USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobce M. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 68, proti žalovanému Z. J., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v
Hodoníně, Štefánikova 14, o zrušení darovací smlouvy, o určení spoluvlastnictví
k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 78/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2018,
č. j. 38 Co 28/2018-59, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.598,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr.
Jiřího Drobečka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 14.
spoluvlastníkem označených pozemků, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 25. října 2018, č. j. 38 Co 28/2018-59, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II. potvrdil, v nákladovém výroku III. jej změnil způsobem
obsaženým ve výroku II., a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude dále
rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Předně k námitce žalovaného (obsažené v jeho vyjádření k dovolání žalobce)
stran absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uvádí, že s
přihlédnutím k obsahu dovolání žalobce lze učinit závěr, že podané dovolání -
pokud jde o tu část meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku II. (o
zamítnutí určovací žaloby) - obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Je v něm
vymezen dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňující
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (viz čl. III. písm. a/ a b/
dovolání), a jsou v něm rovněž vymezeny i předpoklady přípustnosti dovolání, a
to v řešení právních otázek simulovaného právního jednání a nereflektování
odvolacího soudu na právně významnou argumentaci dovolatele (jím učiněné odkazy
na rozhodnutí dovolacího soudu), při jejímž řešení se podle mínění dovolatele
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě
toho dovolatel v dovolání také namítá, že: „odvolací soud se adekvátním (v
mnoha případech však žádným) způsobem nevypořádal mj. s námitkou, že v případě
simulovaného (nikoli vážného) jednání není pro závěr o jeho platnosti
podstatné, zda je disimulovaná smlouva platná, námitkou…, že se některé závěry
soudu neopírají o provedené důkazy, námitkou, že není z prvoinstančního
rozsudku zřejmé, co soud zjistil z výslechu žalobce, námitkou, že rozsudek je
vnitřní rozporný a nepřezkoumatelný, námitkou, že se soud nezabýval důkazními
návrhy na výslechy svědků jednotlivě a námitkou, že výslech navržených svědků
nemůže být pro věc zbytečný, když svědkyně P. K. a J. P. byly přítomny na
jednání smluvních stran (přestože nešlo o jednání před notářkou) a když svědek
– syn žalobce byl informován o všech jednáních mezi žalobcem a žalovaným, což
žalobce tvrdil již před soudem prvního stupně. Přitom podle judikatury
Ústavního soudu, např. nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II.
ÚS 1113/16, je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu
v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod.“
Naopak žalovanému nutno přisvědčit, pokud jde o dovolání proti té části
meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v jeho výroku I. o zamítnutí žaloby na zrušení předmětné
darovací smlouvy, neboť v tomto ohledu dovolatel nevymezil ani dovolací důvod
ani žádnou (ze čtyř v úvahu přicházejících) variant předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.; v této části
tudíž dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.
Dovolání žalobce tedy obsahuje zákonem stanovené náležitosti vůči té části
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnického práva žalobce k
předmětným pozemkům. V tomto směru ovšem dovolatel při své konstrukci dovolací
argumentace (vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání)
pomíjí, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (spočívá) mj.
na dílčím (a pro rozhodnutí zásadně významném) skutkovém zjištění, že: „sám
žalobce v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že v době uzavření
(darovací) smlouvy chtěl s žalovaným uzavřít smlouvu darovací“, což umožňovalo
odvolacímu soudu přistoupit k předmětnému (a shora již zreferovanému) právnímu
posouzení věci. Nesouhlasí-li dovolatel s tímto právně kvalifikačním závěrem
odvolacího soudu, nepřípustně tak především zpochybňuje skutkový stav, z nějž
při rozhodování vycházel odvolací soud a který v dovolacím řízení nelze jinak
revidovat.
Pokud dovolatel ve svém dovolání odkazuje na judikaturu dovolacího soudu
vztahující se navíc (k předchozímu civilnímu kodexu) stran (dis)simulování
právního úkonu (nyní právního jednání), přehlíží, že se vesměs jednalo o
případy, kdy skutkový základ vyžadoval doplnění, pročež se dovolací soud v
kasačních rozhodnutích vyjadřoval k předmětné materii a zdůrazňoval nezbytnost
náležitého skutkového objasnění věci z hlediska finálního posouzení, zda v tom
kterém případě se jedná o (dis)simulovaný právní úkon, který by měl být
postižen absolutní neplatností. O takový případ se však v tomto případě
nejednalo, neboť sám dovolatel se v řízení zcela jednoznačně vyjádřil v tom
směru, že v době uzavření darovací smlouvy chtěl s žalovaným takovou smlouvu
uzavřít, a současně popsal, co po uzavření této smlouvy (což už z pohledu
posuzování disimulování právního jednání právně rozhodné, jak správně v
odůvodnění svého rozsudku vyložil odvolací soud, nebylo) následovalo (že se
žalovaný zavázal uhradit žalobci částku 350.000,- Kč).
Je sice pravdou, že žalobce v odvolacím řízení argumentoval též s odkazy na
konkrétně označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a zčásti z těchto rozhodnutí
citoval učiněné právní závěry a také namítal, že odvolací soud v odůvodnění
(písemného vyhotovení) svého rozsudku na tuto argumentaci nijak nereagoval,
nicméně jde o jinou vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), která ovšem v tomto
případě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož skutkový
stav, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodnutí vycházel a jenž v
dovolacím řízení (opětovně se připomíná) nelze revidovat, umožňoval odvolacímu
soudu přistoupit k uvedenému právně kvalifikačnímu závěru o platnosti
předmětného darovacího aktu. Jinými slovy řečeno, sama okolnost, že odvolací
soud na předmětnou dovolací argumentaci žalobce, respektive na jím učiněné
odkazy či citace z judikatury dovolacího soudu v odůvodnění (písemného
vyhotovení) svého rozsudku nijak nereagoval, v žádném ohledu (za dané skutkové
konstelace) nemá (nemůže) mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího
soudu.
Brojí-li pak dovolatel do správnosti skutkových zjištění, rozsahu dokazování,
jde o nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (odvolacího soudu),
kterážto argumentace přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle § 241a odst. 1
o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy nikoliv že vychází z
nesprávně (neúplně) zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud přitom
nezaregistroval, že by ze strany odvolacího soudu došlo k porušení práva
dovolatele na spravedlivý proces.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis
vyjádření k dovolání učiněný prostřednictvím advokáta žalovaného), které
sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 3.500,- Kč podle § 1 odst. 2,
věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 11
odst. 1 písm. d), § 12 odst. 3 [při součtu tarifních hodnot 10.000,- Kč (žaloba
o zrušení darovací smlouvy) + 50.000,- Kč (žaloba na určení spoluvlastnického
práva k nemovitému majetku) = 60.000,- Kč] vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21
% daně z přidané hodnoty ve výši 798,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37
z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 4.598,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu