24 Cdo 1012/2024-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci péče o nezletilé AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym), a EEEEE (pseudonym), všechny zastoupeny opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šillingrovo náměstí č. 3/4, dětí rodičů J. M., zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská č. 989/7, a S. H., t.č. Věznice Ostrov (Vykmanov č. 22, Ostrov nad Ohří), o svěření do péče a určení výživného, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 0 P 134/2023, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2023 č.j. 61 Co 274/2023-88, takto:
I. Dovolání matky se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :
Dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7.12.2023 č.j. 61 Co 274/2023-88 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v době zahájení řízení měly nezletilé děti obvyklý pobyt na území Spolkové republiky Německo) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V posuzovaném případě vyplývá určení obvyklého pobytu nezletilých dětí, jako obecného hraničního určovatele pro stanovení mezinárodní příslušnosti soudu ve věcech rodičovské odpovědnosti, z čl.
7 nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019, o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále též jen „nařízení Brusel II ter“). K otázce určení obvyklého pobytu (bydliště) dítěte se dovolací soud již v minulosti vyjádřil například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, uveřejněném pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2011 sp.zn. 30 Cdo 2244/2011.
I když jde o závěry přijaté ve vztahu k čl. 8 odst 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (nařízení Brusel II bis), lze z nich přiměřeně vycházet i při určení obvyklého pobytu dítěte ve smyslu čl. 7 nařízení Brusel II ter. Z uvedené eurokonformní judikatury (na kterou poukazuje i matka v dovolání) plyne, že obvyklý pobyt (bydliště) představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života.
Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“, které je konceptem skutkovým (faktickým), nikoli právním. Z recentní judikatury Soudního dvora Evropské unie se pak podává, že k určení obvyklého pobytu dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu (srov. rozsudky ze dne 2.4.2009, A, C-523/07, EU:C:2009:225, bod 38; ze dne 22.12.2010, Mercredi, C-497/10 PPU, EU:C:2010:829, bod 49; ze dne 9.10.2014, C, C-376/14 PPU,
EU:C:2014:2268, bod 51; ze dne 15.2.2017, W a V, C-499/15, EU:C:2017:118, bod 60; ze dne 8.6.2017 OL, C-111/17 PPU, EU:C:2017:436, bod 43, a ze dne 28.6.2018, HR, C-512/17, EU:C:2018:513, bod 41).
Ve vztahu k výše zmíněné judikatuře tak bylo v projednávané věci určující, že podle obsahu spisu se všechny dotčené nezletilé děti (i s matkou) od roku 2019 fyzicky nacházejí na území Spolkové republiky Německo a že – podle opakovaného vyjádření matky ze dne 31.8.2022 zaznamenaného ve spise – „ona i s dětmi (od roku 2019) v SRN trvale bydlí (ve XY), je tam jejich faktické bydliště, matka zde pracuje a děti zde chodí do školy“, že „se i s dětmi nadále bude v SRN zdržovat“, a že „na adrese v XY nikdy nebydlela, děti zde nechodily do školy, neměly zde nikdy žádné zázemí, pouze sem jezdily na návštěvu k otci“.
Vzhledem k tomu, že na těchto poměrech se do doby zahájení tohoto řízení před českými soudy (ke dni 3.8.2023) fakticky nic nezměnilo (na území České republiky má matka toliko rodiče a přátele), nelze přisvědčit dovolatelce, že pobyt dětí v SRN „nemá trvalý charakter, ale pouze dočasnou či příležitostnou povahu“. Ostatně ze stejných východisek vycházel i Obvodní soud ve Zwickau, v usnesení ze dne 15.11.2022, sp. zn. 1 F 859/22 EA, kde dovodil svou mezinárodní příslušnost a formou předběžného opatření zbavil otce „rodičovské péče“ ve vztahu ke všem dětem a „rodičovskou péči“ svěřil výhradně matce.
Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svých úvah rovněž na skutečnost, že „otec nedal souhlas k odstěhování dětí z ČR“ a že „mezi rodiči není žádná dohoda o pobytu dětí“, potom přehlíží, že podle rozhodnutí Obvodního soudu Zwickau ze dne 15.11.2022 sp.zn. 1 F 859/22 EA byl otec zbaven „rodičovské péče“ k nezletilým dětem s tím, že „rodičovská péče je svěřena výhradně matce dětí“. Za tohoto stavu o místě bydliště nezletilých dětí je oprávněna rozhodovat sama matka, aniž by k tomu potřebovala souhlas otce, neboť pravidla mezinárodní příslušnosti v případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte dopadají jen na situace, kdy je takovým protiprávním jednáním porušeno právo péče jednoho z rodičů, vyplývající z rozhodnutí, zákona nebo dohody s právním účinkem podle práva členského státu, v němž má dítě obvyklý pobyt.
Rodič zbavený rodičovské péče (odpovědnosti) pak osobou oprávněnou rozhodovat o místu pobytu dítěte není (srov. čl. 18 preambule a čl. 2 odst. 1 písm. b), čl. 2 odst. 2, body 7,8,9 Nařízení Brusel II ter). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání matky proti usnesení odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.