24 Cdo 1021/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní
věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Zemědělskému
družstvu M., 2/ Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1,
Těšnov 17, 3/ České republice - Ministerstvu zemědělství České republiky se
sídlem v Praze 1, Těšnov 17, 4/ České republice – Okresnímu úřadu v Novém
Jičíně, 5/ P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o náhradu za nemovitosti ve výši
781. 583 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.
zn. 16 C 52/95, o dovolání 3. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10.9.1999, čj. 11 Co 395/99 – 155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 1999, čj. 11 Co
395/99-155, s e ve výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu
v Novém Jičíně ze dne 5.listopadu 1998, čj. 16 C 52/95-122, tak, že 3.žalovaný
Česká republika- Ministerstvo zemědělství ČR byl zavázán zaplatit žalobci
částku 763.569 Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem
a třetím žalovaným a ve výroku o náhradě nákladů státu, z r u š u j e a věc
se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5.11.1998, čj. 16 C
52/95-122, byla ve výroku označeném I. stanovena povinnost čtvrtému
žalovanému zaplatit žalobci částku 763. 569 Kč, a ve výroku označeném IV.
povinnost zaplatit mu 61.320 Kč na nákladech řízení. Tímtéž rozsudkem byl
výrokem označeným II. zamítnut návrh na stanovení povinnosti čtvrtému
žalovanému zaplatit částku žalobci 18. 014 Kč a 16% úrok z částky 781.583 Kč, a
výrokem označeným III. byl zamítnut návrh, aby ostatní žalovaní byli povinni
zaplatit žalobci 781. 583 Kč s 16 % úrokem z prodlení. Výroky označenými V.,
VI. a VII. rozhodl soud prvního stupně o ostatních nákladech řízení.
Žalobce odůvodňoval svůj návrh tím, že jako oprávněné osobě podle ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále též jen „zákon
o půdě\" ), mu nebyly poskytnuty náhrady za některé nemovitosti – budovy a
porosty, jež náležely k nemovitostem zapsaným v knihovní vložce č. 321 k.ú. F.,
tzv. zbytkovému statku „ Z. d. „ , které však ke dni vydání ostatních jím
uplatněných nároků již neexistovaly. Výši náhrady opíral o posudek znalce F.
Ch. ze dne 22. 3. 1992, podle něhož činila hodnota budov 781. 583,02 Kč.
Soud prvního stupně shledal pasivně legitimovaným čtvrtého žalovaného -
Českou republiku - Okresní úřad v Novém Jičíně z titulu jeho zákonné povinnosti
spravovat majetek ve vlastnictví státu, u nějž není patrno, která státní
organizace jej má spravovat, a na danou věc aplikoval ustanovení § 65
hospodářského zákoníku.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že
žalobce je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm.c) zákona o půdě, a že
věci, o jejichž náhradu se jedná, přešly na stát způsobem uvedeným v § 6 odst.
1 písm. b) zákona o půdě, neboť se jednalo o odnětí bez náhrady postupem podle
zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud neměl rovněž pochybnosti o tom, že nárok
žalobce byl uplatněn v zákonné lhůtě ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o půdě. Za
základní spornou otázku považoval, zda a který z žalovaných je osobou povinnou
k poskytnutí uplatněných náhrad. Se závěry soudu prvního stupně se shodl v
posouzení nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného, který převzal
statek v době, kdy již byly předmětné budovy zbourány. Pokud jde o druhého
žalovaného, tj. Ministerstvo zemědělství České republiky ( dále jen
„ Ministerstvo zemědělství\"), podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno,
že by tento právní subjekt, či jeho právní předchůdce, s předmětným majetkem
disponoval. S poukazem na ustanovení § 18a zákona o půdě konstatoval, že
rovněž pátý žalovaný není povinnou osobou k poskytnutí náhrady v této věci.
Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, podle něhož je čtvrtý
žalovaný, tj. Česká republika – Okresní úřad v Novém Jičíně, osobou povinnou k
poskytnutí náhrad, neboť dle jeho názoru nebylo prokázáno, že by s majetkem
nakládal bývalý okresní národní výbor, jenž byl jeho právním předchůdcem, a
nejedná se o případ podřaditelný pod ustanovení § 65 odst. 3 hospodářského
zákoníku v jeho platném znění. Za osobu povinnou k poskytnutí náhrad v
předmětné právní věci odvolací soud považuje třetího žalovaného tj. Českou
republiku, zastoupenou ministerstvem zemědělství, a to s ohledem na charakter
majetku, o jehož náhradu se jedná. Dovozuje, že tento majetek spadá do
působnosti ministerstva zemědělství, o čemž svědčí kroky tohoto státního orgánu
v souvislosti se zrušením státního statku, který naposledy s předmětným
majetkem hospodařil. Výše náhrad za zaniklé budovy byla, dle názoru odvolacího
soudu, prokázána znaleckým posudkem, předloženým žalobcem, a nebyla
zpochybněna. V úvahu pak přichází , s ohledem na charakter určené povinné
osoby, pouze peněžitá forma náhrady.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 6.ledna 2000, napadl
třetí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost založil na ustanovení § 238 odst. 1
písm.a) o.s.ř. Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje především na okolnost, že
předmětný majetek, tzv. zbytkový statek „ Z. d.\" F., byl přidělen právním
předchůdcům žalobce přídělovou listinou Státního pozemkového úřadu v Praze ze
dne 15. 9. 1934 čj. 95366/34-I/3 za přídělovou cenu 249. 133 Kčs, zahrnující
jak cenu půdy, tak i ceny přidělených staveb. Odkazuje přitom na usnesení
Okresního soudu ve Fulneku Č.j.246/35, kde jsou tyto skutečnosti uvedeny.
Přestože soudu prvního stupně i soudu odvolacímu byly uvedené skutečnosti
známy, při určování výše náhrady je nezohlednily. Dovolatel v této souvislosti
připomíná, že ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě nerozlišuje mezi příděly
uskutečněnými před rokem 1948 ( tj. od roku 1920, kdy nabyl účinnosti zákon č.
81/1920 Sb., tzv. přídělový), a po tomto roce. Vzhledem k tomuto charakteru
majetku bylo třeba přiznat žalobci jen omezenou náhradu ve smyslu § 14 odst. 9
zákona o půdě. Dovolatel připomíná rovněž stanovisko Nejvyššího soudu v
rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 634/97, uveřejněné v publikaci
Soudní judikatura č. 7/1998. Zásadní námitka dovolatele pak směřuje k závěru
odvolacího soudu při řešení otázky, který státní orgán by měl za stát
předmětnou náhradu, vyplývající ze zákona o půdě, poskytnout. Akceptuje názor
odvolacího soudu, který dovodil, že odpovědnost k předmětné náhradě má v
souladu se zákonem o půdě stát, avšak nenachází zákonnou oporu pro závěr
odvolacího soudu, že tato náhrada spadá do působnosti Ministerstva
zemědělství. Podle mínění dovolatele je kompetentním orgánem v oblasti
nakládání s majetkem státu ( a má tedy i povinnost náhrady ve smyslu ustanovení
§ 16 odst. 5 zákona o půdě), okresní úřad v místě, kde se taková nemovitost
nalézala, neboť jemu příslušela a přísluší oblast státní správy na úseku
hospodaření s národním ( i zemědělským ) majetkem. Dovolatel rovněž nesouhlasí
se závěrem, že jedinou možnou náhradou je forma peněžitého plnění; poukazuje
přitom na ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, který pamatuje na skutečnost,
kdy povinnost k náhradě má okresní úřad. V takových případech náhradu poskytuje
P. f. České republiky způsobem uvedeným v odstavci 2 citovaného ustanovení.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem navrhl zrušení napadeného rozsudku a
jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel rovněž navrhl vydání
usnesení o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, které
odůvodňuje zejména tím, že náhrady podle restitučního zákona o půdě se
poskytují především na základě dohod a především v naturální formě, a dále
okolností, že námitka o výši přiznané náhrady, ač byla uplatněna Ministerstvem
zemědělství i Okresním úřadem v Novém Jičíně, nebyla v průběhu řízení
zohledněna.
K dovolání se vyjádřil pátý žalovaný – P. f. České republiky tak, že
právní závěry odvolacího soudu, které vyvodil ze zjištěného skutkového stavu,
považuje za správné; P. f. v žádném případě nevznikla povinnost plnění vůči
žalobci, a pro tuto povinnost nebyly předloženy žádné důkazy ani odpovídající
právní argumentace. Má zato, že dovolání ze strany třetího žalovaného není
důvodné.
