24 Cdo 1268/2021-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v právní věci navrhovatele P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova č. 1631, o přivolení k zásahu do integrity zletilého, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 23 Nc 626/2020, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2020, č. j. 22 Co 1417/2020-18, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Navrhovatel podal dne 16.10.2020 u Okresního soudu v Prachaticích (dále též jen „soud prvního stupně“) návrh, jímž se (mimo jiné) domáhal povolení euthanasie. Soud prvního stupně posoudil návrh na povolení euthanasie jako návrh na rozhodnutí o přivolení k zásahu do integrity. Konstatoval, že z jeho rozhodovací činnosti a z úřední činnosti (dotazu u Okresního soudu v Pardubicích) je mu známo, že obdobné návrhy byly opakovaně navrhovatelem podány již v minulosti a že byly postupovány k vyřízení Okresnímu soudu v Pardubicích jako soudu místně příslušnému.
U Okresního soudu v Pardubicích je dosud vedeno i řízení o přivolení k zásahu do integrity navrhovatele pod sp. zn. 21 Nc 451/2018. Soud prvního stupně uvedl, že z roku zahájení řízení, který je zřejmý ze spisové značky, jednoznačně vyplývá, že toto muselo být zahájeno dříve, než řízení zahájené k návrhu ze dne 16.10.2020. Dospěl vycházeje i z telefonického dotazu soudu prvního stupně na řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 451/2018) k závěru, že později zahájené řízení nemůže být nadále vedeno pro nedostatek podmínky řízení (překážka věci zahájené), přičemž tato vada není odstranitelná a je tedy namístě řízení zastavit.
Z vyložených důvodů proto soud prvního stupně usnesením ze dne
5.11.2020, č. j. 23 Nc 626/2020-8, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15.12.2020, č. j. 22 Co 1417/2020-18, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále též jen „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel je přesvědčen o tom, že „napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzení věci“. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v napadeném usnesení „odchýlil od zavedené rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od jeho rozhodnutí týkajících se problematiky překážky řízení spočívající v existenci již zahájeného řízení v téže věci (litispendence).“ Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že je mu z vlastní úřední činnosti známa skutečnost, že se dovolatel řadou návrhů a žalob domáhá povolení euthanasie. Podání, která navrhovatel činí, jsou zjevně obdobná jako v dalších případech. V projednávané věci je nezpochybněným zjištěním, že účastník tohoto i dřívějšího (případně překážku působícího) řízení je totožný a že navrhovatel (dovolatel) uplatňuje stejný předmět procesního nároku. Otázka existence překážky zahájeného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud v odvolacím řízení zhodnotil (a vycházel přitom i z ověřujícího dotazu soudu prvního stupně ohledně řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 451/2018), že v tomto řízení a v projednávané věci jde o tentýž předmět řízení daný totožnými skutkovými tvrzeními a totožným účastníkem řízení (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 46, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolateli přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nepodařilo, a proto bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Roman Fiala předseda senátu