23 Cdo 987/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobce M. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému R. G., zastoupenému Mgr. Davidem
Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Velká 2984/23, o zaplacení 163 868,60
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm
67/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.
dubna 2009, č.j. 1 Cmo 153/2008-89, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, směřující proti výroku I. rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2009, č.j. 1 Cmo 153/2008-89, kterým
byl změněn výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2007,
č.j. 5 Cm 67/2004-52, co do částky 163 868,60 Kč s příslušenstvím tak, že
žaloba na zaplacení 163 868,60 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vrchní soud vyšel ze stejného skutkového zjištění jako soud prvního stupně,
avšak dospěl k jinému právnímu závěru ohledně uznání závazku žalovaného
zaplatit žalobci dlužnou částku. Výchozím zjištěním obou soudů bylo nesporné
tvrzení účastníků, že žalobce na základě kupní smlouvy dodal žalovanému zboží,
které měl žalovaný žalobci zaplatit do 10.1.1996, žalovaný avšak do uvedené
doby zboží nezaplatil. Účastníci dne 3.12.1999 podepsali listinu nazvanou
Dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady, v níž žalovaný, jako dlužník,
uznal vůči věřiteli (žalobci) svůj dluh ve výši 180 868,60 Kč od 11.1.1996 a
zavázal se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný platně uznal
závazek vůči žalobci, čímž začala běžet znovu čtyřletá promlčecí doba podle §
407 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.) a že dluh není promlčen
- s ohledem na nové sjednání splatnosti dluhu v předmětné dohodě a na datum
podání žaloby.
Odvolací soud s odkazem na § 323 odst. 1 obch. zák. konstatoval, že uznání
závazku vedle písemné formy vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek, přičemž
požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to
takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem, např. uvedením důvodu
vzniku závazku, odkazem na listinu, ve které je závazek specifikován, apod.
Odvolací soud dále s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že určitost závazku
nelze ztotožňovat pouze s jeho výší, neboť ta má pouze význam pro vymezení
rozsahu účinků předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák. a nelze ji
odůvodnit ani skutečností, že účastníkům právního úkonu je zřejmé, jaký
konkrétní závazek dlužníka je uznáván. Pokud tedy v předmětné Dohodě o uznání
dluhu bylo pouze uvedeno, že dlužník uznává vůči věřiteli svůj dluh ve výši 180
868,60 Kč od 11.1.1996 a zavázal se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 5
000 Kč, odvolací soud uzavřel, že nebyl naplněn požadavek určitosti závazku ve
smyslu jeho identifikace, neboť nebyl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s
jiným závazkem. Nedošlo-li k platnému uznání závazku, pak se pohledávka žalobce
vůči žalovanému stala splatnou ke dni 10.1.1996. S ohledem na podání žaloby až
dne 14.1.2004 posoudil odvolací soud vznesenou námitku promlčení nároku za
důvodnou, neboť ve čtyřleté promlčecí době ve smyslu § 397 obch. zák. byl nárok
žalobce promlčen. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně
tak, že žalobu na zaplacení 163 868,60 Kč s příslušenstvím zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pochybení
odvolacího soudu spatřuje v nesprávném posouzení Dohody o uznání dluhu jako
neplatného právního úkonu a navazující nesprávné právní posouzení promlčení
nároku žalobce. Poukazuje na skutečnost, že mezi účastníky bylo nesporné, že
žalovaný nikdy nedlužil žalobci jiné finanční prostředky než ty, které jsou
předmětem uzavřené dohody o uznání závazku. Znamená to, že dohoda o uznání
dluhu se nepochybně týkala jen konkrétního dluhu ve výši 180 868,60 Kč, proto
nelze dovodit, že by nebyl splněn požadavek v určitosti určení závazku, který
byl dohodou mezi účastníky žalovaným uznán. Odkaz odvolacího soudu na
judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
nepovažuje dovolatel za případný, neboť odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
se týkala případu, kdy dlužník jednostranně uznal závazek, zatímco v daném
případě účastníci dvoustranným právním úkonem uzavřeli dohodu, jejíž součástí
je závazek žalovaného uhradit dluh určený co do výše a počátku prodlení. Podle
dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval § 323 a § 407 obch. zák. Žalobce napadl dovoláním i výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (22.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu
oprávněnou osobou (žalobcem) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Napadá-li žalobce i výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání
proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237
zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239
o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech
řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu
směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím
se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v
občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku
(bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobce směřující proti výroku II. a III. rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle § 236
odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části odmítl - viz § 243b odst. 5, §
218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku I. rozsudku
odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je v této části, týkající se
částky 163 868,60 Kč s příslušenstvím, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo v této části ve věci samé
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání se v tomto uvedeném rozsahu
opírá o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. přezkoumal podle § 242
o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady řízení nenamítá. Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat
nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl
skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobce správně
v souladu s hmotným právem i dosavadní ustálenou judikaturou. Podle § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Určitost uznávaného závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. musí
vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat ani z toho, že
účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, publikovaný v
Soudní judikatuře r. 2006, str. 40). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že ke splnění podmínky písemného uznání
určitého závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. postačuje, je-li pouze mezi
účastníky nesporné, o jaký závazek se jedná, jako to bylo v posuzovaném
případě. Je nerozhodné, zda uznání závazku bylo učiněno jednostranným právním
úkonem, či nad rámec právní úpravy obsažené v ust. § 323 odst. 1 obch.
zák.,
který pro uznání závazku vyžaduje pouze jednostranný písemný právní úkon, byla
mezi věřitelem a dlužníkem uzavřena dohoda, v níž dlužník svůj závazek uznal a
bylo dohodnuto splácení dluhu. V obou případech musí určitost uznávaného
závazku vyplývat z písemného projevu dlužníka. V daném případě odvolací soud
dospěl ke správnému závěru, že nebyl naplněn požadavek určitosti závazku ve
smyslu jeho identifikace, neboť uznávaný závazek nebyl označen tak, aby nebyl
zaměnitelný s jiným závazkem, jestliže v předmětné listině ze dne 3.12.1999,
nazvané Dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady, byl uznávaný dluh
identifikován jen výší částky 180 868,60 Kč dlužné od 11.1.1996, z čehož nelze
zjistit o jaký dluh se jedná, na základě jakého právního vztahu vznikl. Nelze
proto dospět k závěru, jak správně dovodil odvolací soud, že v dané listině byl
uznán určitý závazek ve smyslu § 323 obch. zák. Podle § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky. Jak výše uvedeno, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že ze strany
žalovaného nedošlo k platnému uznání určitého závazku vůči žalobci. Ze
skutkových zjištění vyplývá, že závazek žalovaného byl splatný ke dni
10.1.1996. Není tedy možno přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud posoudil
nesprávně promlčení jeho uplatněného nároku, jestliže žaloba byla podána až dne
14.1.2004. Odvolací soud správně uzavřel, že vznesená námitka promlčení je
důvodná, neboť nárok žalobce byl v zákonné čtyřleté lhůtě ve smyslu § 397 obch. zák. promlčen. Nedůvodná je i námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 407
obch. zák. Ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. stanoví běh promlčecí doby pro případ
uznání závazku tak, že pokud dlužník písemně uzná svůj závazek, běží nová
čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části
závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. Za uznání nepromlčeného závazku se považuje i úkon uvedený v § 407 odst. 3
obch. zák., který stanoví, že pokud dlužník plní částečně svůj závazek, má toto
plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník
uznává i zbytek závazku. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje s částečným plněním závazku vznik
vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním
určitých podmínek. Částečné plnění totiž nemusí být uznáním závazku vždy. Musí
být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na
to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004, které je veřejnosti
k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nevyplývá, že by žalovaný částečným
plněním uznal zbytek dluhu vůči žalobci. Takové zjištění soudy neučinily. Nebyl
tedy důvod pro aplikaci § 407 odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn
důvodně, a proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.
), dovolání
žalobce směřující do výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §
243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.