U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce V. T., zastoupeného JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v
Táboře, Bělehradská 2759, proti žalované Lučební závody a. s. Kolín, se sídlem
Kolín, Pražská 54, identifikační číslo osoby 46357360, zastoupené JUDr. Janem
Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o zaplacení
částky 3 766 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 51 Cm 340/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. května 2012, č. j. 8 Cmo 3/2010-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2012, č. j. 8 Cmo 3/2010-303,
výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č.
j. 51 Cm 340/95-189, kterým bylo žalované Lučební závody a. s. Kolín s
identifikačním číslem osoby 46357360 uloženo zaplatit žalobkyni 3 766 500 Kč s
12,9 % úrokem z prodlení od 10. 4. 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení;
výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru učiněného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2009, č. j. 23 Cdo 1737/2009-235, kterým
byl zrušen předešlý rozsudek odvolacího soudu v dané věci. Nejvyšší soud v
tomto rozhodnutí přijal závěr, že z hlediska promlčení nemá změna v osobě
dlužníka vliv na běh promlčecí doby, pokud jde o promlčení povinnosti zaplatit
dluh. Dovolací soud dovodil, že novému dlužníkovi se započítává i ta část
promlčecí doby, která uplynula předchozímu dlužníkovi. Konstatoval, že souhlas
věřitele s převzetím dluhu není majetkovým právem ve smyslu § 100 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.“) a ani právem ze závazkového vztahu
ve smyslu § 387 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nýbrž
jde o právní úkon, projev vůle věřitele, kterým se závazkový vztah zakládá,
resp. mění se závazkový vztah původní. Teprve po této změně je možno zkoumat
promlčení, nikoliv však ve vztahu k úkonům zakládajícím změnu, nýbrž jen ve
vztahu k právům a povinnostem, které tvoří obsah změněného závazkového vztahu,
tedy, jinak vyjádřeno, žalovaná se nemůže dovolávat promlčení ve vztahu k právu
věřitele poskytnout nebo neposkytnout souhlas s převzetím dluhu, neboť toto
právo netvoří obsah závazkového vztahu mezi věřitelem a původním dlužníkem,
nýbrž jde o součást složené právní skutečnosti, jejímž účinkem se přenáší
povinnost zaplatit dluh na nového dlužníka. Dovolací soud uvedl, že původní i
nový dlužník mohou vznést námitku promlčení jen ke své povinnost zaplatit dluh,
tuto námitku však nemohou uplatnit ve vztahu k souhlasu věřitele, neboť nejde o
jeho právo či povinnost, které by náležely do obsahu vztahu k dlužníkovi (ať
již původnímu nebo novému), nýbrž jen o jednu ze skutečností, které tento vztah
mění, a jako taková nemůže tato právní skutečnost podléhat promlčení. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalovanou a
společností Lučební závody Draslovka a. s. Kolín byla dne 21. 6. 1995 uzavřena
dohoda, podle níž žalovaná převzala dluh, jehož zaplacení je předmětem tohoto
řízení, a že souhlas původní žalobkyně s tímto převzetím dluhu žalovanou, jako
novým dlužníkem, byl vyjádřen původní žalobkyní v listině ze dne 9. 7. 2002,
doručené žalované. Odvolací soud konstatoval, že uvedeným souhlasem původní
žalobkyně došlo ke změně závazku v osobě povinného, jímž se stala žalovaná ve
smyslu § 531 obč. zák., a že právo na požadované zaplacení ceny zboží není
promlčeno, jestliže nárok na zaplacení zboží vznikl ne dříve než v září 1992 a
nárok byl původní žalobkyní uplatněn vůči žalované podáním ze dne 27. 5. 1996,
jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 29. 5. 1996, tedy ve čtyřleté
promlčecí době podle § 397 obch. zák. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyni by měl být
přiznán úrok z prodlení až od udělení souhlasu s převzetím dluhu původní
žalobkyní, jestliže žalobkyně zavinila, že se tak stalo až v červenci roku
2002.
Pokud žalovaná shledávala ve skutečnosti, že původní žalobkyně dala
souhlas a převzetím dluhu žalovanou až po sedmi letech porušení zásad poctivého
obchodního styku podle § 265 obch. zák., odvolací soud nedal žalované za
pravdu, neboť žalovaná převzala dluh dobrovolně v listině ze dne 21. 6. 1995 a
musela počítat s tím, že ke změně závazku v osobě povinného může dojít
souhlasem původní žalobkyně s tímto převzetím dluhu. Odvolací soud neshledal za
důvodnou ani námitku žalované, že jednání původní žalobkyně bylo v rozporu s
dobrými mravy podle § 3 obč. zák., protože uvedený souhlas je vyjádřením
zásady, že smlouvy se mají plnit, a jeho smyslem je ochrana věřitele pro
případ, že dluh by mohl převzít dlužník, jehož majetkové poměry by mohly vést
ke zhoršení právního postavení věřitele. Odvolací soud proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost
jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost
dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a v tom, že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dovolání žalovaná směřuje proti uložení povinnosti hradit úroky z prodlení ve
výši 12,9 % od 10. 4. 1998 do zaplacení. Má za to, že žalobkyně mohla
nejpozději do roku 1997 udělit souhlas k převzetí dluhu a tím relevantně určit
žalovaného. Podle žalované nemůže jít k její tíži nečinnost žalobkyně, kdy
žalobkyně musela po podání návrhu na přistoupení účastníka do řízení nejpozději
dne 10. 12. 1997 vědět, že dohoda o převzetí dluhu z 21. 6. 1995 byla uzavřena
bez souhlasu věřitele, a přesto byla nečinná. Domnívá se, že jednání žalobkyně,
eventuálně jejího právního předchůdce, jímž byl de facto vybrán žalovaný jako
dlužník po více než sedm letech sporu, je nutno hodnotit z hlediska § 265 obch. zák. jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Takové
jednání žalobkyně nemůže požívat právní ochrany, bylo-li jednání žalobkyně
navíc účelové, neboť žalobkyně jednala s ohledem na platební schopnosti možných
dlužníků, tedy žalované a původního dlužníka. Dovolatelka má za to, že dnem 14. 11. 1997, kdy se dohoda o převzetí dluhu dostala do sféry vědomí věřitele
(předchůdkyně žalobkyně), byla tím tomuto věřiteli ve skutečnosti učiněna
nabídka k udělení souhlasu s uzavřenou dohodou o převzetí dluhu. Tuto nabídku
považuje za návrh podle § 43a odst. 2 obč. zák., který působí od doby, kdy
dojde osobě, které je určen. Přitom podle § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. návrh zaniká uplynutím přiměřené doby. Za takovou dobu považuje dovolatelka
nejvýše jeden měsíc, v níž žalobkyně mohla zvolit dlužníka a zároveň
žalovaného. Učinila-li tak žalobkyně až za sedm let, není možno podle
dovolatelky tuto dobu považovat za přiměřenou.
Dovolatelka se tedy domnívá, že
nemůže odpovídat za prodlení s placením dluhu, které vzniklo v souvislosti s
nečinností žalobkyně (právního předchůdce žalobkyně) do 9. 7. 2002, kdy byl
vyjádřen souhlas věřitele (předchůdce žalobkyně) s převzetím dluhu. Dovolatelka
je přesvědčena, že úroky z prodlení bylo možno přiznat žalobkyni až od 9. 7. 2002, a to ve výši, v jaké byl určován v té době. Za nespravedlivé považuje, že
žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení od počátku prodlení, jako by bylo od
počátku zřejmé, kdo je dlužníkem. Stejně tak má za to, že v přiznání nákladů řízení nebyla zohledněna skutečnost
nečinnosti žalobkyně s určením dlužníka. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal,
zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu
je rozhodnutím potvrzujícím a žádnému rozhodnutí soudu prvního stupně v dané
věci nepředcházelo rozhodnutí, v němž by soud prvního stupně byl vázán právním
názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu
(vždy byly rozsudky zrušeny jen pro jejich nepřezkoumatelnost a nutnost
doplnění dalšího dokazování), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Směřuje-li dovolatelka dovolání do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení,
jež má charakter usnesení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238,
§ 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o
nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v
rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se
náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v
občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku
[bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalované směřující proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Namítá-li dovolatelka nesprávné určení počátku doby placení úroků z prodlení,
která měla být podle jejího názoru stanovena až od 9. 7. 2002, kdy byl vyjádřen
souhlas věřitele (předchůdce žalobkyně) s převzetím dluhu, je nutno v této
souvislosti odkázat na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne
20. 7. 2009, č. j. 23 Cdo 1737/2009-235, v němž bylo konstatováno, že souhlas
věřitele s převzetím dluhu je projev vůle věřitele, který způsobuje, že od
okamžiku, kdy dojde původnímu dlužníkovi nebo přejímateli dluhu, stává se
smlouva o převzetí dluhu účinnou a k plnění dluhu je zavázán nový dlužník,
zatímco povinnost původního dlužníka k plnění dluhu zaniká, resp. účinkem
souhlasu věřitele s převzetím dluhu se přenáší povinnost zaplatit dluh na
nového dlužníka. Z uvedeného je zřejmé, že úroky z prodlení jsou spojeny s
dobou, po níž není dluh placen věřiteli, a na dobu prodlení nemá vliv změna v
osobě dlužníka, k níž došlo projevem vůle věřitele. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v právním posouzení
nepochybil, jestliže neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyni by měl
být přiznán úrok z prodlení až od udělení souhlasu s převzetím dluhu původní
žalobkyní.
Právní závěr odvolacího soudu je plně v souladu s právním názorem
učiněným dovolacím soudem ve výše citovaném rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud
uvedl, že souhlas věřitele s převzetí dluhu je právní úkon, kterým se mění
původní závazkový vztah, kdy povinnost zaplatit dluh se přenáší na nového
dlužníka. Přenáší-li se tedy povinnost k zaplacení dluhu na nového dlužníka, v
daném případě na žalovanou, nemůže být v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, jak dovolatelka namítá, jestliže společně s povinností
zaplatit dluh je požadováno, aby žalovaná splnila i povinnost zaplatit úroky
žalobkyni z prodlení za nezaplacení tohoto dluhu včas. Je třeba připomenout, že
k udělení souhlasu s převzetím dluhu, resp. k tomuto právnímu úkonu (projevu
vůle věřitele), není stanovena zákonem nejen žádná forma, ale ani žádná lhůta. Odvolací soud správně posoudil jako nedůvodné namítané porušení zásad poctivého
obchodního styku žalobkyní podle § 265 obch. zák., jestliže ze skutkových
zjištění vyplynulo, žalovaná převzala dluh dobrovolně v listině ze dne 21. 6. 1995 a musela počítat s tím, že ke změně závazku v osobě povinného může dojít
souhlasem původní žalobkyně s tímto převzetím dluhu. Odvolací soud rovněž
správně neshledal za důvodnou námitku žalované, že jednání původní žalobkyně
bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., je-li smyslem souhlasu
věřitele s převzetím dluhu ochrana věřitele pro případ, že dluh by mohl převzít
dlužník, jehož majetkové poměry by mohly vést ke zhoršení právního postavení
věřitele. Odvolací soud se tedy správně vypořádal s námitkou žalované, že jednání
žalobkyně, eventuálně jejího právního předchůdce, není jednáním, které je v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve § 265 obch. zák., nebyla-li
vybrána žalovaná jako dlužník ihned poté, co se dozvěděla o dohodě o převzetí
dluhu. Uplatnila-li dovolatelka dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., může dovolatel
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním
důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané
věci nejedná. Dovolatelka nepokládá žádnou zásadní právní otázku procesněprávní
povahy a dokonce ani neuvedla, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádné okolnosti, které by
činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně
významným, proto rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam a dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Není-li tedy dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné,
Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.