23 Nd 598/2023-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., v právní věci navrhovatelky DCP International s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 06705537, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, proti budoucí žalované 1) S. for c. of g. Co., a budoucí žalované 2) BATI-PRO, se sídlem v Paříži, 49 Rue de Ponthieu, Francouzská republika, registrační číslo osoby 911268647, o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 občanského soudního řádu pro žalobu o zaplacení částky 30 886,40 EUR s příslušenstvím a částky 25 295,96 EUR s příslušenstvím, takto:
Návrh na určení místní příslušnosti se zamítá.
Nejvyššímu soudu byl doručen návrh žaloby na zaplacení částky ve výši 30 886,40 EUR s příslušenstvím a částky 25 295,96 EUR s příslušenstvím a současně žádost navrhovatelky o určení, který soud věc projedná a rozhodne podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Navrhovatelka uvedla, že jako prodávající s budoucí žalovanou 1) jako kupující uzavřela dne 26. 10. 2022 smlouvu, na jejímž základě dodala navrhovatelka budoucí žalované 1) 24,32 tun acetonu za kupní cenu ve výši 30 866,40 EUR (dále jen „Smlouva“).
Navrhovatelka, budoucí žalovaná 1) a budoucí žalovaná 2) uzavřely dne 1. 11. 2022 dodatek č. 1 ke Smlouvě, na jehož základě budoucí žalovaná 2) přistoupila k dluhu, když se namísto budoucí žalované 1) zavázala zaplatit kupní cenu navrhovatelce. Navrhovatelky uvedla, že kupní cena dosud nebyla (ani částečně) uhrazena, ačkoliv předmět kupní smlouvy byl ze strany navrhovatelky dodán. Navrhovatelka dále uvedla, že v důsledku prodlení budoucích žalovaných vznikl navrhovatelce v souladu s § 4 odst. 5 Smlouvy nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % z dlužné částky denně, která ke dni 13.
9. 2023 činí částku 25 295,96 EUR. Smluvní strany se v § 10 Smlouvy dohodly, že „veškeré spory budou předloženy soudu pro řešení obchodních sporů České republiky“ (dle navrhovatelkou poskytnutého překladu Smlouvy). Dle navrhovatelky však takové ujednání nepředstavuje platnou a účinnou rozhodčí doložku, když nesplňuje základní podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a je tedy jako rozhodčí doložka neúčinné.
Dle navrhovatelky předmětným ujednáním strany platně sjednaly pravomoc českých soudů dohodou v souladu s čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“. Navrhovatelka má za to, že ačkoliv má být spor řešen soudy České republiky, nelze určit konkrétní místně příslušný okresní soud, který věc projedná a rozhodne, a z tohoto důvodu se v souladu s § 11 odst. 3 o.
s. ř. obrací s žádostí o určení místní příslušnosti na Nejvyšší soud. Nejvyšší soud v prvé řadě zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Před aplikováním zákona o mezinárodním právu soukromém je třeba přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států.
Nejvyšší soud proto postupoval podle nařízení Brusel I bis (srov. čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle něhož se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. 1. 2015 nebo po něm). Dle čl.
25 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením, b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.
Platnost dohody o volbě soudu se posuzuje dle práva státu, jenž má být dle této dohody příslušný k projednání věci (srov. čl. 25 nařízení Brusel I bis). Dle § 2 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Nejvyšší soud posoudil předloženou dohodu stran o volbě tuzemských soudů a uzavřel, že z obsahu tohoto ujednání se nepodává dohoda stran o příslušnosti soudů některého členského státu ve smyslu čl.
25 nařízení Brusel I bis, je-li obsahem tohoto ujednání svěření pravomoci projednat a rozhodnout spor mezi stranami blíže specifikovanému rozhodčímu (arbitrážnímu) soudu. Navrhovatelka Nejvyššímu soudu poskytla Smlouvu v originálním (anglickém) znění, přičemž k § 10 Smlouvy přiložila český (neověřený) překlad. § 10 odst. 2 Smlouvy v originálním znění zní „If no agreement is achieved, any disputes, discrepancies or claims arising from or related to the present Contract of its violation, termination of invalidity shall be referred to the Court of Commercial Arbitration of Czech Republic“.
Bez ohledu na skutečnost, zda tímto ujednáním byla rozhodčí doložka sjednána platně či neplatně, z obsahu takto formulovaného ujednání (resp. z obsahu navrhovatelem přiložených listin) dohoda o příslušnosti (prorogaci) tuzemských (státních) soudů neplyne. Z návrhu a obsahu listin tak, jak byly k návrhu přiloženy, proto nelze v poměrech rozhodování o návrhu na určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. uzavřít, že zde jsou takové skutečnosti, jež by osvědčily pravomoc, resp. mezinárodní příslušnost, českých soudů, včetně dohody smluvních stran o příslušnosti soudů ve smyslu čl.
25 nařízení Brusel I. Nelze tudíž ani určit konkrétní místně příslušný český soud. Z výše uvedeného je zřejmé, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., Nejvyššímu soudu proto nezbylo jinak, než návrh, aby určil, který místně příslušný soud věc projedná a rozhodne, zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu