24 Cdo 1005/2024-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně G. T., zastoupené JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická č. 218, proti žalované B. P., zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze, Národní č. 58/32, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 444/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 53 Co 274/2023-130, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jany Novákové, advokátky se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická č. 218.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 53 Co 274/2023-130, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2023, č. j. 39 C 444/2021-107, jímž soud prvního stupně (mimo jiné) určil, že žalobkyně je dědičkou po Z. E., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“) [výrok I.], a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 244,70 Kč k rukám advokátky žalobkyně [výrok II.]. Poté co dovodil, že skutková zjištění vedoucí soud prvního stupně k závěru o naplnění předpokladu pojmu „společná domácnost“, a tyto skutkové závěry soudu prvního stupně odpovídají obsahu provedených důkazů, odvolací soud s poukazem na definici společné domácnosti a jím označená rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že „žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“, když tomuto závěru „nijak nebrání“ ani zjištění, že zůstavitel občasně pobýval na chatě nebo v pražském bytě, či že měl evidován trvalý pobyt v XY, neboť přihlášení fyzické osoby k trvalému pobytu má pouze evidenční charakter a není pojmovým znakem společné domácnosti.
Odvolací soud odmítl výtky žalované stran odkázanosti žalobkyně výživou na zůstavitele s tím, že „nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné“, neboť jde o „samostatnou skutkovou podstatu pro dědění ve třetí třídě dědiců“, a tedy při závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, se „nevyžaduje, aby obě podmínky byly splněny zároveň“.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ústavního soudu, jedná-li se především o znak trvalosti soužití, spotřební společenství, péči o společnou domácnost, případně závislost výživou na zůstaviteli. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „převzal
skutková hodnocení a právní posouzení provedené soudem prvního stupně“ a „žádné relevantní hodnocení skutkového stavu neprovedl“, že vadné právní posouzení se odvíjí od „pochybení v hodnocení důkazů“, a především že soudy obou stupňů „vůbec nehodnotí provedené důkazy ve vztahu významnosti míry odkázanosti žalobkyně na zemřelého a její závislosti na něm“, že „aspekt odkázanosti žalobkyně výživou na zůstavitele vůbec nebyl prokazován, dokonce ani tvrzen“, dále že soudy ani „neuvádějí, jaké znaky vedení společné domácnosti byly vlastně prokázány“, a že žalobkyní nebylo konkrétně prokázáno, „jaké potřeby údajná společná domácnost vlastně měla a jak se konkrétně na těchto potřebách měl zůstavitel podílet“.
Dovolatelka nadále trvá na svém tvrzení, že „zůstavitel dříve se žalobkyní žil, nicméně nebylo tomu tak poslední rok před zůstavitelovou smrtí“, neboť „zůstavitel a žalobkyně se spolu rozešli“, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
3. Žalobkyně navrhuje dovolání žalované zamítnout, neboť má za to, že žalovaná „nevyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení soudu odvolacího, resp. soudů obou stupňů“, a ani neuvedla, které konkrétní povedené důkazy soudy hodnotily v rozporu s jejich obsahem. K žalovanou vytýkaným nedostatkům stran skutkových zjištění o potřebách společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele žalobkyně naproti tomu uvádí, že prokazovala a prokázala, že náklady na společnou domácnost spočívající v nákladech na elektřinu a vodné stočné hradil zůstavitel ze svého účtu, jakož i další věci, to vše pro společnou domácnost v XY.
4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 53 Co 274/2023-130, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že „žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“, a tedy že došlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve třetí třídě dědiců podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy.
Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, jakož i s právními názory vyjádřenými v dovolatelkou zmiňovaných rozhodnutích – ve zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982, v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.
9. 1984, sp. zn. 3 Cz 62/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1986, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, která určují stejná východiska pro posouzení „spolužijící osoby“ se zůstavitelem, jaká byla použita i v projednávané věci, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
7. K tomu dovolací soud považuje za nezbytné doplnit, že se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
8. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby a přiléhavě uzavřel, že „žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“.
9. Vytýká-li pak dovolatelka soudům, že v průběhu řízení vůbec nebyl tvrzen ani prokazován „aspekt odkázanosti žalobkyně výživou na zůstavitele“, nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže - za situace, kdy dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že žalobkyně vedla se zůstavitelem společnou domácnost a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost - správně uzavřel, že výtky žalované stran odkázanosti žalobkyně výživou na zůstavitele nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť „jde o samostatnou skutkovou podstatu pro dědění dle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z.“, a „nevyžaduje se tedy, aby obě podmínky byly splněny zároveň“. Dovolatelka zřejmě nebere náležitě v úvahu, že ustanovení § 1636 odst. 1 i § 1637 odst. 1 o. z. vyžadují u spolužijících osob splnění dvou základních předpokladů: a to nejen 1) vedení společné domácnosti se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí, ale aby 2) z tohoto důvodu, tj. z důvodu vedení společné domácnosti tato spolužijící osoba 2a) pečovala o společnou domácnost nebo 2b) byla odkázána výživou na zůstavitele. Z uvedeného tedy vyplývá, že je nezbytné, aby vedle soužití ve společné domácnosti po stanovenou dobu došlo také k naplnění druhého vymezeného předpokladu, přičemž z uvedených zákonných ustanovení naprosto jasně vyplývá, že se nevyžaduje jejich kumulativní splnění (tj. péče o společnou domácnost a zároveň odkázání výživou na zůstavitele), ale postačí splnění jen jednoho z nich (tj. jde o alternativně vymezený předpoklad; k tomu srov. přinejmenším právní názor vyjádřený v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 9. 1984, sp. zn. 3 Cz 62/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1986).
10. Jestliže dovolatelka nadále shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci v „pochybení v hodnocení důkazů“, nebere náležitě v úvahu, jednak že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl; přičemž nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu i v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jednak že (jak přiléhavě poukazuje žalobkyně ve svém vyjádření) ani neuvádí, hodnocení kterých konkrétních důkazů shledává chybným a v čem tedy konkrétně spatřuje nesprávné hodnocení, dovolatelka tak své námitky formuluje velmi obecně (uvádí-li bez dalšího, že soudy obou stupňů „hodnotí provedené důkazy v rozporu s jejich obsahem“, respektive „hodnocení důkazů se snaží přizpůsobit jimi citované judikatuře“).
Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
11. Na základě obsahu dovolání lze navíc shrnout, že podstatou dovolacích námitek žalované je především nesouhlas s tím, v jakém rozsahu a k jakým skutkovým okolnostem soud prvního stupně provedl dokazování a že odvolací soud akceptoval dokazování a skutková zjištění soudu prvního stupně, a tedy polemika se správností a úplností skutkových zjištění soudů vycházejících z provedeného dokazování a hodnocení důkazů stran vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem především v posledním roce před úmrtím zůstavitele (namítá-li jednak, že nebylo prokazováno, „jaké potřeby údajná společná domácnost měla“, jak se na těchto potřebách měl zůstavitel podílet“, „nebyly prokazovány příjmy zůstavitele ani žalované“ a „hospodaření s nimi“). Na základě vlastních (odlišných) skutkových tvrzení (že z dokazování „nevyplynul jednoznačný závěr o trvalém soužití zemřelého se žalobkyní“, když naopak stav získaný vypovědí svědků „je potvrzení situace tvrzené žalovanou, tedy že zůstavitel dříve se žalobkyní žil, nicméně nebylo tomu tak poslední rok před zůstavitelovou smrtí“, neboť „se spolu rozešli a poslední rok přebýval zůstavitel střídavě v místě svého trvalého bydliště, popř. na chatě“) pak žalovaná oproti závěru odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně, s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil), tj. že žalobkyně splňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve třetí dědické třídě podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z., a to jako osoba spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti, dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci. Dovolatelka však nebere náležitě v úvahu, že skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů (jak je již uvedeno výše), a tedy že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., a to že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v dovolacím řízení tak nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu