USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. H., zemřelém dne 5. března 2021, za účasti 1) M. H., zastoupené Mgr. Jakubem Zechovským, advokátem se sídlem v Rakovníku, Poštovní č. 239 jako opatrovníkem, 2) M. Š., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16, a 3) G. G., zastoupené Mgr. Matějem Závorou, advokátem se sídlem v Rakovníku, Lubenská č. 2250, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 26 D 236/2021, o dovolání účastnice 3) G. G. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025, č. j. 24 Co 310/2024-582, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelém dne 5. 3. 2021, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 3. 2021, č. j. 26 D 236/2021-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Ladislava Šebánková, notářka v Rakovníku (§ 101 odst. 2 z. ř. s.).
2. V průběhu řízení bylo zjištěno, že z důvodu zákonné dědické posloupnosti svědčí dědické právo po zůstaviteli účastnici 1) jako manželce zůstavitele a účastnicím 2) a 3) jako dcerám zůstavitele. Dědění podle pořízení pro případ smrti se neuplatní, neboť soud prvního stupně – jak vyplývá z jeho usnesení ze dne 1. 8. 2022, č. j. 26 D 236/2021-155 - nepokládal zůstavitelův „dopis na rozloučenou“ ze dne 5. 3. 2021 adresovaný účastnici 3) za pořízení závěti. Účastnice 3) současně (mimo jiné) navrhla, aby došlo v její prospěch k „vypořádání za péči o zůstavitele“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 o. z., které ohodnotila částkou 1 398 285,- Kč.
3. Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 28. 7. 2023, č. j. 26 D 236/2021-305, rozhodl, že obvyklá cena majetku ve společném jmění zůstavitele a účastnice 1) manželky M. H. činí 3 774 755,22 Kč a co z toho majetku připadá účastnici 1) a co „patří do pozůstalosti“ (výrok I.), stanovil, že obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti činí 1 887 377,61 Kč, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti činí 1 161,- Kč a čistá hodnota pozůstalosti činí 1 886 216,61 Kč (výrok II.) a zamítl návrh účastnice 3) na „vypořádání dle § 1693 odst. 3 o. z.“ (výrok III.); současně potvrdil nabytí dědictví k majetku, který vyjmenoval, „rovným dílem“ účastnicím 1), 2) a 3), každé „podílem 1/3“ (výrok IV.), rozhodl o odměně notářky JUDr. Ladislavy Šebánkové a o náhradě jejích hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty a o jejich úhradě účastníky
řízení (výrok V.), o náhradě nákladů mezi účastnicemi (výrok VI.) a o odměně, náhradě hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty soudem ustanoveného opatrovníka Mgr. Jakuba Zechovského (výrok VII.). Své rozhodnutí o vypořádání za péči o zůstavitele podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. soud prvního stupně zdůvodnil tak, že „nedošlo¨“ k tomu, že by se účastnice 3) „starala o zůstavitele delší dobu nebo že by přispěla značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“, neboť účastnice 3) poskytovala péči primárně účastnici 1), navíc její péče „nepřevyšovala péči, kterou by měly děti (podle svých možností, schopností a majetkových poměrů) svým rodičům poskytovat“.
Právo na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. nezakládá účastnici 3) ani zůstavitelem zanechaný „dopis na rozloučenou“ ze dne 5. 3. 2021, neboť údaje v něm uvedené mají povahu přání nebo jiného morálního závazku, který není „právně závazný a jeho splnění nelze vynucovat“.
4. K odvolání účastnice 3) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2024, č. j. 24 Co 273/2023-419, zrušil – s výjimkou výroků I. a II. – napadené usnesení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že za řízení nebyly zjišťovány všechny skutečnosti, které jsou významné z hlediska aplikace ustanovení § 1693 odst. 3 o. z.; soud prvního stupně měl zejména objasnit, jak se na péči o zůstavitele podíleli další zákonní dědici, a zohlednit nejen péči poskytovanou přímo zůstaviteli, ale i jiným, jemu blízkým, osobám. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení provedl důkazy navržené účastnicí 3), a zdůraznil, že se při dokazování nelze spokojit s písemnými prohlášeními osob (jak to učinil soud prvního stupně) a že „dotyčné osoby je třeba před soudem vyslechnout jako svědky“.
5. Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 22. 10. 2024, č. j. 26 D 236/2021-523, zamítl návrh účastnice 3) na „vypořádání dle § 1693 odst. 3 o. z“ (výrok I.), potvrdil nabytí dědictví k majetku, který vyjmenoval, „rovným dílem“ účastnicím 1), 2) a 3), každé „podílem 1/3“ (výrok II.), rozhodl o odměně notářky JUDr. Ladislavy Šebánkové a o náhradě jejích hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty a o jejich úhradě účastníky řízení (výrok III.), o náhradě nákladů mezi účastnicemi „v řízení o pozůstalosti“ (výrok IV.) a v „odvolacím řízení“ (výrok V.) a o odměně, náhradě hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty soudem ustanoveného opatrovníka Mgr. Jakuba Zechovského (výrok VI.). Po vyhodnocení provedených důkazů dovodil, že péče o účastnici 1) (manželku zůstavitele) nebyla ze strany účastnice 3) „natolik mimořádná a výjimečná“, když z výpovědí svědků „vyplynulo spíše, že se o svou manželku staral hlavně sám zůstavitel, že by tato péče trvala delší dobu, a že by účastnice 3) byla v důsledku péče o rodiče „jakkoliv omezena ve své výdělečné činnosti a významnou měrou ani ve svém osobním životě“, a uzavřel, že péče účastnice 3) o zůstavitele „prostřednictvím péče o zůstavitelovu manželku“ nepřekračuje „v žádném aspektu“ běžnou péči dětí o potřeby rodičů a nevybočuje z běžné péče o rodiče souladné s pravidly slušnosti a morálky. Účastníce 3) proto nemá na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. právo.
6. K odvolání účastnice 3) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 24 Co 310/2024-582, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou jeho výroku VI., který nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že účastnice 3) „žila od svých rodičů dlouhodobě v malé vzdálenosti“, takže se „relativně často navštěvovali“ a poskytovali si „určitou formu pomoci“, že „formy přirozených a běžným zvyklostem odpovídajících vzájemných vztahů a pomoci“ se měnily „v průběhu času v souvislosti s proměnou životních etap jednotlivých členů rodiny“, že pomoc ze strany účastnice 3) začala být intenzivnější v době diagnostikování nemoci účastnice 1), v důsledku které zůstavitel převzal péči o domácnost a o účastnici 1), a že „v závěrečné fázi života zůstavitele“ účastnice 3) ve „snaze ulehčit zůstaviteli“ se „krátkodobě postarala o svou matku, obstarala nákupy, pozvala rodiče na oběd, případně jim jídlo poskytla a pomohla s péčí o domácnost“, a uzavřel, že „skutečně intenzivní pomoc do rodiny zůstavitele“ byla účastnicí 3) poskytována „zhruba půl roku před smrtí zůstavitele“.
Odvolací soud dále zdůraznil, že také účastnice 2), jejíž bydliště bylo od bydliště rodičů vzdálenější než u účastnice 3), se s rodiči stýkala „obvyklým způsobem přiměřeným rodinným vztahům“ a že zůstavitel „chtěl péči o domácnost a svou manželkou zvládnout sám“ a často nabízenou pomoc odmítal. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v projednávané věci není „žádný důvod k modifikaci dědických podílů“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 o. z.
7. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice 3) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení „právní otázky dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.“ odchýlil „od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu“, a otázky, které byly podle dovolatelky posouzeny nesprávně, vymezil takto: „postupoval soud při procesu hodnocení důkazů v souladu se zásadami hodnocení důkazů dle ust. § 132 o. s. ř. a je dovoláním napadené rozhodnutí řádně odůvodněno dle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., tedy je přezkoumatelné a vyhovující čl. 36 odst. 1 LPZS, pokud soud selektivně hodnotil důkazy podporující skutkové závěry soudu, přičemž zcela opomenul hodnotit a vypořádat se s důkazy, argumenty a relevantní námitky předkládané dovolatelkou a některé své odkazy konstatoval s neurčitým odkazem na provedené dokazování či provedené důkazy bez uvedení, o jaké důkazy konkrétně opírá své skutkové závěry“. V další části svého dovolání účastnice 3) podrobně rozváděla, že se soud prvního stupně nevypořádal s výpověďmi svědků M. S., M. V., R. B., J. G. a F. G., že soudy nesprávně vyhodnotily dopis zůstavitele ze dne 5. 3. 2021 jako „pouhé přání“ zůstavitele, že výslech svědkyně P. byl nezákonný (svědkyně nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti), že výpovědi svědků R. H., M. Š. a B. Š. byly „nedůvěryhodné“, a odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami uplatněnými v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Účastnice 3) dále namítá, že byla nesprávně zjištěna „délka intenzivní péče“, když v záznamu Úřadu práce vyhotoveném „před únorem 2017“ byly popsány úkony, z nichž je zřejmé, že účastnice 1) byla odkázána na péči jiné osoby již 4 roky před smrtí zůstavitele. Účastnice 3) dále dovozuje, že usnesení odvolacího soudu „není přezkoumatelné“, neboť se v něm neuvádí, jak „konkrétně a zda vůbec se druhá dcera měla na péči podílet“. Dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu, podle něhož „soud nedostojí povinnosti řádného a transparentního odůvodnění, pokud z jeho rozhodnutí není zřejmé, z čeho ve svém právním závěru vycházek“, a navrhuje, aby dovolací napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
8. Účastnice 2) navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění soudů, což nezakládá přípustnost dovolání. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 10. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 11. V projednávané věci účastnice 3) ve svém dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – právní posouzení věci (závěr odvolacího soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován a jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. I když hovoří o tom, že napadené usnesení odvolacího soudu neodpovídá požadavkům uvedených v ustanovení § 132 a 157 odst. 2 o. s. ř., ve skutečnosti (z materiálního hlediska) námitky účastnice 3) zpochybňují skutková zjištění, k nimž soudy (rovněž za použití ustanovení § 132 o. s. ř.) dospěly, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že účastnici 3) nenáleží právo požadovat po účastnicích 1) a 2) vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o. z. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 12. Účastnice 3) ve svém dovolání rovněž odvolacímu soudu vytýká, že jeho usnesení neodpovídá požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a že došlo k pochybení při provádění důkazů, tedy – řečeno jinak – že je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží ovšem, že případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládají samy o sobě - jak je zřejmé z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - způsobilý dovolací důvod; k takovým vadám dovolací soud přihlédne, ale jen a pouze tehdy, je-li dovolání přípustné z důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). 13. Z uvedeného vyplývá, že účastnice 3) uplatnila k napadení usnesení odvolacího soudu jiné důvody, než takový, který je jako jediný možný dovolací důvod uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání účastnice 3) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu