23 Cdo 979/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci
žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. Š., zastoupenému
advokátkou, a 2) S. e. z., s. p., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti
právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 184/94,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12.
1995, č.j. 14 Co 589/95-80, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
JUDr. E. B. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 1995,
č.j. 14 Co 589/95-80, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ (soudu
prvního stupně) ze dne 25. 5. 1995, č.j. 3 C 184/94-59, tak, že žalobu o určení
neplatnosti dohody o vydání pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S.,
uzavřené žalovanými (dne 29. 7. 1994) podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon
č. 87/1991 Sb.\"), zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů.
Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení (§ 80 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále
též jen „o.s.ř.\"/) odvolací soud nedovodil. Protože žalobkyni nevzniklo ve
smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. právo na vydání poloviny sporného
pozemku druhým žalovaným (nemovitost totiž přešla na stát znárodněním mimo
rozhodné období stanovené v § 1 odst. 1 cit. zákona), „nemůže být její
neexistující právo ohroženo\", i když „je dohoda uzavřená mezi žalovanými ...
neplatná podle § 39 o. z., protože byla uzavřena v rozporu s § 1 zákona č.
87/91 Sb.\"
Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti
dohody o vydání věci napadla žalobkyně - prostřednictvím důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - dovoláním. Poukázala rovněž na to, že (po vyhlášení
rozsudku odvolacího soudu) Okresní úřad P. vydal dne 11. 12. 1995, pod č.j. PÚ-
R 38/5, rozhodnutí, zakládající na základě zákona č. 229/1991 Sb. žalobkyni
vlastnictví sporného pozemku, a dodatkem k dovolání ze dne 29. 4. 2000
předložila rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu v
P. ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 2126/99-5010, podle něhož je sporný pozemek
nemovitostí, na níž se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (§ 17 odst. 6 cit.
zákona). Navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
První žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
dovolání navrhl zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/
zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §
10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové
náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, legitimovaným subjektem
(žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2
o.s.ř.) a že je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) - přezkoumal rozhodnutí
odvolacího (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání neshledal opodstatněným.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně
vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, pokud
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem - v daném případě důvodem
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž jako jediným správnost napadeného
rozhodnutí dovolatelka poměřuje - včetně toho, jak jej obsahově vymezila (§ 242
odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu
spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu pouze kontrola správnosti
odvolacím soudem přijatého závěru, podle něhož nemá žalobkyně na určení
neplatnosti dohody o vydání věci naléhavý právní zájem.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že námitky dovolatelky, týkající se
otázky neplatnosti dohody o vydání věci, včetně polemiky o charakteru sporného
pozemku z pohledu dopadu zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 229/1991 Sb. a o
způsobu a době přechodu nemovitosti na stát, lze pominout, neboť s otázkou
existence naléhavého právní zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. nemají
souvislost. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - sice
(nadbytečně) dohodu posoudil jako neplatný právní úkon (a v tom se shodl s
názorem dovolatelky); své rozhodnutí však založil právě jen na nedostatku
naléhavého právní zájmu na určení její neplatnosti.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu také vyplývá, že skutkový
základ věci, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně,
případně soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Pro
rozsudek odvolacího soudu byl rozhodující (zjištěný skutkový) stav v době jeho
vyhlášení (srov. § 213, § 211 a § 154 odst. 1 o.s.ř.); pouze k tomuto okamžiku
tedy může dovolací soud, jenž sám dokazování - vyjma důkazů k prokázání důvodů
dovolání - neprovádí (§ 243a odst. 2 o.s.ř.), přezkoumat správnost rozhodnutí
odvolacího soudu. Skutkový stav zjištěný - pro účely aplikace § 80 písm. c/
o.s.ř. - odvolacím soudem, není proto zpochybnitelný argumenty založenými na
skutkových okolnostech, ke kterým došlo nebo o kterých se dovolatelka dozvěděla
až po vydání napadeného rozhodnutí a na jejichž základě by případně bylo lze
dospět k jiným (pro dovolatelku příznivějším) skutkovým - a posléze právním -
závěrům. Uvedené je v projednávané věci významné potud, že argumentace
dovolatelky vzcházející z existence rozhodnutí pozemkového úřadu, popřípadě
rozhodnutí ministerstva, vydaných po vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu, je pro dovolací řízení bezcenná.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Obvinění odvolacího soudu z nesprávného výkladu ustanovení
§ 80 písm. c/ o.s.ř. je kvintesencí žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti zmíněného právního úkonu je - přes nepřiléhavé odůvodnění - správný.
Podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení
(žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je - jak správně dovodil
odvolací soud - existence naléhavého právního zájmu na určení na straně
žalobce. Ustálená judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž
naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo
nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez
tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Nedostatek doložení naléhavého
právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací
žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by
se soud zabýval meritem věci (srov. shodně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.
1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek
Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995 - I. díl, rozsudek Vrchního soudu v
Praze z 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního
soudu v Praze pod č. 11 v sešitě č. 3 z roku 1994, a rozsudky Nejvyššího soudu
z 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a 21 v sešitě č. 3
z roku 1997). Závěry shora uvedené se uplatní i v projednávané věci.
Žalobkyni naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o vydání
věci nesvědčí, protože k cílům jí sledovaným (navrácení v předešlý stav, tedy
obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody o vydání
nemovitosti) nemůže reálně vést. Rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu,
týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (srov. § 1, § 2
zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální
zákon/), totiž není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického
práva záznamem do katastru nemovitostí (§ 1, § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č.
210/1993 Sb.); navíc platí, že má-li právní otázka (zde platnost právního
úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky
předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního
vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitosti), není dán naléhavý
právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního úkonu),
lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu
(srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, pod č. 119).
Připomenout je nezbytné i to, že situace, kdy věc byla po uplatnění nároku
vydána jen jedné z oprávněných osob, je ošetřena speciálními ustanoveními
restitučních zákonů (srov. § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů, §
5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) a
lze ji řešit žalobou na plnění, nikoli žalobou na určení, zda tu právo nebo
právní vztah je či není (shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp.
zn. 23 Cdo 1387/98).
I když odvolací soud se při odůvodnění závěru o nedostatku naléhavého
právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti dohody o vydání věci zaměřil
především na skutečnosti, z nichž vyplývá existence či neexistence práva
žalobkyně na vydání věci (tj. na skutečnosti související s posouzením věcné
aktivní legitimace), na správnosti závěru dovozujícího, že žalobkyni nesvědčí
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, to nic nemění.
Napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v mezích
dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že
rozsudek, který na tomto právním posouzení spočívá, je rovněž správný; Nejvyšší
soud proto - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni (dovolatelce), jež nebyla úspěšná,
uložil povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech tohoto řízení částku
575,- Kč, která představuje výdaje účelně vynaložené žalovaným na zastoupení
advokátem při jednom úkonu právní služby za 500,- Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) a jedné paušální částce 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky), když
hodnota sporu nebyla uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Výrok o tom, že žalobkyně a druhý žalovaný nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, odpovídá situaci, kdy druhému žalovanému žádné náklady
(podle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová