23 Odo 1724/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně F., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Ch. a T., P.
a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 58 249 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 172/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 10. srpna 2006, č. j. 23 Co 104/2006-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z prodlení ročně od 11. 7. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 18. 8. 2003
uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce výpravní budovy
železniční stanice T. – druhá stavba se sjednaným termínem ukončení stavby do
25. 11. 2003, dodatkem č. 1 pak byl termín plnění prodloužen do 25. 5. 2004. V
článku 8 bod 5 této smlouvy bylo sjednáno, že zhotovitel má povinnost předložit
objednateli dílčí nebo konečný daňový doklad po protokolárním předání a
převzetí díla nebo jeho části. Dílo bylo v rozsahu smlouvy předáno dne 18. 12.
2003, o čemž byl sepsán předávací protokol. Žalobkyně dne 10. 7. 2004 vystavila
fakturu č. 240100073 na částku 97 558 Kč a tuto žalované doručila. Dne 4. 10.
2004 se účastníci dohodli závazným prohlášením na finančním vyrovnání na akci
rekonstrukce výpravní budovy a žalovaná se zavázala doplatit dlužnou částku
podle přijatých faktur poníženou o dobropis ve výši 147 537 Kč bez DPH.
Žalovaná poté provedla dne 3. 2. 2005 zápočet pohledávky ve výši 175 569 Kč
mimo jiné proti pohledávce vyúčtované uvedenou fakturou č. 2410100073 v rozsahu
částky 39 339 Kč s tím, že odsouhlasila, že k úhradě zbývá částka 58 249 Kč.
Žalovaná dopisem z 13. 10. 2004 uplatnila reklamaci vad díla ohledně nátěrů na
otvorových prvcích.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena
smlouva o dílo. Nárok na zaplacení ceny díla sjednané ve smlouvě vznikl
žalobkyni podle smlouvy v souladu s ustanovením § 548 obchodního zákoníku (dále
jen „ObchZ“) provedením díla a jeho předáním. Dílo bylo dle názoru soudu
prvního stupně předáno v rozsahu smlouvy ze dne 18. 8. 2003, což prokazuje
předávací protokol ze dne 18. 12. 2003 a nasvědčuje tomu i další chování
žalované (listina o zápočtu a další chování žalované). Závazným prohlášením ze
dne 4. 10. 2004 strany sjednaly způsob vyrovnání jejich vzájemných závazků.
Toto prohlášení žalovanou zavazovalo s ohledem na jeho podpis vedoucími
pracovníky žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částečným plněním,
jež se uskutečnilo zápočtem, uznala žalovaná ve smyslu § 407 odst. 3 ObchZ
nárok žalobkyně co do důvodu i výše, a proto ji uznal povinnou zaplatit
žalobkyni částku 58 249 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 10. srpna 2006, č. j. 23 Co 104/2006-74, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že návrh žalobkyně, aby byla žalovaná povinna zaplatit
žalobkyni částku 58 249 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 11. 7. 2004
do zaplacení, se zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z článku 8.1 předmětné
smlouvy o dílo, v němž bylo sjednáno, že zaplacení ceny díla provede objednatel
úhradou daňového dokladu (faktury), a z článku 8.5, podle něhož má zhotovitel
povinnost předložit objednateli konečný daňový doklad po protokolárním předání
a převzetí díla nebo jeho části. Odvolací soud věc posuzoval podle
následujících ustanovení obchodního zákoníku. Podle § 548 odst. 1 ObchZ je
objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud
ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu
provedením díla. Podle § 554 odst. 1 věty prvé ObchZ splní zhotovitel svou
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla
objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění o obsahu smluvního
ujednání, při zachování výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“), jakož i § 266 odst. 1 ObchZ, vyplývá, že v souzené
věci bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně potvrdila, že takovou listinou nedisponuje, a předložený protokol ze
dne 18. 12. 2003 se týkal pouze části díla, nedošlo k řádnému předání díla, jak
bylo ve smlouvě sjednáno, a žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení jeho ceny.
Žalované se tak provedeným dokazováním podařilo vyvrátit domněnku o uznání
nároku podle § 323 odst. 2 a § 407 odst. 3 ObchZ, na níž založil soud prvního
stupně své právní posouzení věci. Nutnou podmínkou splnění povinnosti žalobkyně
provést dílo byla její povinnost dílo předat předávacím protokolem a tato
podmínka nemohla podle názoru odvolacího soudu odpadnout ani v souvislosti s
uznávacím prohlášením žalované, jak tvrdila žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že
řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.)], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř.]. Žalobkyně v dovolání uvedla, že ve smyslu smlouvy o dílo
prováděla fakturaci jednotlivých odsouhlasených činností, když žalovaná dílo
převzala, a to dílčím předávacím protokolem ze dne 18. 12. 2003. Finanční
vypořádání a převzetí díla bylo ujednáno dne 4. 10. 2004, kdy se jednalo již v
podstatě pouze o finanční vyrovnání podle smlouvy o dílo a jejího dodatku.
Žalovaná dílo předala konečnému odběrateli, tedy S. d. c. Č. Dílo bylo navíc i
zkolaudováno. Pokud by žalovaná dílo nepřevzala, nemohla by je předat konečnému
odběrateli. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná uvedla, že
reklamovala vady díla. Nepochybně tedy mohla reklamovat až předané a převzaté
dílo. Za nesprávný právní závěr označila žalovaná závěr odvolacího soudu, že v
posuzované věci bylo nezbytné, aby dílo bylo protokolárně předáno. Tento názor
je podle názoru žalobkyně v rozporu se smlouvou, neboť takové ujednání
předmětná smlouva neobsahuje, a současně je v rozporu s ustálenou judikaturou.
Sjednané dílo podle názoru žalobkyně předáno bylo, o čemž svědčí i to, že
žalobkyně po předání díla reklamovala jeho vady a dílo také předala Č. d., a.
s., které dílo zkolaudovaly. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaná
nikterak nezpochybnila částečnou úhradu ceny díla, nenavrhla ani žádný důkaz,
kterým by zpochybnila tvrzení, že dílo nebylo řádně předáno. Žalobkyně navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou
osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Pokud žalobkyně namítá, že dílo bylo převzato dílčím předávacím
protokolem ze dne 18. 12. 2003, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a rovněž dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež
bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o
skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce
právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování -
logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se
rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav
věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje
jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný,
nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §
132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek
hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod není v daném případě
naplněn.
Odvolací soud dovodil, že předávací protokol ze dne 18. 12. 2003 se týkal pouze
části díla. Tento závěr odpovídá v prvé řadě důkazu, který byl proveden
předmětným předávacím protokolem (srov. č. l. 37 – 39). V předávacím protokolu
je totiž uvedeno, že dodatek č. 1 II etapa bude řešeno v dodatku ke smlouvě o
dílo s tím, že zhotovitel další činností nezasahuje do předané části. V dodatku
č. 1 ke smlouvě o dílo (důkaz proveden při jednání dne 19. 10. 2005 – srov. č.
l. 46) si přitom strany sjednaly nový termín ukončení díla 25. května 2004.
Konečně sám zástupce žalobkyně při jednání dne 8. 8. 2006 (srov. č. l. 68)
připustil, že „skutečně protokolární převzetí díla bylo nutné pro fakturaci a
že konečná faktura byla vystavena bez takového protokolu“. Žalobkyně i v
dovolání sama označuje předávací protokol ze dne 18. 12. 2003 za dílčí
předávací protokol. Ze všech těchto skutečností je tedy zřejmé, že předmětem
předávacího protokolu ze dne 18. 12. 2003 byla pouze nespecifikovaná část díla.
Správný je proto i právní závěr odvolacího soudu, že zápis ze dne 18. 12. 2003
nelze považovat za předávací protokol ve smyslu článku 8.5 smlouvy o dílo.
Rovněž závěr odvolacího soudu, že takovým protokolem není „závazné prohlášení“
ze dne 4. 10. 2004, je správný, neboť toto prohlášení řeší pouze otázku
finančního vyrovnání stran, nikoliv předání a převzetí díla.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítla, že závěr odvolacího soudu, že bylo
nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně, je nesprávný. Tento nesprávný
závěr byl dle názoru dovolatelky příčinou nesprávného rozhodnutí odvolacího
soudu, jelikož ten na základě neexistence protokolu o předání celého díla
dospěl k závěru, že dílo nebylo dosud řádně předáno, a žalobkyni proto nevznikl
nárok na zaplacení ceny díla.
Odvolací soud uvedl, že ze skutkových zjištění o obsahu smluvního ujednání
účastníků vyplývá, že v souzené věci bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno
protokolárně. Tento skutkový závěr odvolací soud vyvodil z článku 8.5 uzavřené
smlouvy o dílo, kde je stanoveno, že „zhotovitel má povinnost předložit
objednateli konečný daňový doklad po protokolárním předání a převzetí díla nebo
jeho části“.
Z článku 8.5 tedy jasně vyplývá, že předání díla bylo vázáno na podpis
předávacího protokolu. Termín „protokolární předání“ nemůže být vykládán jinak,
než že podmínkou předání a převzetí díla je existence oboustranně podepsaného
protokolu o předání a převzetí díla. Pokud je způsob předání díla specifikován
ve smlouvě, kupř. tak že se dílo předává protokolárně, není možné chápat
oboustranně podepsaný protokol pouze jako jeden z možných důkazů o tom, že dílo
bylo předáno, ale existence protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a
převzetí díla. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, a to že pokud
předací protokol neexistuje, není možné považovat dílo za předané a převzaté.
Z hlediska posouzení otázky, zda dílo bylo řádně převzato, je irelevantní
námitka žalobkyně, že žalovaná reklamovala vady díla, resp. že dílo žalovaná
předala svému odběrateli a že dílo bylo zkolaudováno.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení
úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr.Zdeněk
Des
předseda senátu