Z vyjádření čtvrtého žalovaného – Okresního úřadu v Novém Jičíně -
vyplývá, že ve věci určení osoby pasivně legitimované se ztotožňuje s
rozhodnutím odvolacího soudu, neboť okresní úřad, resp. Okresní národní výbor v
Novém Jičíně předmětný majetek nikdy nedržel, ani s ním nenakládal.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje závěry soudu za
správné jak v otázce pasivní legitimace, tak i v otázce formy náhrady.
Nesouhlasí s argumenty dovolatele ohledně výše náhrady, a v souvislosti s tím
zpochybňuje výklad pojmu příděl, jak jej uplatnil dovolatel. Dodává, že z
předmětného přídělu je požadována náhrada za obytný dům do výše 156.009 Kč.
Všechny ostatní budovy, ať již obytné nebo hospodářské či jiné stavby, byly
zbudovány až po přídělu ze dne 15. 9. 1934. Navrhl zamítnutí dovolání i návrhu
na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel v následné replice uvádí, že vyjádření žalobce k výši
požadované náhrady je nesprávné a nemá oporu ve znaleckém posudku F. Ch., jehož
část cituje. Také ostatní námitky v předmětném vyjádření nemají oporu v zákoně,
což dokládá přehledem právní úpravy na úseku dispozic s majetkem. Argumenty ve
vyjádření žalobce tak nejsou důvodné.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř., je
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a opírá se o
přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm d)
o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány,
ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích
daných dovolacím důvodem ( § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) včetně jeho
obsahového vymezení.
Dovolatel naplňuje dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním
posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), následujícími
námitkami :
a) Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že osobou povinnou k
poskytnutí náhrad za odstraněné budovy bývalého statku Z. d. v katastrálním
území F. je Česká republika - Ministerstvo zemědělství. Přitom nárok žalobce
uplatněný podle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě považuje za oprávněný. Za
správný rovněž považuje závěr odvolacího soudu, že osobou povinnou k poskytnutí
těchto náhrad je stát.
b) Nepovažuje za správně vypočtenou výši náhrady, protože původní
vlastnice budov – matka žalobce- je získala přídělem od státu, resp. sama
získala přídělem jednu jejich ideální polovinu, a druhou získal přídělem v
roce 1934-35 její manžel, po němž ji zdědila. Náhrada proto měla být poskytnuta
jen do výše přídělové ceny.
c) Za nesprávné považuje rozhodnutí o formě náhrady, protože ustanovení
§ 16 odst. 4 zákona o půdě neumožňuje náhradu v penězích, pokud se účastníci
na této formě nedohodli, což se v daném případě nestalo.
Zásadní námitku dovolatele, týkající se pasivní věcné legitimace v
řízení, považuje dovolací soud za nedůvodnou. Úvahy odvolacího soudu vycházejí
ze skutkového zjištění, jehož správnost nebyla napadena. Podle něj byly
budovy, za něž žalobce požaduje náhradu, odstraněny v době, kdy byly ve
vlastnictví státu a ve správě a užívání Státního statku O. Výměrem
ministerstva zemědělství ČSR z 16.12.1975 byl tento státní statek zrušen bez
likvidace a zbývající majetek - již po odstranění předmětných budov – byl
převeden do vlastnictví jednotného zemědělského družstva. Závěr odvolacího
soudu, že za této situace je ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě
osobou pasivně legitimovanou k poskytnutí náhrady stát, považuje proto dovolací
soud za správný: podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě poskytuje totiž
náhradu podle ustanovení § 14 zákona o půdě ( tedy včetně náhrady za odstraněné
budovy podle jeho odstavce 1) právnická osoba, která věc držela v době zániku
nemovitostí. Povinnou osobou je tedy z tohoto hlediska stát jako právnická
osoba ( § 21 obč. zák.), která budovy vlastnila a prostřednictvím své
hospodářské organizace ( kterou sama zrušila ) i držela v době, kdy byly
odstraněny. Ostatně i dovolatel považuje tento závěr za správný. Otázka
pasivní legitimace je tím tedy vyřešena a zbývá jen posoudit, který státní
orgán má v této věci stát (Českou republiku) zastupovat. Dle názoru dovolacího
soudu vystupují jako orgány, odpovědné za plnění jménem státu v restitučních
věcech především ústřední orgány, což vyplývá z právních předpisů vydaných k
provedení restitučních zákonů, přičemž okresní úřady jim poskytují potřebnou
součinnost ( viz zákon č. 162/92 Sb., o působnosti orgánů České republiky při
provádění zákona č. 403/90 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, ve znění pozdějších zákonů, a zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti
orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích ).Podle ustanovení § 21
odst. 2 o.s.ř. jedná za stát pracovník státního orgánu, jehož se věc týká,
nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu.
Pojem „orgán, jehož se věc týká\", je poměrně volný a může být sporný, protože
věc se může týkat působnosti více orgánů, včetně ústředních. V dané věci by
např. vedle ministerstva zemědělství mohlo přicházet v úvahu i ministerstvo
financí České republiky, které je zmocněno k poskytování náhrad podle zákona č.
403/90 Sb., a zákona č. 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zemědělské
restituce byly však vyčleněny k zvláštní zákonné úpravě provedené zákonem o
půdě, a zákonem č.243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související
se zákonem č. 229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku. Posléze citovaný zákon svěřil ministerstvu zemědělství i
poskytování náhrad za stát v případech uvedených v § 14 odst.6 v tehdy platném
znění, a to v ustanovení § 10 písm.b). Dovolací soud proto sdílí právní názor
odvolacího soudu, že i v dané věci s ohledem na zemědělský charakter restituce,
se věc týká ministerstva zemědělství. Za správný považuje i právní závěr
odvolacího soudu, že povinnou osobou nebyl v daném případě Okresní úřad v Novém
Jičíně, protože dle obsahu spisu jeho předchůdce - Okresní národní výbor v
Novém Jičíně - nikdy předmětné nemovitosti nedržel ani nespravoval.
Dovolateli nelze dát zapravdu ani v tom, že by v daném případě, kdy
původní vlastníci – právní předchůdci žalobce – získali předmětné nemovitosti
přídělem od státu v roce 1934, měla být náhrada omezena výší přídělové ceny,
tj. částkou 249.133 Kč podle ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě. Ustanovení
§ 14 odst. 9 zákona o půdě sleduje zájem nevyplácet náhrady podle současných
cenových předpisů v případech, kdy přídělové ceny byly po roce 1945
stanovovány značně výhodnou částkou, která nezřídka ani nebyla zaplacena, a
přídělci často po krátké době odcházeli z přidělených usedlostí. Tuto situaci
nelze srovnávat s příděly, jež se uskutečnily v předválečném období, za jiných
cenových relací i finanční síly tehdejší československé měny, a za situace, že
vlastníci o nemovitosti léta pečovali. Není proto důvod aplikovat ustanovení §
14 odst. 9 zákona o půdě na případy, kdy k přídělu došlo podle předpisů
platných před rokem 1945. Na základě této úvahy pak již není rozhodující
judikatura dovolacího soudu, podle níž je třeba ustanovení § 14 odst. 9 zákona
o půdě vztáhnout ( jde-li o příděly, na něž se vztahuje), i na právní nástupce
původních přídělců.
Poslední otázkou, kterou zbývalo posoudit, je forma náhrady podle
ustanovení § 16 odst. 4 věta druhá zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení se
náhrada poskytuje ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní,
…, popřípadě v podílu na jmění … nedohodnou –li se účastníci jinak. Ustanovení
§ 16 odst.6, podle něhož rozhoduje soud v případě, že účastníci se o způsobu
náhrady nedohodnou, nelze vykládat tak, že soud může v takovém případě
stanovit jinou formu náhrady, než jaká je v zákoně uvedena. V tomto směru
odkazuje dovolací soud na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod
bodem 13. Podle něj je v ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě stanoveno, v čem
náhrada spočívá, a soud proto nemůže přiznat jinou náhradu, pokud se účastníci
ovšem o jiném způsobu náhrady nedohodli. Odůvodnění odvolacího soudu, že
peněžitá forma náhrada byla stanovena s ohledem na charakter určené povinné
osoby, proto neshledal dovolací soud správným, zvláště když stát nesporně
může poskytnout náhradu ve věcech, které vlastní, včetně zemědělského majetku,
i ve formě podílu na jmění. Z tohoto důvodu byl proto jinak správný rozsudek
odvolacího soudu zrušen podle ustanovení § 243b odst.1 věta za středníkem
o.s.ř., a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž je v otázce formy
náhrady vázán právním názorem odvolacího soudu.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba zvlášť rozhodovat
o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude nově
rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci ( § 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2000
JUDr. Ema Ba r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová