalovanou byl v rozporu s výše uvedenou vyhláškou Ministerstva zemědělství.
Podle dovolatelky z vyhlášky (konkrétně z jejího § 14 odst. 4) vyplývá, že bylo povinností žalované jako provozovatele kanalizace a rovněž i čistírny odpadních vod, aby doložila a prokázala, jaké vícenáklady musela vynaložit k vyčištění nadlimitně znečištěných odpadních vod produkovaných žalobkyní. Jedná se tak o rozpor mezi kanalizačním řádem města, integrovaným do soukromoprávní smlouvy, s vyhláškou ministerstva coby předpisu vyšší právní síly, než je kanalizační řád. Dovolatelka uvedla, že žalovaná nemá nárok na úhradu paušální přirážky ke stočnému, a proto došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně.
Dále namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil vodoprávní rozhodnutí, konkrétně integrované povolení ze dne 1. 10. 2007, č. j. 21054/2007/KUSK OŽP/Dv., kde je výslovně stanoven způsob odebírání vzorků jako vzorků směsných, oproti čemuž žalovaná odebírá vzorky jako vzorky prosté. Žalobkyně je přesvědčena, že dotčené integrované povolení představuje individuální právní akt, který byl vydán vůči ní, a s ohledem na ujednání v kanalizačním řádu (část 11.1 – způsob odběru vzorků je součástí vodoprávního rozhodnutí nebo smluvního vztahu mezi producentem odpadních vod a provozovatelem kanalizace) je závazný i pro postup samotné žalované, která by měla vodoprávní rozhodnutí akceptovat.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 14 odst. 4 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., náhradu ztráty za vypouštění odpadních vod odběratele v rozporu s kanalizačním řádem stanoví vlastník kanalizace, popřípadě provozovatel podle prokázaných vícenákladů způsobených a) překročením nejvyšší přípustné míry znečištění vypouštěných odpadních vod stanovených v kanalizačním řádu a b) vlivem přímých následků na kanalizační stoku a na čistírnu odpadních vod.
Nejvyšší soud se totiž ve své rozhodovací praxi otázkami totožnými s těmi formulovanými v dovolání žalobkyně již zabýval, a to v rozsudku ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3053/2022, v němž byl řešen spor mezi týmiž účastnicemi o vydání bezdůvodného obohacení, které žalobkyně hradila žalované za nadlimitní znečištění odpadních vod na základě téže smlouvy, jen za jiné období. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 14 odst. 4 vyhlášky obsahuje obecný postup vlastníka, potažmo provozovatele, jak stanovit náhradu ztráty za vypouštění odpadních vod odběratele v rozporu s kanalizačním řádem.
Řeší tedy situaci, kdy dojde k faktickému porušení podmínek stanovených kanalizačním řádem (tj. porušení kanalizačního řádu). Kanalizační řád města Příbram však řeší situace, kdy dochází k vypouštění nadměrně znečištěných odpadních vod. Stručně řečeno – pokud by Kanalizační řád města Příbram situaci s vypouštěním nadměrně znečištěné odpadní vody neupravoval, použil by se žalobkyní prosazovaný postup podle ustanovení § 14 odst. 4 vyhlášky a náhrada za ztráty vlastníka vodovodu či kanalizace za vypouštění odpadních vod odběratele by byla stanovena podle prokázaných vícenákladů.
Pokud ovšem kanalizační řád obsahuje vlastní úpravu náhrady za ztráty za vypouštění odpadních vod, použije se postup (úprava) obsažený v kanalizačním řádu.
Mezi účastníky byla uzavřena smlouva, jejíž integrální součástí je i předmětný kanalizační řád. Část kanalizačního řádu, potažmo smlouva jako celek, upravující situaci, kdy dojde k vypouštění nadměrně znečištěných odpadních vod do kanalizační sítě provozovatele, není v rozporu se zákonem č. 274/2001 Sb., neboť ten stranám nezakazuje upravit si způsob výpočtu do budoucna. Protože nedošlo k porušení kanalizačního řádu (ten podmínky nadlimitního znečištění upravoval), pak žalovaná nebyla povinna provádět výpočet ztráty podle skutečných vícenákladů (tj. podle § 14 odst. 4 vyhlášky), neboť právní vztah žalované a žalobkyně se nacházel v mezích podmínek stanovených a předpokládaných kanalizačním řádem a předmětnou smlouvou.
Již proto nelze akceptovat názor prosazovaný v dovolání, že žalovaná měla žalobkyni účtovat podle skutečných vícenákladů za nadlimitní vypouštění odpadních vod. V témže rozsudku se Nejvyšší soud zabýval také dovolatelčinou otázkou týkající se toho, zda je vodoprávní rozhodnutí ve formě integrovaného povolení závazné i pro jiné účastníky, než pro které bylo vydáno. Dospěl k závěru, že integrované povolení, které dne 1. 10. 2007 vydal Krajský úřad Středočeského kraje žalobkyni k provozování jejího zařízení, není – pokud jde o sledování kvality a množství odpadních vod - závazné i pro žalovanou.
Ukládá žalobkyni (mimo jiné) povinnost realizovat předčištění odpadních vod, sledovat jejich kvalitu a množství (zde uvedeno, že vzorky se budou odebírat jako 24hodinové směsné vzorky). Směřuje k úpravě zařízení žalobkyně jako možného znečišťovatele životního prostředí, aby svůj provoz upravila tak, aby jí vypouštěné emise i imise byly v souladu s právními předpisy. Žalovanou integrované povolení nijak nezavazuje (resp. nestanoví jí povinnosti). Kanalizační řád v bodě 11.1 - jak ostatně uvádí sama dovolatelka – obsahuje ustanovení o tom, že způsob odběru vzorků je součástí vodoprávního rozhodnutí nebo smluvního vztahu mezi producentem odpadních vod a provozovatelem kanalizace.
Pokud tedy žalovaná vycházela při vyúčtování a fakturaci z úpravy nadlimitního vypouštění odpadních vod obsažené v kanalizačním řádu, jež je součástí účastnicemi uzavřené smlouvy, postupovala zcela v intencích výše zmíněného bodu 11.1. Odběr vzorků prováděla v souladu s platnou úpravou a smluvním ujednáním stran. Výše shrnuté závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3053/2022, lze bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť ta se od případu rozebíraného v citovaném rozhodnutí liší pouze obdobím, za které žalobkyně požaduje navrácení zaplacených poplatků za nadlimitní znečištění odpadních vod.
Dovolací soud přitom v nyní projednávané věci nemá důvod na výše uvedených závěrech ničeho měnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2023 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu